MENU

Kronika od roku 1924 do roku 1980 [›]

Jan Kutra

PODĚVOUSY OČIMA MALÍŘE

Poslední aktualizace 29. 10. 2015

 


OBSAH

Úvodem

Setkání

Werner

Eman

Kupec

Malující kovář

Krátký výlet do současnosti

Lukava

Zázračné obrácení J. Poplety

Pán Marcipán, aneb velké třesky plesky

Modrá krev v naší obci

Aktuální vstup do naší kroniky (22.11.2011)

Podnikatel Milan (9.12.2012)

Rok 2012

Porucha (11.1.2012)

Lepší polovina (28.1.2012)

Běženci (17.2.2012)

Duchan

Fany

Ben

Zpět do přítomnosti

Hrobař lásky (5.3.2012)

Zbojníci (15.3.2012)

Anonymní dopis (1.4.2012)

Žoldněřův návrat (1.4.2012)

Prvomájová (2.5.2012)

Dopis z Německa (16.5.2012)

Svatovítská pouť (2.6.2012)

Zázrak (17.6.2012)

Neděle (3.7.2012)

Gipsy (30.7.2012)

Pavouček (17.8.2012)

Chicago (10.9.2012)

Výroční (29.9.2012)

Štyrlic (16.10.2012)

Příspěvek paní Zdeňky (1.11.2012)

Podzim (8.11.2012)

Krize (26.11.2012)

Kovářovo vdova (7.12.2012)

Zastávka na cestě časem (17.12.2012)

Požár (17.12.2012)

Rok 2013 (16.1.2013)

Revoluce (16.1.2013)

Prezidentské volby (30.1.2013)

Prasata (17.2.2013)

MDŽ (12.3.2013)

Ropná horečka (1.4.2013)

Běženci 2 (23.4.2013)

Čabas (23.4.2013)

Hoplák (9.5.2013)

Cink (24.5.2013)

Živly (17.6.2013)

Náš malej (10.7.2013)

Vánek (29.7.2013)

Staří mládenci (2.9.2013)

Duše Poděvous (27.9.2013)

Písař (28.10.2013)

Poděvouská kultura (20.11.2013)

Už je to tady (13.12.2013)

Rok 2014 (12.1.2014)

Tříkrálová sbírka (12.1.2014)

Obecní ples (3.2.2014)

Evoluce (13.3.2014)

Rozloučení (23.3.2014)

Fanclub M.K. (1.4.2014)

Brífink (17.4.2014)

Krávy (7.5.2014)

Pan Mazaný (1.6.2014)

Černé jahody (22.6.2014)

Nejlepší léta (15.7.2014)

Mučení povoleno (5.8.2014)

Neskutečný příběh (4.9.2014)

Bape (24.9.2014)

Návštěva strýčka Sama (20.10.2014)

Pštros (14.11.2014)

Konec roku (4.12.2014)

Rok 2015

U pekaře (3.1.2015)

Babylon (26.1.2015)

Hotentoti (19.2.2015)

Uprostřed (16.3.2015)

Ptáci (9.4.2015)

Čarodejnice (1.5.2015)

Poznání (1.6.2015)

Doma (28.6.2015)

Vážení (23.7.2015)

Rodáci (14.8.2015)

Ohlédnutí (14.9.2015)

Srandamač (29.9.2015)

Vize a šatáček (29.10.2015)

 


 

Úvodem

Tak jako mladí touží po budoucnosti, tak se staří rádi vrací do minulosti.

Když mně krátce po mých šedesátinách volal starosta Poděvous, jestli nechci dělat kronikáře, měl jsem pochybnosti: náplava z Moravy, moje poděvouská paměť sahá sotva dvacet let zpět do minulosti, mému hanáckému přízvuku se mi dodnes posmívají v hospodě, navíc manželka ze Švýcarska. Přesto, že moje pochyby trvají stále, pokusím se o to. Kam nesahá moje paměť, tam pomůžou pamětníci zasloužilejší, sice o generaci mladší, ale jejichž paměť je prodloužena pamětí jejich dědečků a babiček. Tak se dostáváme na počátek našeho mladého, dnes již neexistujícího samostatného státu. Jakožto malíř malující figurální kompozice a lidské portréty jsem byl nucen se o člověka zajímat, a to o člověka ne vždy dokonalého, člověka chybujícího, hříšného a často i směšného a snad právě proto tak krásného. A tyhle krásné lidské postavičky, ať už současné, nebo už dávno zemřelé, nebo ty ještě nenarozené, tvoří duši obce. V našem případě duši obce Poděvousy. Duše se nerodí ani neumírá není vidět a přesto existuje a úkolem kronikáře, stejně jako malíře, by mělo být se pokusit tu duši aspoň trošku zviditelnit. Proto jsem starostovu nabídku přijal, abych se s pomocí všech těch krásných lidiček o to pokusil.

Setkání

Na začátek několik mých osobních setkání s občany Poděvous po mém příchodu v létě 1990 těsně po pouti.

Werner

Když jsem poprvé přijel na delší dobu do Poděvous, neměl jsem auto. Přivez mně můj bratr až z Olomouce. Měl jsem již informace, že hospoda byla na pouť otevřena po osmi letech. Večer jsme chtěli na pivo. Chtěli jsme jít logicky dveřmi přímo z ulice. Jaké zklamání! Dveře byly zavřené. Vedle v okně na ceduli s provozní dobou byl napsán zavírací den: Pondělí. Jelikož bylo zrovna pondělí, neprotestovali jsme a odjeli do Chudenic k Balákům.

Na druhý den bratr odjel a já šel tentokrát na jistotu: Úterý 17 až 22. Další zklamání! Opět zavřeno! Chvilku jsem zápasil s dveřmi, když vyšel od studánky člověk se džbánem, evidentně na pivo. Nějakou dobu mně pobaveně pozoroval jak cloumám s klikou, potom lakonicky, jen tak mimochodem poznamenal: „Copak pane, co kdybychom to zkusili tady přes dvůr?“

Děkuji Wernere, že jsi mi ukázal tu správnou cestu!!!

Eman

Když už jsem cestu do hospody našel, seděl jsem nesměle u prázdného stolu u dveří a pozoroval hlučnou společnost u dvojitého stolu pod oknem, jak se hádá o politice. Tenkrát, těsně po naší sametové revoluci ještě nepanoval tak vzácně jednotný názor na naše politické představitele jako dnes, lidi se ještě dokázali o politice hádat. Asi po třech dnech ke mně přišel prošedivělý člověk středních let a se slovy : „Přece tu nebudeš sedět sám!“ mě pozval k elitnímu stolu. Už jsem tam zůstal a sedím tam už víc než 21let.

Děkuji Emane, nikdy ti to nezapomenu!!!

Kupec

Z těch 21let mi zůstává ve vzpomínkách stále jedna postava. Vysoký, nahrbený,sedící na „svém“ místě zády k oknu a pozoruje vchodové dveře, jestli někdo nezapomněl zavřít. “Máš v zadku oj?“ bylo jeho oblíbené rčení, když někdo zapomněl. „V hospodě musí být teplo, když vyhodíš chleba, musí spadnout topinka!“ S tímhle originálním člověkem jsem strávil několik hodin denně po celých 15let. To že ho každý večer najdu na jeho místě byla snad jediná jistota co jsem tenkrát v životě měl. Když pro něho naposled přijela „rychlá“, ukázal na rozpité pivo u něho v kuchyni: „Moment,hned půjdu, jen to dopiju“. A dopil. Navždycky!

Ještě dnes po šesti letech mám někdy pocit že se snad vrátí, stále mi chybí. Ale mrtví k nám nepřicházejí, my přicházíme k nim. Proto:

„Nezoufej brachu v hrobě
 hospoda přijde k tobě!“

Děkuji Pepíku za ty krásné roky strávené u jednoho stolu s tebou!!!

Malující kovář

Nebýt pana Šteffla, asi bych nebyl v Poděvousích. Nebýt pana Šteffla, asi bych nezvládal počáteční boj s chalupou. Pan Šteffl byl kovář, byl asi o 30 let starší než já, ale byl to, (neváhám to říct) skutečný kamarád. Vždycky byl ochoten poradit a hlavně přiložit ruku k dílu a to někdy velice svérázným způsobem. Některá jeho provizoria máme doma dodnes. Pan Šteffl celý život maloval, měl chalupu po rodičích v Hlohovčicích, kterou používal jako ateliér. Tvrdil, že je jen amatér, ale některé jeho obrazy byly skutečně dobré. Myslím, že se do ateliéru také chodil občas jen tak zašít.

Několikrát jsem byl u nich doma v Poděvousích a líbila se mi ta přátelská atmosféra která vládla u nich v domě. Na prahu ležel vlčák Jiskra, k němu přitulený kocour (jméno jsem už zapomněl) a kolem nich poletoval a poskakoval papoušek. Tak asi nějak vypadal život v ráji, předtím, než Eva utrhla ono zakázané jablko. Pán a paní domu spolu moc nemluvili, aby nerušili tu rajskou pohodu,vždyť Adamovi a Evě rozvázalo jazyk až to osudné ovoce ze stromu poznání.

Když na pohřbu pana Šteffla českobratrský pastor po splnění svých obřadních povinností předčítal z lístku všechny zásluhy a záliby zesnulého, kupodivu se ani slůvkem nezmínil o malování. Asi to na tom lístku neměl napsané. Snad právě proto jsme s Doris panu Štefflovi uspořádali výstavu obrazů v hospodě o pouti 2009. Myslím, že si mnozí z účastněných diváků uvědomili, že to, co koupili za pár korun, nebo dostali zadarmo by mohlo mít i nějakou cenu, kromě ceny estetické.

Pane Šteffle, nejen kvůli vám doufám, že v nebi se dá malovat. Ono bouchání kladivem do kovadliny by přece jen mohlo rušit spanilé zpěvy cherubínů.

Krátký výlet do současnosti

Nyní uděláme pro osvěžení skok o 20 let a asi čtyři generace dopředu, ale nemusíme daleko, náš nový hrdina je přímo soused pana Šteffla, i když si ho asi moc nepamatuje.

Lukava

Prokletý básník J. A. Rimbaud psal jen 4 roky. V devatenácti to zabalil a o poezii už nechtěl ani slyšet. Zemřel někde na cestách v 37 letech. Dvacet let po smrti se dočkal světové slávy.

Také máme básníka! Lukava nepsal ani ty 4 roky. Lukava vlastně nenapsal nikdy ani řádku a zabalil to dříve než vůbec začal. Přesto je velkým básníkem. Možná se ptáte kde najdeme jeho dílo? Jeho dílo lze zahlédnout, jak se potlouká ulicemi Poděvous, večer je ho možné potkat v hospodě, o víkendu v Merklíně na diskárně, v létě na nedalekém koupališti na Hrázi. Lukavovo dílo můžeme potkat prostě všude, kromě míst, kde můzou nepolíbení občané tráví podstatnou část svých všedních dnů.

Že by přece? Poslední dobou je možné Lukavovo dílo vidět v pozdních ranních hodinách tancovat na travnatých plochách se sekačkou. Jenže není poznat, kdo koho vede. (Trošku mi to připomíná dobu, když jsem jako mladý otec jezdil s kočárkem po Olomouci a tlačil ho levou rukou, jakože s tím nemám nic společného. Takový jsem byl blbec!) Ale zpět k Lukavovi. Uhodli jste? Ano, jistě! Lukava sám je to umělecké dílo. Světové slávy se sice nikdy nedočká, ale zato není prokletý jako jeho francouzský kolega. Naopak! Lukava je milován, a to nejen můzou.

A k tomu psaní? Nedávno v hospodě když obracel kapsy tak mu z nich vypadla popsaná účtenka(nemyslím čárkami), než ji stihnul popadnout a schovat, stačil jsem text přečíst a pokusím se ho teď co nejvěrněji interpretovat:

Piju já, piju rád
Zaplatit musím já
Kapsa má prázdná prázdničká
Peníze mně dá ….. ička

Chudák, asi ani sám nevěděl když to psal, kdo naplní jeho kapsičku, no my už se to asi také nikdy nedozvíme. Každopádně dílo zůstalo torzem. Ale kdo z velkých umělců neměl nedokončená díla, vzpomeňme třeba Michelangelovo otroky. A co na to známý pražský literární kritik F. X. Chalda, který se chystá vydat Lukavovo sebrané spisy formou SMS? Doslova: „Co je vám potom vy pitomci za co chlastá, hlavně že chlastá, kdyby nechlastal, tak máte v té vaší díře úplný hovno, takhle máte aspoň básníka!A tenhleten paskvil si strčte někam, ještě aby tak ten blbec začal opravdu psát, já nepotřebuji žádného pisálka, takových denně vyhodím z redakce dvacet! A s tou prací to také nebylo domluvené, ještě jednou vezme sekačku do ruky,tak mu ty pracky urazím! Takovej to byl talent!! A jak se ten vůl uměl krásně flákat!“

Lukavo, nemáš to lehké, sláva vybírá svou daň, ale fandíme ti, hlavně se nenech spoutat konvencemi! Ale ty v té tvé nevinnosti stejně nevíš co to je.                                                                                  

Zázračné obrácení J. Poplety

Nyní přejděme k události, která otřásla naší vesnicí.

Stal se zázrak?

V průběhu roku 2010 došlo k obrácení J. Poplety. Vlastně k obrácení cedule s nápisem ULICE J. POPLETY.

Kdo to byl ten J. Popleta?

Nejdříve legenda.

Legenda praví že J. (Jan, Jiří, Josef ?) Popleta byl český buditel 19. století, který žil již dlouho na odpočinku v Černošicích, když dostal v 91 letech nabídku od bavorského pána von Ratzinger, aby vychovával jeho dva syny. A právě na cestě do Řezna, hoden svého jména, zabloudil do Poděvous, kde se pod ním v naší osudné ulici při spatření Chvalovo, dříve Cvachoučkovo, hovězího dobytka splašil kůň. První pomoc mu byla poskytnuta v chalupě u Grůbrů. Jak se nakonec do Řezna dostal, legenda nepraví. Praví jen, že Popletovo pedagogické působení bylo přerušeno Hitlerovo nástupem k moci. Jelikož J. Popleta nebyl arijského původu, musel se, ke škodě obou mladých bavorských pánů, uchýlit do jednoho z německých starobinců, kde záhy skonal. Rodina von Ratzingera musela odejít do exilu, kde se oba chlapci pod falešným jménem skrývají dodnes. Jeden přijal krycí jméno Benedikt a druhý Bohouš. Škoda, kam až to mohli chlapci pod Popletovým vedením dotáhnout?!

Známá umělkyně Nadija Pissaro vytvořila na památku obou bavorských pánů pomník „Bavorák v křoví“, který symbolizuje osud obou bratří skrývajících se v exilu. Pomník červené barvy stojí právě v ulici J. Poplety. Tolik legenda o J. Popletovi. A skutečnost?

Ve skutečnosti všichni moc dobře víme o koho jde a přejeme mu pevné zdraví. A k obrácení došlo skutečně jen u té cedule. Naštěstí!!!

A „Bavorák v křoví“ ? Toho tam naše umělkyně zapomněla při útěku před exekutorem, nebyla v něm ani kapka benzinu a mezitím zarost trávou.

Ale proč se vlastně cedule obrátila? Nevím, asi špatně přibitá, já jsem ji jen maloval, přibíjel ji truhlář Láďa Šlais o májce.

P.S.

Cenzurní komisí, kterou tvoří starosta obce, neprošla poslední věta. Ceduli údajně nepřibíjel Láďa Šlais, ale Láďa Bouc, starosta to prý musí vědět, držel mu při tom žebřík.

P.P.S.

Promiň truhláři!

Pan Marcipán, aneb velké třesky plesky

Dnes se budeme pohybovat na trošku tenkém ledě, náš dnešní hrdina je totiž osoba úřední, sedící v místním zastupitelstvu. No, zkusíme jednou prověřit naši mladou demokracii, jak je to s tou svobodou slova a tisku, pro jistotu ho však nenazveme pravým jménem. Jelikož všechny jeho přezdívky jsou už všeobecně známé, nazveme ho krycím jménem, které nikdo nepochopí, třeba…. pan Marcipán. Proč jsme zvolili právě tohoto krále mezi sladkostmi za přezdívku, bude možné pochopit v průběhu dalšího vyprávění.

Pan Marcipán je pán v těch nejlepších letech, který přímo překypuje zdravím a silou. Po nedávné hasičské soutěži, když následovala volná zábava, zvedl po kolena činku vážící 212,5 kilogramů, což představovalo dvojnásobek jeho osobní hmotnosti.

Ale jak vlastně začala naše příhoda?

Začalo to v únoru 2010, když pan Marcipán slavil 35 narozeniny, a to dost originálním způsobem. Pozval vybranou společnost na 12 km dlouhou pěší trasu přes les do Holýšova. Jelikož náš pán je kulturní člověk, nechtěl aby se oslavy od samého začátku zvrhly ve sprostou žranici, proto byly na programu tři kulturní vložky:

1. Exkurze u Jany a Ládi Šlaisových, s prohlídkou jejich čerstvě narozeného miminka a následným malým občerstvením.

Hodnoceno: výborně, bez ostudy.

2. Exkurze do místního muzea skončila diskvalifikací, jelikož správce muzea, když slyšel blížící se hlučnou společnost, zamknul a prchnul zadním východem.

Nehodnoceno.

3. Exkurze do místní restaurace NA RŮŽKU už dopadla lépe. Společnost, už unavená z dlouhého pochodu a z kulturních vložek, se konečně mohla plně věnovat tomu, kvůli čemu vlastně přišla. Jelikož štědrost je jedna z mála dobrých vlastností našeho pána, vše probíhalo podle očekávání k všeobecné spokojenosti, dokud nám náš hrdina poprvé nezazpíval (zatím jen polohlasně) známou píseň „Pětatřicátníci“. Kromě toho, že se sám nedávno zesnulý Velký Waldemar několikrát obrátil v hrobě, se zatím nic vážného nestalo.

Hodnoceno: dobře, s menší ostudou.

Po odvozu do naší poděvouské hospody už padly všechny zábrany. A když už se konečně zapomnělo na veškerou kulturu, náš kulturní člověk povstal a zazpíval „Pětatřicátníky“ z plna hrdla. K ohluchnutí všech zúčastněných naštěstí nedošlo, protože všichni už měli totálně otupené smysly. Odneslo to jen pár okenních tabulek.

Horší už bylo, že se hlahol donesl až do daleké Úboče, kde místní myslivci, známí koumáci, se rozhodli tohoto nadání našeho umělce využít k svým nekalým úmyslům. Začali ho zvát pravidelně na myslivecké hony. A ejhle! Výtěžnost z honů stoupla okamžitě na trojnásobek. Hned napoprvé 15 prasat!

Dlouho jsme nevěděli, čím to je, až když významný činitel úbočského mysliveckého spolku Pavel. R. , který se při návštěvě Poděvous chtěl blýsknout svými zoologickými znalostmi, se nechtíc prozradil: „Víte, prase má na rozdíl od člověka mnohonásobně citlivější sluch, tam kde u člověka dojde maximálně k ohluchnutí, může u prasete po silných několikrát po sobě opakovaných neartikulovaných zvucích dojít k rozskočení mozku. Většinou u slov „ radost pohledět“ začaly padat, a při sloce „ všechny panny plakaly “ už všechny ležely! Neskutečné! To je fenomén!“

Kolega řidič, který Pavla R. přivezl, zůstal střízlivý: „No, kdyby nám tak toho ten tvůj fenomén dobrou polovinu nesežral!“

„Ale i tak se to rentuje! Víte, divočák, to je MARCIPÁN mezi zvěřinou!“

A byli jsme doma. Tam kde netrefila kulka, tam úbočtí myslivci bezostyšně využili talent našeho zpěváka.

Nikdo není doma prorokem. Naši myslivci si ze zoufalství trhají vlasy, pokud ještě nějaké mají.

A k dovršení všeho:

Nedávno vyšel v časopise „Malý Einstein“ článek od zástupce vedoucího kroužku mladých fyziků v Bělé pod Radbůzou, dvanáctiletého Jaroslava Š. (není známo, jestli to byla reakce na naše události): „Za příznivých atmosférických okolností, by mohlo, při krátce za sebou opakovaném nesnesitelném hluku, dojít k samovolnému rozbití atomu a k následnému velkému třesku. “

To jsi snad přehnal, Jarouši!

Ale nepodceňujme mladé talenty. Ona představa že by Poděvousy byly centrem nejen světa, ale celého nového vesmíru, je lichotivá. Horší už je, že by všechno, počínaje okolními vesnicemi, se začalo rozpínat na všechny vesmírné strany a to rychlostí blížící se rychlosti světla. Kam bychom chodili v zavírací dny na pivo?

A nedej bože, že by k tomu třesku došlo v Úboči!

Výhružný hlas z pozadí: „Už nepleskej, kronikáři!“

Pro dnešek toho tedy necháme, aby nás ještě někdo nepropleskl. Snad to všechno dobře dopadne. S naším hrdinou se loučit nemusíme, jistě se v naší kronice ještě objeví.

Modrá krev v naší obci

Se šlechtou to v naší obci není valné. Šlechtice máme sice dva, ale zdá se, že oba zůstanou bez následníků.

Jedná se o hraběte Václava Pálfyho, který je poděvouským starousedlíkem a v současné době též místním politickým činitelem.

Druhý, kocour von Houszcka je náplava, ale od svých čtyř týdnů žije v Poděvousích.

Začněme tím starším:

Hrabě Václav, který v době útlaku používal příjmení Levý, slavil nedávno padesátku. Svého šlechtického titulu hrabě začal používat, až když jeho šlechtičtí kolegové se začali ucházet o nejvyšší státní funkce. Vždyť kníže není o nic víc než hrabě! Do politiky vstoupil, když po vítězném volebním boji obdržel funkci radního v místním zastupitelstvu. Funkci přebíral se slovy: „Já mám čas. “ Na otázku co tím myslí, odvětil: „Já si můžu myslet co chci. “

No, asi bude mít něco v úmyslu.

Ale nechme teď jeho politické kariéry, v této kapitole nám jde především o to, přiblížit náhodnému čtenáři, například ze začátku 22. století, skutečnost, že jsme tu šlechtu měli, protože on chudák už ani nebude vědět co to je. Naše šlechta totiž zůstane, jak už jsme uvedli na začátku, bez následníků.

Proč bez následníků?

Hrabě Václav má, jak se na šlechtice sluší, dva syny. Potud všechno v pořádku. Pokud je nám známo, šlechtické tituly se obyčejně přenášejí na nejstaršího syna, nebo na dalšího potomka mužského nebo i ženského pohlaví. Ale vždycky může být jen jeden následník, kterého nakonec určí sám pan šlechtic.

Jenže, náš pan hrabě se dědičného titulu zbavil, když v milostném poblouznění určil za následníka svou mladou jestřábici. A kdyby jen to! Sotva to učinil, tak se hraběnky jestřábice zbavil pro raroha Ferdu. A dědický titul je fuč! Starší syn ostrouhal úplně, a mladší dostal pro útěchu titul Lojza po zesnulém papouškovi pochybného původu.

Takže z téhle strany se šlechtického potomka asi nedočkáme. A vůbec, dle Václavova lehkovážného zacházení s šlechtickým titulem se našli pochybovači, jak to s tím šlechtictvím vlastně je. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že je potomkem rabiho Léwiho, známého to stvořitele Golema. I když to asi také nehraje. Jak známo, rabi Léwi stvořil Golema, kterého uplácal z hlíny, o jiných potomcích není kronikáři nic známo.

A Golem? Ten se, jak víme, skokem do vody rozmočil z nešťastné lásky k rabiho tetě, když se před tím do něčeho namočil. Golem zůstal bez potomků.

Konečně je to jedno, Václav (jak ho budeme nadále nazývat), ať hrabě, nebo rabi, je každopádně člověk zajímavý, o kterém stojí za to psát i nadále. Kronikář přiznává, že je to jeho první a dodnes jeden z nejlepších kamarádů v Poděvousích.

Teď přejděme k druhému šlechtici:

Na rozdíl od pana hraběte je šlechtický původ Honzíka von Houszcka nenapadnutelný. Jeho papíry, prozrazující jeho původ, jsou k nahlédnutí na čísle 44, kdykoliv, i v noci.

Honzík je krásně rostlý, je na něm vidět šlechtický původ. Bohužel má jednu chybu. Jeho chůva, komorník a podkoní v jedné osobě, Pepík, který se o Honzíka odmalička staral, mu až z přehnaného smyslu pro čistotu uřezal jeho šlechtické kuličky, protože je považoval za něco nečistého. Honzík i tak dorostl v pěkného kocoura šlechtice a zatím, zdá se, mu to nevadí. Pepík, sám nízkého původu, který se ve svém pánovi vzhlíží, by chybu rád napravil. Uvažuje o transplantaci kuliček. To už by ale byla úprava pouze kosmetická.

Ať už je to jak chce, šlechtická posloupnost je pryč.

Poděvousy, zdá se, zůstanou bez šlechticů, ale vznikne šlechta nová. Třeba jsi to zrovna ty, čtenáři ze začátku 22. století!

P.S. Co kdybychom současnou Václavovu sokolici, která je vynikajícího původu, zkusili zkřížit s místním Sokolem T.J. (poznámka kronikáře)

Aktuální vstup do naší kroniky (22.11.2011)

Nyní přejděme k aktuální události, která bohužel není zrovna veselá.

V úterý mají na úřadě pracovní den a v hospodě je zavřeno. Když jsem šel k Mandíkům do Hlohovčic, ještě se na úřadě svítilo. Když jsem šel domů, už tam byla tma, ale visela tam černá vlajka. Nedalo mi to, napsal jsem starostovi SMS s otázkou „ Kdo umřel?“ Jelikož už spal, odpověděl až ráno. Nebyl to žádný vysoký státní činitel, jak jsem se domníval, bylo to horší. Zemřela nejstarší občanka Poděvous Helena Klukanová ve věku nedožitých 100 let.

Nebojte se, nebudu psát nekrolog, to nechám kompetentnějším. Nevím ani, jestli jsem tu paní někdy viděl, nedovedu si ji vůbec vybavit, i když jsme žili víc než 20 let asi 150m vzdálení od sebe. Věděl jsem o ní, že přišla z Podkarpatské Rusi, dále jsem věděl, že měla plno dětí. Já osobně jsem znal jen syna Pavla, který byl naším prvním porevolučním starostou. Později vedl dlouhou dobu místní konzum. Krátkou dobu se také pokoušel vést hospodu jako první samostatný nájemce. Už je také pár let po smrti, nedožil se ani 70 let.

Ale proč to všechno píšeme?

Už král Šalamoun ve svém Kazateli pravil: „Je čas rození i čas umírání.“ Ve 100 letech by se mohlo zdát, že čas se už opravdu naplnil.Ne každému je určené převzít štafetu nejstaršího občana a myslím, že to ani není cílem našeho pachtění na tomto světě. Také ne vždycky si sestřička Smrt vybere toho nejstaršího. Tentokrát to udělala a ani nepočkala ty dva, tři měsíce do naplnění celého století. Slíbil jsem, že nebudu psát nekrolog, ale rád bych něco napsal o prostředí z kterého vyšla, o Rusínech všeobecně.

Rusíni jsou samostatný národ s vlastní kulturou a jazykem, kteří ale nemají, a nikdy neměli vlastní stát. Původně byli obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny, která byla mezi dvěma válkami součást Československa. Jsou řeckokatolického vyznání.

Nyní žijí na území dnešní Ukrajiny, kde neuznávají jejich jazyk a snaží se je připojit k pravoslavné církvi. Dále žijí v Polsku a také na Slovensku, kde tvoří národnostní menšinu. Na rozdíl od jiných menšin jsou menšinou „uznávanou“. Jednou na Vánoce jsme koukali v Olomouci na slovenskou televizi, kde dávali pořad o národních lidových zvycích Rusínů v době Vánoc:

Parta mládenců v krásných krojích obcházela chalupy s děvčaty, před kterými tancovali, zpívali, a nakonec si klekli na kolena a požadovali POLENO. Jelikož se děvčata zdráhala vydat požadované, měli jsme dost času přemýšlet o tom, co je tím POLENEM vlastně myšleno. Zatím co moje fantazie pracovala ve směru: polibek, nebo polenem přes hlavu, Doris, jako znalec všech slovanských jazyků, trefila hřebík na hlavičku: chtějí pálenku, PÁLENÉ. Její předpoklad se brzy naplnil, protože děvčatům se mládenců zželelo a nalila jim po poháriku. No a mládenci pokračovali dále.

Krásné zvyky, krásný národ, krásný jazyk!!!

Zakončíme zase „šalamounsky“. Kazatel také praví: „Je doba truchlení, i doba poskakování“. Truchlit už nebudeme, dnes už je otevřená hospoda. Nalijeme si POLENO, zatancujeme KOLOMYJKU (aspoň v duchu) a připijeme na památku nejstarší občanky Poděvous.

Podnikatel Milan

My, starší ročníky, co jsme vyrostli v komunismu a zase nejsme tak staří, abychom pamatovali dobu před rokem 1948, jsme slovo podnikatel neznali. Já jsem se s tím slovem poprvé setkal v osmdesátých letech ve Švýcarsku, kde mně jedna paní řekla, že její manžel je „Unternehmer“. Podíval jsem se do slovníku a našel slovo „podnikatel“. Bližší vysvětlení tam bohužel nebylo. Dodnes nevím , co ten člověk vlastně dělá. Asi podniká!

Po naší sametové revoluci se to podnikateli jen hemžilo. Podnikal učitel základní školy, podnikal instalatér, podnikali herci, podnikali vyhození lampasáci, policajti a bohužel i malíři. Já jsem po revoluci utekl z Prahy do Poděvous asi také podnikat, alespoň tak jsem vedený na Finančním úřadě.

Všichni naší noví podnikatelé chtěli samozřejmě rychle zbohatnout, což se povedlo hodně malému procentu. Většina zkrachovala, zadlužila se a šla zase hezky zpátky do pracovního procesu. Ne náš dnešní hrdina, ten tvoří vzácnou výjimku. Ten nezbohatnul, ale ani nezkrachoval a podniká vesele dál ve stavitelství.

Pokusíme se nyní přiblížit našemu čtenáři osobnost našeho pana stavitele, což nebude tak jednoduché, protože Milan má osobnosti dvě, díky čemuž také zatím nezkrachoval a také se zatím úplně nezbláznil. Jedna osobnost je podnikající, druhá odpočívající, normální. Když říkáme o druhé osobnosti normální, tak tím chceme jemně naznačit, jaká asi je ta osobnost první. Malý příklad:

Šel jsem jednou v poledne do Hlohovčic na pivo, když tu hned za bytovkami zastavilo auto a otevřely se pravé dveře. Bral jsem to jako pozvání a uvelebil jsem se vedle našeho podnikatele a celou cestu (asi minutu) jsem se snažil udržovat s ním konverzaci. A když už jsem mu v Hlohovčicích děkoval za svezení, tak strhnul volant doleva a ujížděl na Srbice. Zakřičel jsem: „Zastav, vypusť mě!“ Otočil se na mně a s upřímným překvapením se zeptal: „Kde se tady bereš?“

Tak to byla ta osobnost první, podnikající. Pro bližší informace o téhle osobnosti bude lepší se obrátit na jeho zaměstnance, kterých, ať už současných, nebo bývalých, máme v Poděvousích několik.

Pro informace o té druhé „normální“ osobnosti bude nejjednodušší zajít večer do hospody, kde se s naším hrdinou můžeme setkat osobně.

Ale pozor, někdy se můžou obě jeho osobnosti navzájem prolínat:

Jednou, před léty, seděla Doris v družné zábavě s naším panem stavitelem v hospodě, kde se ho, mimo jiné, jen tak nezávazně zeptala, zda by bylo možné udělat z naší půdy ateliér a kolik by to tak asi mohlo stát. Milan slíbil, že se někdy přijde podívat a jen tak od boku střelil nějakou částku. Dál už byla řeč o jiných věcech. Druhý den ráno mne probudil hluk v zahradě. Než jsem stačil natáhnout kalhoty, avie už odjížděla a za vraty byla hromada písku.Nechápal jsem o co jde. Záhada se vysvětlila asi za dvě hodiny. Přijel pan stavitel.

Milan: „Doris, jedem na poštu!“

Doris: „Proč na poštu?“

Milan: „Pro peníze!“

Doris: „Peníze? Na co?“

Milan: „Na ateliér.“

No a za měsíc byl ateliér hotový, zatím ten menší. Ten velký už jsme si raději objednali sami. Samozřejmě u Milana.

Na závěr se pokusíme vylíčit historku, která se udála o tomto víkendu:

Léta přibývají všem, i naším pánům podnikatelům. Nevím proč, ale vždycky jsme si mysleli, že Milan zůstane starým mládencem. O to víc nás překvapilo, když si, už hodně po čtyřicítce, přivedl ženskou. A ještě k tomu takovou fešandu! Zatím tady nebydlí nastálo, dojíždí  spíše na víkendy. Milan se předtím doma nikdy nezamykal, vždyť co by také mohli ukradnout starému mládenci? A stavební materiál byl stejně volně přístupný venku na dvoře. Až jednou nachytal u sebe v posteli svého chráněnce, hlohovčického obecního blázna Jirku Sosáka, kterému se už nechtělo domů do Hlohovčic, do studeného baráku. To už bylo na fešandu Kamilu trošku moc. Přikázala Milanovi aby se zamykal, s tím, že si vezme náhradní klíče. To se jí vymstilo!

Právě tento poslední předvánoční víkend šel náš stavitel, unavený z celodenního podnikání i z náročného aktivního odpočinku, dříve z hospody. Chvilku potom, co odešel, nakoukla do hospody Kamila, Milana neviděla, tak hned zase odešla. Přišla asi za půldruhé hodiny celá zmrzlá. Milan, poslušen příkazu, se poctivě zamknul, jenže Kamila zapomněla doma náhradní klíče. Ani dlouhé bouchání na všechna okna (s pomocí žebříku i v patře), nedokázalo našeho přepracovaného pana podnikatele probudit z tvrdého spánku. Ve psí boudě už bylo tepleji, ale pro městský nosánek tam neúnosně páchlo. Hospoda byla jediná záchrana před zmrznutím.

Nikdy předtím neměl Milan tolik kamarádů! A všichni byli velice ochotni jeho přítelkyni pomoci. Našlo se dokonce několik volných pokojů, klubovna a 2 ateliéry, akorát se přitom zapomínalo na některé detaily, jako například manželky. Situaci vyřešil nakonec sám Milan, který se asi po čtyřech hodinách probudil a zašel do hospody za Kamilou. No a naši pánové se vrátili na zem a k manželkám. A Milan zase ztratil své nové kamarády.

Milane, příští víkend je Štědrý den a hospoda bude zavřená. Raději se nezamykej, i kdybys měl mít Jirku v posteli!

Krásné Vánoce Tobě a Kamile přeje Kronikář.

Rok 2012

Tento rok začneme úplně prozaicky, budeme mluvit o počasí, na které jsme minulý rok nějak zapomínali.

Nejdříve se však vrátíme do dob dávno minulých.

Porucha

Čtenáři, neznám tě, nevím kolik si toho pamatuješ.
V dnešní elektronické době se už gramofony nepoužívají, ale občas se u někoho doma ještě najdou a k nim i staré gramofonové desky. Ty, když byly poškrábané, se rády někdy zasekly. Potom jsme slyšeli například Karla Gotta zpívat: „Když muž se ženou sní..chrr. Když muž se ženou sní..chrr. Když muž se ženou sní..chrr.“ A tak pořád dokola, dokud někdo zaseknutou jehlu lehce nepostrčil. Teprve potom jsme se dověděli, co muž se ženou vlastně dělá.
Podobně se to stává v hospodě, když se někomu zasekne jehla: „mám sociální dávky… sociální dávky… sociální dávky“, nebo: „to je jenom kamarádka… jenom kamarádka… jenom kamarádka“. I tady pomůže někdy postrčit, nebo překřičet, nejlépe takticky převést na jiné téma. Prostě se s tím pořád dá něco dělat, v nejhorším případě může jít člověk domů.
Horší věc se stala u nás v Poděvousích loni na podzim: Začátkem listopadu se nám, z ničeho nic, zaseklo počasí. To je pořád: „vítr, pár kapek, mírně nad nulou…vítr, pár kapek, mírně nad nulou…vítr, pár kapek, mírně nad nulou“ Tady nic nepostrčíš! Doby, kdy jsme poroučeli větru dešti jsou, doufejme, nenávratně pryč. Čekali jsme sv. Martina  na bílém koni už 11. listopadu. Nepřijel! Nepřijel ani na Mikuláše ani na Vánoce. Máme pryč Silvestra, Nový rok, Tříkrálová sbírka už dávno proběhla a pořád: vítr, pár kapek a mírně nad nulou.
Huráá, říkám si, třeba se zastavil čas.….. pozdě, ale přece! Už žádné stáří, žádné nemoci, žádná smrt. Začínám plánovat budoucnost. Ale jakápak budoucnost na věčnosti?
Na druhý den přichází vyúčtování za plyn a nový předpis záloh. Zase o 4 stovky víc! A to teprve přijde elektrika!
To nám ta věčnost pěkně začíná, myslím si, nemohl se ten čas zastavit v létě. Takhle budeme muset topit celý rok! Jdu se uklidnit do zahrady. Koukám na dům, vidím, že se zase uvolnila taška na střeše. To budu muset pro tu věčnost udělat novou střechu. Kde na to vzít? To mám vykrást banku?
Večer nemůžu rozčílením usnout. Beru prášek na spaní, pořád nic. Zaberu až ráno. Probudím se těsně před polednem, rozhrnu závěs. Všude bílo!
Běžím do koupelny, kouknu do zrcadla a ejhle: tu přibyly šediny, tady se prohloubila vráska. Brýle už také nepostačují, ruce jsou čím dál kratší.
Ne, čas se nezastavil. Bohudíky!
Bylo to asi jen globální oteplování, nebo co. Nějaká porucha! Ona se každá jehla jednou zasekne. Naštěstí ji ten Věčný tam nahoře vždycky popostrčí!

Ale co s tou střechou?

Nic, podložím to kouskem linolea, ono už to se mnou tu chvilku vydrží!

A potom?

Potom ať se třeba zastaví čas!!!

Lepší polovina

I v tomto našem článečku se pokusíme doplnit skutečnosti, na které jsme ve víru jiných dramatických událostí zapomněli a v loňském roce nestačili zaznamenat. Na naši omluvu bych rád uvedl, že jsme s našimi zápisky teprve začínali a ve snaze přiblížit našemu čtenáři některé významné osobnosti naší obce, což jsme považovali za prioritu, nám už na věci všedního charakteru, jako například počasí, očkování králíků, zaměstnanost a migrace obyvatelstva apod., už nezbýval čas ani síly.

Neomluvitelné je ovšem to, že jsme zapomněli na věc mnohem důležitější: Totiž na celou polovinu obyvatel obce, a ještě k tomu tu polovinu lepší. Zapomněli jsme na naše něžné pohlaví. Jak se to mohlo stát?

Asi je to dáno vrozeným ostychem pisatele těchto řádků a skutečností, že dává přednost hospodě, kde jsou naše ženy zastoupeny v zanedbatelném počtu, před místním konzumem. To se v naší konzumní společnosti neodpouští! Proto poženeme kronikáře k zodpovědnosti a přinutíme ho chybu napravit, i když se mu do toho očividně nechce.

Dejme mu za trest slovo: Ach, ty ženy! Pisatel přiznává, že se ženami nemá nejlepší zkušenosti. První špatnou zkušenost má, když při maturitě z jazyka českého si vytáhl otázku „Ženy v české literatuře“. Tím, že jeho vědomosti začaly a bohužel i skončily u Boženy Němcové a její Babičky, se tu nechce moc chlubit. Chtěl by se jen pokusit, po čtyřiceti letech, navázat na postavu, u které se tenkrát zadrhnul, totiž na pravou, českou, venkovskou důchodkyni.

Každé ráno, přesně 7:55, se nám při pohledu z okna naskýtá stejný obraz: Najednou se ze všech stran vyrojí, jako po mávnutí kouzelným proutkem, naše babičky. Chodí jednotlivě, nebo po dvojicích, všechny jedním směrem, totiž do kulturního centra číslo dvě (po hospodě), do místního konzumu. Při procházení kolem našeho domu si často neodpustí poznámku při pohledu na zatažené závěsy: „U malířů mají ještě půlnoc!“ Že je to poznámka neopodstatněná, není snad nutno připomínat.

Ale vraťme se k našim dámám: Přesně 8:00, když prodavačka Pavla otvírá, je před obchodem už pěkná fronta. A o to právě jde! Ve frontě je čas, který se doma nedostává. Ve frontě není vidět špinavá podlaha, neumyté nádobí, ani pavučiny v koutě. Ve frontě je svoboda, ve frontě je rovnost, ve frontě je bratrství (v našem případě spíš sesterství). Ve frontě je možnost se kulturně vyžít, i se něco zajímavého dovědět, a hlavně, na rozdíl od kulturního centra číslo jedna, to nic nestojí!
Posuňme čas asi o hodinu a uvidíme nový obraz: Naše důchodkyně se vrací, obtěžkané nákupními taškami, ale už ne jednotlivě, ale v hloučcích a rozhodně nemají naspěch. Před naším domem na křižovatce se obyčejně zastaví, aby dokončily započatý rozhovor, než se některá z babiček od hloučku odpoutá a vydá se dolů, ulicí J. Poplety.
Právě toto by byl vhodný okamžik pro zvědavého kronikáře, aby se dověděl, co v které chalupě budou mít dnes k obědu a jiné pikantní podrobnosti. Jenže náš kronikář nemá ve zvyku poslouchat za oknem, proto mu nezbývá, než nechat pracovat fantazii, nechat si zdát o svíčkové a přitom postavit na sporák hrnec s vodou na špagety. Hádejte, co bude dnes k obědu? S kečupem? Ne, ten došel, zato se švýcarským sýrem.

 

BĚŽENCI

Konečně přišla zima, jakou jsme už ani neočekávali. Únor už pravidelně bývá měsícem bálů, plesů a nečinnosti. Doma není do čeho píchnout, zahrádka je zamrzlá a lézt teď na střechu měnit popraskané tašky by byla v našem věku sebevražda. A protože v Poděvousích už několik let nemáme ani žádné bály (kromě bálu dětského, který už tradičně úspěšně pořádají naše hasičky), nemá náš kronikář také žádnou můzu ohledně současného dění v obci, také on nemá do čeho píchnout. Rád by proto využil tuto okurkovou sezónu a připomenul našim čtenářům některé osobnosti, pro které Poděvousy byly jen jakousi přechodnou stanicí, kde nějakou dobu žily, působily a zase zmizely a, aspoň u některých z nás, zanechaly někde v koutku duše maličký kousek prázdného místečka z nostalgického pocitu ztráty a smutku.

DUCHAN

Motto: Asi začnu přestat pít! (D.K.)

Začneme osobností, která do Poděvous téměř patřila. Dušan se narodil v roce 1970 jako vánoční dáreček a vyrůstal v Holýšově, ale do Poděvous jezdil už jako dítě pravidelně k babičce a dědečkovi. Po smrti dědečka se, téměř již v dospělém věku, do Poděvous odstěhoval natrvalo a chystal se udělat kariéru jako fotbalista. Místní fotbalový klub Sokol T.J. za něj tenkrát zaplatil 1500 Kč, což se v té době rovnalo zhruba třem sudům piva. Asi by udělali sokolové lépe, kdyby koupili rovnou ty sudy, protože Dušan si hned v prvním zápase zranil koleno a na trávník už nikdy nenastoupil. Ale fotbalu zůstal věren, jako fanda pražské Sparty.
Už asi nepřekonatelné zůstanou Dušanovo legendární zájezdy se „Sparta klubem“ do Prahy, kdy výsledky zápasů se pravidelně dozvídal až druhý den z novin, protože si buď ze zápasu nic nepamatoval, nebo se na stadion vůbec nedostal. Ale hlavně, že byl vždy u toho, a že se zase v pořádku vrátil autobusem domů!
To už se ale nedá říct o zájezdu do Českých Budějovic na Země živitelku, kde náš hrdina projevil přímo nadpřirozené schopnosti. Po shlédnutí výstavy bylo volno a sraz u autobusu v 17. hodin. Dušan se ve stanovenou hodinu nedostavil a řidič asi po hodinovém čekání ztratil trpělivost a odjel.  
Když autobus přijel do Poděvous, zašli někteří účastníci zájezdu do hospody, kde je čekalo velké překvapení: Dušan už seděl asi u třetího piva a vyprávěl u stolu jak mu ti hajzlíci ujeli. Jak se do Poděvous dostal, už pořádně vysvětlit nedokázal. Asi ho prý vzalo nějaké auto.
A potom, že se nedějí zázraky!!  
Ale Dušanovo činnost se neomezovala jen na zájezdy, jak by se z našeho vyprávění mohlo zdát. Dušan byl vyučený zedník. I když své povolání po dobu své poděvouské éry v podstatě neprovozoval, přece občas udělal nějaký ten melouch. Například postavil svému sousedovi, největšímu perfekcionistovi z Poděvous Pepíkovi B. komín, kde zakřivení komína odpovídalo přímo úměrně počtu vypitých beden piv.
Dušan má za sebou také úspěšnou trenérskou činnost, když spolu se starším trenérem Vencou Písařem trénovali téměř neporazitelný tým žáků, kde výsledky 30:0 nebyly žádnou zvláštností. Ale to byl asi tak vrchol Dušanovo kariéry v Poděvousích. Všechno má bohužel svůj konec, také trenérská činnost.
A úplný konec všemu udělala ženská, které se povedlo udělat z Dušana spořádaného občana a odstěhovala nám ho nejdříve do Domažlic a podle posledních zpráv dokonce do Prahy. Pro nás však Dušan navždycky zůstane ve vzpomínkách takový, jaký byl: Duchan, Cucna, Džama, Malý červený muž. A to je jen výběr z jeho mnoha přezdívek.
Dušane, teď to máš blízko na Letnou, snad se ti už konečně podaří občas zhlédnout nějaké to utkání tvé milované Sparty, aniž by ses musel dozvídat výsledek na druhý den z novin!

FANY

Asi se k tomu přiznáme hned na začátku, než to vážený čtenář pozná sám!
Jak jsme uváděli v úvodu naší kapitoly v závěrečné větě něco o nostalgickém pocitu ztráty a smutku, nebylo to ani tak myšleno na našeho fotbalového fandu z minulého článečku, jako spíše na osobnost následující. Doufám, že nám to čtenář nebude mít za zlé, obzvláště v případě, že jsou mu obě postavy osobně známé. Postavy typu Dušana se nám objevují stále, i v mladších generacích, viz například již v dřívější kapitole zmíněný portrét našeho básníka. Dušan je nahraditelný, jako ostatně my všichni. Ovšem za postavu, o které se právě chystáme psát, zatím náhradu nemáme.
Kronikář považuje za nutné upozornit, že v té nostalgii nelítá sám:
Hrabě Václav minulý víkend v brzkých ranních hodinách prohlásil k již notně prořídlé společnosti u dlouhého stolu:
„Bez Fany to nestojí za nic!“
A jako by nám promluvil z duše. Ano, bez Fany to už skutečně není ono! Čím to asi je? Kdo byla Fany? Čím získala naše pivem otupená a věkem okoralá srdce?
Fany přišla do Poděvous jako členka místního hasičského sboru žen. O úspěších tohoto sboru a jiných pikantnostech ze života členek a členů Sboru dobrovolných hasičů, se můžete dozvědět na samostatných stránkách SDH Poděvousy, kde Fany sama aktivně přispívala, především svými básničkami. Tolik Fany hasička!
My bychom zde ale chtěli vylíčit naši hrdinku spíše z té lidské stránky. Každý člověk má od přírody dané dobré i špatné vlastnosti, my zde ale z galantních důvodů ty horší vynecháme, vlastně také proto, že jsme na ně už úplně zapomněli.
Když přišla Fany do Poděvous, nebylo jí snad ani dvacet let, byla to téměř dohola ostříhaná hezká holka. Od samého začátku byla velice bezprostřední a, což se nám starším líbilo, nedělala žádné cavyky s generačním věkovým rozdílem. Už předtím jsme měli jakýsi mužský pěvecký sbor, ale o jeho kvalitách se zde raději nebudeme vyjadřovat. S Fany se všechno změnilo, a když poprvé zazpívala své „Husličky“, byli jsme všichni „naměko“. Myslím že to mělo vliv i na naše hlasy. A tak se jednu dobu skoro každý víkend zpívalo a všem nám spolu bylo u dlouhého stolu dobře!
Myslím, že už našemu čtenáři bude jasnější, co měl na mysli Václav, když s povzdechem prohlásil výše uvedenou větu: „Bez Fany to nestojí za nic!“  
Loni v létě Fany v Poděvousích po pěti letech skončila. Důvody, které ji k tomu vedly, nejsou pro naše vyprávění důležité. Nám nezbývá, než jí popřát, ať už je momentálně kde chce, aby ji tam měli rádi tak, jako jsme ji měli rádi my.
Na závěr bychom chtěli poznamenat, že Fany nejenže měla krásný hlas, ale dokázala být i vtipná. Jedním vtipem, který je vlastně interpretací výroku její sestry Veruny, se tady už rozloučíme:
„Co myslíš, že je lepší? Adidas, nebo Puma?“
„Já mám raději Pumu. Mně se tam líbí ten tygr!“

BEN

Třetí, a poslední osobnost našeho vyprávění, by se mnohým čtenářům mohla zdát problematickou, možná dokonce urážlivou. Co má Fany, nebo Dušan společného s čoklem? Proč je házíme do jednoho pytle? Tady by se pisatel těchto řádků chtěl ohradit, a našemu kritickému čtenáři by si dovolil oponovat: Ben splňuje přesně kritéria daná naším tématem „Běženci“, a nikdo je nechce házet do jednoho pytle. Naopak, kronikář by si nedovolil házet do jednoho pytle ani první dvě osoby, i když by to jedné z nich určitě bylo příjemné. Hned od začátku se snažil poukázat na rozdílnost našich aktérů a co může být rozdílnějšího, než když k prvním dvěma naprosto rozdílným postavám přidáme navíc postavu malamuta. Tady by se už mohla najít podobnost snad jen v přibližně stejném vzrůstu a tělesné hmotnosti všech tří účinkujících.
Jak už mohl čtenář zjistit, Ben je pes. Nejdříve však jen velice krátce představíme jeho pána, protože podrobnějšímu popisu tohoto originálního člověka věnujeme některou z příštích kapitol. On si to určitě zaslouží!
Rosťa, neboli Čabas, byl náš poslední hospodský ještě na „staré hospodě“, to znamená před rekonstrukcí. Byl tu asi dva roky a bydlel přímo v hospodě. A aby nebyl tak sám, pořídil si psa. Ben byl nalezenec, a už měl nejlepší léta za sebou. Když ho Čabas přivedl, byla to troska, a bylo až s podivem, jak krásné zvíře z něj za pár týdnů dokázal udělat. Myslím, že péče, jakou Benovi věnoval, byla také na úkor nás hostů. Ale budiž mu přáno!
Jak už bylo řečeno, Ben byl malamut, něco jako aljašský hasky, ale mnohem mohutnější, byl velice milý a měl rád děti. Z neznámého důvodu byl trnem v oku tehdejšímu majiteli hospody, místnímu Sokolu. Při úterních sokolských schůzích musel Ben zmizet. Přiznám se, že jsem ho několikrát vzal k nám domů, kde dělal společnost naší Britě. Ale uhlídat takové zvíře, když si zamanulo odejít, bylo prakticky nemožné, Ben dokázal snad i projít zavřenými dveřmi. Jednou také takhle „odešel“ a objevil se v hospodě uprostřed schůze, a hned byl oheň na střeše.
Ben měl jednu velkou lásku a tou byly slepice. Čabas ho brával přes den na procházku a Ben šel poslušně u nohy a vypadal naprosto nevinně, zatím co pozorně sledoval terén a ukládal do paměti všechny kurníky. V noci už šel na jistotu!! První slepici přinesl do hospody, pochlubit se pánečkovi, a před našima očima ji během minuty zlikvidoval. Zůstalo jen trochu peří, pařáty a všude spousta krve. Museli jsme s Doris držet Čabase, aby Bena nezabil kuchyňským nožem. Po umytí krvavých stop se čekal druhý den malér. Nepřišel!
Ben pochopil. Příště už nosil jen pařáty. Jednou v neděli odpoledne vzhlédl Pepík Konopík od karet a povídá:
„Koukejte, ten pes nese nějakou žábu!“
Zvláštní věc, slepice dlouho nikdo nepostrádal. Asi je Ludvík neměl spočítané!
Tehdejší starosta je ale spočítané měl! A to se stalo našemu milému Benovi osudným! Když jednou ráno našla paní starostová v jejich odlehlé zahradě roztrhaných jedenáct kuřat, podezření padlo samozřejmě na Bena, i když chyběly důkazy. Jak to doopravdy bylo, se už nikdy nedozvíme, Ben samozřejmě nevinný nebyl, ale dle mého názoru byl gurmán, nebyl masový vrah. Vypadalo by to spíš na kunu. Na druhou stranu, proč by se kuna podhrabávala pod plotem?
Ben musel každopádně z Poděvous odejít. Podle Čabase si ho vzal někdo v Merklíně a jaký byl jeho další osud už nevíme.
Bene, jestli ještě žiješ, vzpomeň si někdy na nás! Tvoje vrstevnice, naše třináctiletá Brita, na tebe také ráda vzpomíná:
„Jo Ben? Ten se choval vždycky jako džentlmen!“
Kronikáři nezbývá, než s ní souhlasit. Ben byl Pan Pes!!!

S naší trojicí běženců se rozloučíme parafrází závěru Máje, klenotu české poezie, od Karla Hynka Máchy:

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.

„Bene! - Dušane!! - Fanynko!!!“

 

ZPĚT DO PŘÍTOMNOSTI

HROBAŘ LÁSKY

Když jsme se v poslední kapitole loučili, loučili jsme se básničkou. To jsme ovšem netušili, že tak brzy přiletí špačkové jako první poslové jara, přítele všech básníků a zamilovaných. Jestli je pro někoho vrcholem poezie pořádný kus flákoty na talíři a vrchol lásky láska k zvířatům rozporcovaným v mrazáku, ať raději tyhle řádky vynechá. I když, kdo ví? Koneckonců i takoví poetové a pěvci lásky, jako byli Jiří Suchý a Jiří Šlitr, nazpívali písničku „Co jsem měl dnes k obědu?“.
S jarem přichází jarní touhy. Nesmějme se zamilovaným, že se pořád dokáží upřímně, vždy znovu podivovat nad tím, že tráva roste, nezáviďme jim, když obdivují řeku, že teče. Zkusme s nimi raději pozorovat hvězdnou oblohu a uvědomovat si nekonečnost vesmíru a zároveň se ztotožňovat s osobou nám nejbližší a žasnout nad skutečností, že právě my dva, takoví malí mravenečkové, můžeme být svědkové takového zázraku. Zázraku toho, že žijeme, zázraku toho, že milujeme, smysly cítíme, i když rozumem nejsme schopni pochopit. Ale to nepochopení nám vynahradí právě láska. Láska, která sama je nepochopitelná, zrovna tak, jako je nepochopitelný celý nekonečný vesmír. Láska, která je tajemná, jako je tajemný sám vznik života a jako je tajemný náš neodvratný zánik a konečné splynutí s nekonečnem v neomezeném prostoru, čase a, doufejme, i lásce.
Vždyť co by byl vesmír bez lásky?
Ovšem s jarem přichází také jarní únava, je to doba kdy se nám do ničeho nechce. Jarní únava postihuje všechny, mladé i staré. Dětem se nechce do školy, dospělým se nechce pracovat a starcům se nechce umírat. I to všechno souvisí s jarní touhou, podvědomou potřebou lásky, kdy každá jiná činnost nám připadá marností. A proto: „Už dost bylo lásky!“
Vždycky se hledal lék na lásku, nebo na vyvolání lásky k nám u námi milované osoby. Hledalo se u báby kořenářky, hledalo se u různých šamanů, zaříkávačů, kouzelníků a čarodějnic. Dnes už nepotřebujeme žádné čárymáry, dnes zajdeme do lékárny a pomoc hledáme v podobě modrých a jinak zbarvených tabletek.
Ale to je všechno špatně!
To my nepotřebujeme! My jsme láskou přesyceni, my se chceme vrátit k normálnímu všednímu životu. My potřebujeme lék proti lásce! Kde ho vzít?
Bärlauch, česky medvědí česnek, je u nás poměrně neznámá rostlina, hojně se vyskytující v alpských republikách, vzácněji v severních Čechách a někde na Moravě. My jsme si na zkoušku přivezli pár sazeniček ze švýcarského lesa a zasadili jsme je do stínu sousedovo zídky. Potom jsme na to zapomněli. Asi po třech letech se nám rostlinka začala pomalu rozlézat kolem celé zídky dolů, až ukončila svou pouť pod třešní.
Sbírají se mladé lístky, které se rozmixují jako špenát a naloží se do olivového oleje a používají jako pesto ke špagetám. Při spotřebě většího množství pesta vychází z celého těla všemi póry krásná, libá, česneková vůně, která na dobu 48 hodin bude zaručeně odpudivě působit na námi milovanou osobu, takže se v klidu můžeme věnovat práci, nebo jiné bohulibé činnosti. Největší výhodou této rostliny je, že první lístečky se objeví přesně s příchodem jara a je možné je trhat, než jdou do květu, asi po dobu třech týdnů. Tato doba se většinou kryje s obdobím největší jarní krize.
Tak dost šamanům, čarodějům a lékárnám! Sbohem jarní touhy! Už nikdy jarní únava!
K dostání zdarma, v době od konce března do poloviny dubna na adrese:

PODĚVOUSY 73
okres Domažlice
Česká republika

 

ZBOJNÍCI

Ej popíjaj, popíjaj
někradni, nězbíjaj-
ej čerta napopíjáš
ak si něnazbíjáš

Tak jarní píseň lásky už máme šťastně za sebou, i když jaro prakticky, ani kalendářně, ještě nezačalo. Trošku jsme předběhli dobu! Přesto se najdou prozíraví lidé, kteří uvažují v rozměru ještě daleko vzdálenějším a už myslí na příští, nebo snad i přespříští zimu. Chodí pravidelně do lesa dělat „vejřezy“. Mladí chodí odpoledne, a ti starší, co mají více času, chodí už za svítání připravovat dřevo k odvozu. Ti méně prozíraví chodí až na poslední chvíli na podzim. A ti lenošní otočí knoflíkem od plynového topení a raději se prohnou při vyúčtování. Kam patříte vy?
Také chodím pravidelně do lesa. Už dlouhá léta chodím na procházku se psem, i když poslední rok to vypadá spíše tak, že chodí pes se mnou. Naše třináctiletá Brita už přesluhuje a dojde nejdál na kraj lesa a tam počká, až se páneček vyvenčí a přidá se k němu, až když se vrací z lesa, aby ho mohla doprovodit domů. Za tu dlouhou dobu jsme s Britou už lecos spolu v lese zažili a viděli. Potkali jsme například ochočeného, mluvícího krkavce, který nás na procházce doprovázel. Vždycky počkal, až se kousek vzdálíme a potom vzlétnul, proletěl mně těsně nad hlavou a sednul si přímo před Britu, která z toho byla mírně nervózní. Rozloučil se s námi, až když jsme odcházeli z lesa. Také na nás jednou z půl metru vyvalovala své žluté oči sova, která seděla na malém stromku u cesty a Brita ji ucítila a vyrušila ze spánku. Několikrát nám přeběhla přes cestu celá rodinka divočáků a proměnila nás ve dva solné sloupy.
Dnes jsme však potkali něco opravdu zvláštního, věřte, nebo nevěřte, potkali jsme zbojníky!! Kde se tam vzali?
Vždycky jsem si myslel, že Jánošík, kterého zradila milá, uklouzl na hrachu a skončil pověšen za žebro na háku, byl posledním zbojníkem. Představoval jsem si, že se jeho družina stáhla z hor a lesů, přešla na městské periférie, kde jejich potomci působí dodnes, změnili technologii „zbíjení“ a zmodernizovali se. Dnešní zbojník se nemusí bát smrti a na háku, zdá se, má dnešní policii, která nemá asi dostatek hrachu k tomu, aby je všechny mohla polapit a strčit za katr. Nějaká ta zrádná milá by se však, zcela určitě, našla i dnes.
Když se takhle při východu slunce vracím z procházky, najednou vidím, že se k Britě, která na mně jako obvykle čeká na kraji lesa, blíží zbojníci. Nabroušená ostří jejich seker „valašek“ se ve vycházejícím slunci hrozivě třpytila a zaslepovala oči, nezvyklé takovému pohledu. Proto nebylo na tu dálku možné rozeznat jednotlivé postavy. Co teď? Mobil jsem sebou neměl, abych zavolal 158. První myšlenkou bylo, rychle zavolat Britu a pokusit se prchnout zpátky do lesa a zachránit se v sousední obci Buková. Jenže, zavolej hluchého psa! Opustit věrné zvíře jsem nedokázal. Místo toho jsem prohledal všechny kapsy a přesvědčil se, že v peněžence mám sotva na dnešní útratu a hrdinně jsem vyrazil k pomalu se blížící skupince zbojníků. No, holt budu dnes bez piva!
Jak se tak k nim blížím, začínají být kontury postav jasnější a když jsem uslyšel známý hlas sousedky od naproti: „Nechcete s námi na klestí, máme jednu nadbytečnou sekeru?“, bylo vše jasné. Byla to skupina důchodců, těch prozíravých. Jelikož patřím k těm co otočí knoflíkem a raději se prohnou, tak jsem se zastyděl a pokračoval k cestě k domovu. Nedalo mi to. Asi po sto metrech jsem se otočil, abych se s našimi zbojníky aspoň pohledem rozloučil. Skupinka pomalu mizela v lese.
Byli čtyři, jako tři mušketýři. Po dvaceti? Ještě po deseti? A ještě jednou po deseti letech!!!

ANONYMNÍ DOPIS

Dnes, v neděli, jsem našel ráno ve schránce nemarkovaný dopis, lépe řečeno kopii dopisu určeného starostovi Poděvous, s žádostí o uveřejnění v naší Kronice. Jelikož se jedná o dopis mírně řečeno zmatený, tak jsem nejdříve váhal. Po opětovném přečtení dopisu jsem přes veškerou zmatečnost objevil pár zajímavých myšlenek, což však neznamená, že bych se s pisatelem nějak ztotožňoval.
Nakonec jsem se rozhodl dopis uveřejnit v plném znění, bez komentáře. Tady je:

Poděvousy, 1.apríla 2012

Vážený pane starosto,
jakožto člověk již pokročilého věku, mám od doktora doporučený pohyb na čerstvém vzduchu a z toho důvodu chodím na procházky do lesa. Chodím kolem dětského hřiště a tenisových kurtů a to co tam spatřuji mně nemůže nechat lhostejným. Je sice hezké, že obec myslí na naše nejmladší občany a na jejich tělesný rozvoj, ale asi to není to, po čem naše mládež touží. Za ta dlouhá léta, co tam chodím, jsem ještě neviděl, že by se tam někdo věnoval sportu. Namísto toho, aby obec vyhazovala peníze na stále nová sportovní zařízení, měla by myslet také na rozvoj duševní, což je myslím to, co dnešní mládeži nejvíce chybí. Navíc by to přišlo podstatně levněji.
Už z morálních důvodů nepovažuji za správné, aby naše mládež byla nucena kouřit, pít a uspokojovat své další potřeby na veřejných prostorách určených k sportu. Nebo, ještě hůře, určených dokonce pro batolata, na kterých to může zanechat neblahé psychické následky. Dobrý vliv to zajisté nemá ani na doprovázející rodičky, neb prarodiče, kteří právě proto že nebyli lepší, dokáží si tyhle následky dobře představit. A to už pomíjím nás důchodce, kteří chodíme kolem za účelem dýchání „čerstvého vzduchu“.
Z výše uvedených důvodů podávám obecnímu zastupitelstvu tento návrh:

  1. Zřídit v prostorách Obecního úřadu „Kuřárnu pro mladistvé“, určenou pro mládež od 12 do 16 let. K tomu účelu by byla nejlépe vhodná malá místnůstka mezi knihovnou a ateliérem té cizinky. Naše mládež by se přitom mohla vzdělávat v oblasti literatury a výtvarného umění.
  2. Vyčlenit ze zastupitelů schopnou osobu pro zásobování, která by mládeži na příděl vydávala omezené množství cigaret a slabšího alkoholu s 50% slevou. Zbytek by mohl Obecní úřad doplácet z peněz ušetřených na údržbě sportovních zařízení.
  3. Zorganizovat společně s našimi Zahrádkáři odborné přednášky o pěstování některých zajímavých rostlin, například konopí, některých druhů máku a podobně.
  4. Vypracovat jasný denní řád s přesně stanovenou dobou povinné docházky.
  5. Starosta (místostarosta) by dvakrát ročně svolal rodičovskou schůzku a za účasti psychologa by s rodiči probral chování jednotlivých adeptů.

Pane starosto, doufám, že přijmete tento můj návrh bez zásadních změn, případně necháte o návrhu všeobecně hlasovat. Jsem přesvědčen, že naši mladí spoluobčané po dovršení šestnáctého roku, po opuštění Kuřárny, ještě rádi využijí sportovních zařízení a to k účelu k jakému byla původně určena.
S úctou Váš Spoluobčan

P.S. Kopii tohoto listu posílám Kronikáři k zveřejnění.

 

Žoldnéřův návrat

Když jsme včera uslyšeli, že zemřel Venca Traxmandl/Písař, byli jsme tím zaskočeni: Jak mohl zemřít někdo, kdo vlastně už dva roky nežil? Nežil? Ano, dva roky už nežil v Poděvousích, kam jedině svými kořeny patřil. Jako mnoho jiných se stal obětí různých spekulantů a exekutorů, kteří jako hyeny tyjí z lidské naivity a důvěřivosti. Přišel o střechu nad hlavou. Sáhněme si trošku do svědomí! Udělali jsme něco proto, aby se to nestalo? Pomohli jsme mu skutkem, nebo alespoň slovem? Jen jsme přihlíželi, někteří snad dokonce s jistým zadostiučiněním, jak to spěje k hořkému konci. To nám se něco podobného stát nemůže! Vždyť si to přece zavinil sám! Velice rychle jsme na něho zapomněli, až se nám najednou musel připomenout sám. Václav musel zemřít, aby pro nás a pro Poděvousy znova ožil.
Nyní se tedy Václav vrátil, jako se před pětatřiceti lety vrátil z Libye, kde sloužil jako žoldnéř. Tenkrát se vrátil z vyprahlé pouště Sahary na svůj milovaný poděvouský „zelený trávník“, dnes se vrátil ze staňkovského vyhnanství do poděvouského společenství živých a mrtvých. Jen přešel na druhou stranu, aby nám připravil pohoštění, až k němu přijdeme na návštěvu, když nám už skončí tahle dovolená. Odešel za svými starými kamarády, odkud ho už nikdy nikdo nevyžene. A jako tenkrát, tak i dnes, vrátil se  jako boháč! Jako boháč, na kterého už žádný exekutor nemůže, boháč bohatý zkušeností, kterou my ještě nemáme a která nás teprve čeká.
Václave, vítáme Tě v Poděvousích!!

 

Prvomájová

Když jsem se 1. máje pozdě dopoledne  probudil, trošku jsem musel vzpomínat, co se v noci vlastně dělo. Když jsem vykouknul z okna na silnici, pod mým ateliérem byl vápnem  napsán nápis: KRONIKÁŘ. Uvědomil jsem si své kronikářské povinnosti a to, že už v naší Kronice celý měsíc od 1. apríla nic nepřibylo. A tak, nehledě k tomu, že ve stejný den jsem měl vernisáž obrazů v chotěšovském klášteře, pustil jsem se do psaní.
Než se však vzpomínky na včerejší noc dostatečně zkonsolidují, mohli bychom si připomenout některé z povedenějších kousků z dřívějších sezení u májky. A aby si čtenář příštích generací mohl uvědomit, o co tady vlastně šlo, tak jen krátce připomeneme tuhle krásnou lidovou tradici, i když já asi nejsem osoba zrovna kompetentní k tomuhle úkolu, protože sám jsem první „májku“ zažil až ve čtyřiceti letech, to je ve věku, kdy se jen pasivně přihlíží tomu, co mladí vyvádějí. Z těch mladých se mezitím stali zdatní čtyřicátníci, a zatím se bohužel nenašla nová generace, která by je u májky mohla vystřídat, i když se to přece jen pomaličku omlazuje. O co tedy jde?
Večer před prvním májem se postaví májka (větví a kůry zbavený vysoký smrk s pentlemi ozdobenou špičkou), kolem které se celou noc sedí, popíjí a hlídá, aby ji nikdo s okolních vesnic nepodřezal. Po půlnoci se vyráží a kradou se po vesnici různé věci (vrátka, popelnice, králíkárny a podobně, a při té příležitosti se vápnem píší na silnici před domy trefné a pokud možno vtipné nápisy. Z obojího nejsou majitelé domů vždycky zrovna nadšeni, většinou se tady prokáže jejich smysl pro humor. Ráno si musí poškození občané přijít k májce pro své věci a zaplatit „výkupné“. Rád bych se pokusil přiblížit našemu čtenáři pár nejpovedenějších kousků tak, jak jsem je v těch zhruba 20 letech sám osobně zažil:
Miloš B. chodí rád v neděli a o svátcích do hospody hrát karty, cvika. Zrovna, když vynášel žaludové eso najednou zpozorněl, kolem hospody jelo nějaké vozidlo. Miloš poslouchal, kroutil hlavou a prohodil: „To má zvuk, jako můj traktor!“, a pokračoval ve hře do pozdní noci a na příhodu zapomněl. Když hospodu zavírali, nešel rovnou domů, ale dal se na druhou stranu, směrem k májce, že se podívá, co se tam děje…….. Domů jel už traktorem!
Pepík W. nemá rád májku, vždycky se bojí, že mu někdo něco sebere, nebo rozbije.V hospodě nejdřív prosil kluky, ať mu nic neberou, a když mu nikdo nic neslíbil, tak začal vyhrožovat: „Já mám psa, Kuba vás tam stejně nepustí!“ To neměl dělat!!
Když si Pepík pro Kubu k májce po ránu přišel, byl vzteky bez sebe, nepozdravil a jen zakřičel: „Kubo, pojď domů!“, Kuba ho ignoroval, u májky se mu líbilo, opékaly se tam buřty a na psa také vždycky něco zůstalo. Pepík ho musel přivázat a za všeobecného veselí ho násilím odtáhnout domů.
Třetí příhodou se konečně vrátíme ke včerejší noci: Kolem jedné hodiny ranní zábava u májky vázla, když osoba ženského pohlaví, (ostatně osoba mně blízká) zvolala: Přece tu nebudeme spát, jdeme něco krást!!! A zmizela. Potom bylo slyšet už jen rachot a vzápětí výkřik Kronikáře: „Ta se snad zbláznila, vždyť ona táhne naše vlastní vrata!“
Když jsme potom s kamarádem, co přijel na mou vernisáž až z Moravy, v poledne vrata odnášeli, měli jsme ve dvou co dělat. A dopisní schránka nějak upadla, budu muset koupit novou.
No zkrátka sranda k popukání, naštěstí je 1.máje jen jednou za rok! Kolikrát ještě?

 

DOPIS Z NĚMECKA

Včera 15.5.2012 přišel z Německa mailem dopis, který mě mile překvapil a přiznám se, že i dojal. Z toho důvodu jsem požádal autorku dopisu, paní Zdenku Sims o povolení dopis uvést v naší Kronice. Jelikož mi to bylo obratem povoleno, tak jsem si nejdřív dovolil doplnit chybějící háčky a čárky, což na německé klávesnici nenajdeme, a dopis jsem zveřejnil.
Myslím, že dopis nepotřebuje žádný komentář, mluví totiž sám za sebe. Doufám, že si to vychutnáte tak, jako já a budete si více vážit té velké výsady: totiž možnosti bydlet v Poděvousích!


Vážený pane Kutro,

před časem jsem si říkala, jestlipak Poděvousy mají také svoji stránku na internetu. A protože mi to nedalo, tak jsem si nakonec sedla k počítači abych se o tom přesvědčila. A opravdu! Stránka tam byla. Tak mě okamžitě polilo štěstí po celém těle a já jsem se pomalu vracela do minulosti. Ale bohužel to trvalo jen krátce, protože až na pár fotek, které toho moc neříkají, jsem tam nic nenašla. A tak jsem zklamaná stránku zase opustila. Ještě párkrát jsem se vrátila a doufala, ze najdu přece jen novou rubriku s tím, co je nového a také par fotek z různých slavností, ale bohužel se tak nestalo. Tak jsem si řekla, ze se budu muset smířit s tím, že buď se v Poděvousích už žádné slavnosti nekonají (ani pouť) a nebo že v Poděvousích nemá nikdo foťák. To první mi připadalo pravděpodobnější a byla jsem z toho docela smutná. A když jsem teda nic nového nenašla, tak jsem si řekla, tak si aspoň přečtu kroniku (i když kronikář sám je přistěhovalec v nové době, tak co ten může asi tak o Poděvousích vědět). Ale byla jsem mile překvapena, protože píšete o Poděvousích jako kdyby jste se tam narodil. No a pak přišlo to velké překvapení, když jsem došla k tomu místu, kde udáváte svoji adresu - Poděvousy 73!!! To byla totiž chalupa mé babičky a dědečka! Říkalo se u nich u Kalčů. To byl můj druhý domov. To všechno, co jsem tam prožila, se nedá srovnat se žádnou dovolenou v zahraničí (i sebevíc krásnou). Byla jsem tam už od mala každé prázdniny, a když na konci prázdnin pro nás máma přijela, tak jsem se schovávala za babi a nechtěla jsem s ní zpátky do Plzně. Samozřejmě jsme museli jako děti také pomáhat. Chodit do lesa na borůvky, které se pak prodávaly, na houby, s husama na rybník, s dědou na trávu pro králíky, drát peří, nakoupit do konzumu, do hospody pro pivo a limonády, atd. Ale přesto to byl ten nejkrásnější čas, co jsem prožila. I když jsem musela chodit do kadibudky kde bylo plno pavouků! Brrr! Až když už jsem byla větší, tak babi nechala barák zvětšit a dostali jsme i koupelnu.
Ještě dneska vím, jak šťavnaté byly naše višně. Jako děti jsme je vždycky nejdřív rozpůlily, aby jsme se podívaly, jestli tam není červíček, ale když jsme zjistily, že byl v každé druhé višni (takový malý bílý) tak jsme je prostě daly celé do pusy a problém byl vyřešený.
Nikdy našim nezapomenu, že chaloupku prodali. Tak se totiž stalo, že moje dcera (18 let) nikdy nezažila tak krásné chvíle na chaloupce v Poděvousích 73, jako já. Je mi to moc líto.
Žiji již 26 let v Německu, ale nikdy nezapomenu na Poděvousy!!!

S úctou,
Zdenka Sims, rozená Soukeníková, rodné jméno mé mámy: Kocourová

 

SVATOVÍTSKÁ POUŤ

Autorka „Dopisu z Německa“ si stýská, že v Poděvousích už asi nemáme žádné slavnosti, snad ani pouť. Rád bych to uvedl na pravou míru: „Ano, pouť máme, dokonce už přede dveřmi, na svatého Víta. Srdečně Vás zveme!!!“
Když se podíváme s prvního poschodí našeho domu směrem na jih, co uvidíme? Kamarád z Holandska řekl, že vidí obří pavučinu spletenou z telefonních kabelů. Ano, je to ohyzdné, ruší to krásný výhled do otevřené krajiny. Tyhle spletence nám tady „dočasně“ zanechal  tehdejší Telecom, který, ve snaze předběhnout nastupující bezdrátové telefony, splácal tohle provizorium. Zkusme si však tuhle pavoučí příšeru odmyslet (v době, kdy jsem dům kupoval tam ještě nebyla) a uvidíme v dáli, na malém kopečku, na první pohled prostý, bílý kostelíček s červenou střechou. Ale pozor, v  prostotě je síla, tento románsko gotický kostelík je na seznamu kulturních památek ČR. Když král a císař Karel IV povolal v polovině 14. století na Pražský Hrad francouzského architekta Matyáše z Arrasu pro stavbu svatovítské katedrály, tak náš svatovítský kostelíček na srbickém vršku už víc jak 100 let stál! A právě podle patrona tohoto kostelíka se odvozuje poděvouská, srbická a hlohovčická pouť v polovině, přesněji 15. června.
Tak, teď už známe historii naší pouti, ale možná ne všichni budeme vědět, kdo to byl svatý Vít. Pamětníci se už asi nenajdou, tento český patron žil totiž v době, kdy země české ještě dávno neexistovaly a na našem území se pohybovaly divoké tlupy barbarů.
Kdo to tedy byl? Kraťoučký život tohoto dětského mučedníka je opředen mnoha legendami, zkusme vybrat to podstatné, na čem se většinou shodují:
Vít (Vitus, znamená živý, nebo také veselý) se narodil na jihozápadním pobřeží Sicílie bohatému římskému občanovi, pohanovi Hylasovi, koncem 3. století ( asi roku 293 ) za hrůzovlády císaře Diokleciána, zapřisáhlého nepřítele křesťanů. Jeho chůva Krescencia a jeho učitel Modestus byli tajní křesťané a malého Víta vychovali ve víře. Když se to jeho otec dozvěděl, všemožně se snažil ho od víry odvrátit, což se mu nepodařilo. A když otec vyhrožoval, že ho vydá císařovu náměstku, který byl známý svou krutostí, malý Vít uprchl. Společně se svou chůvou a učitelem se jim v loďce podařilo přeplavit na pobřeží lukánské v jižní Itálii. Zde se skrývali a podle legendy jim přinášel potravu orel.
Jednoho dne však byli odhaleni a předvedeni před císaře do Říma. Zde Vít sice ještě stačil vyléčit císařovo syna z padoucnice (odtud název tanec svatého Víta), ale Dioklecián se mu odvděčil tím, že je všechny tři nechal ponořit do kotle s vařící smolou, což se pro ně zázrakem stalo osvěžující koupelí. Dal je tedy hodit divokým lvům za potravu, ale ti si k nim lehli a olizovali jim nohy. Tu se císař rozzuřil, nechal je natáhnout na skřipec a po dlouhém mučení jim dal utít hlavy. Vítovi bylo dvanáct (podle některých legend dokonce jen sedm) let. Psal se rok 305 po Kristu.
Vítovo údajné ostatky (relikvie) jsou roztroušeny v mnoha kostelech po celé Evropě. Do Prahy se, po více než tisíciletém putování, dostala jeho paže, která byla také hlavním důvodem pro stavbu katedrály, jež měla sloužit jako její schránka. Jestli nějaká menší relikvie (třeba nehet z malíčku pravé nohy) byla příčinou ke stavbě srbického kostelíka se mi nepodařilo zjistit. Každopádně by bylo skutečným zázrakem, kdyby přežila všechna ta rabování. Počínaje husity, byl totiž kostelík více než dvacetkrát vykraden, naposledy před pár lety rozebrali zloději kamenný oltář.
Tak jsme se dostali hodně daleko do historie, a jestli někdo, podle názvu tohoto článečku, očekával spíše nějaký recept na chodské, promiňte, poděvuské koláče, nebo jiné pouťové dobroty, tak se omlouvám za tuto přednášku a můžu jen prozradit, že my pečeme pouťové koláče v Krchlebech. Rád ovšem uvěřím, že domácí jsou lepší. Máte možnost mě o tom přesvědčit!!

 

ZÁZRAK

Tak už máme po pouti.
Malá narážka  ohledně domácích koláčů byla vyslyšena, ani jsme nemuseli do Krchleb. Ano, máte pravdu, domácí jsou skutečně nejlepší!
Když už jsme u těch koláčů, měl bych jednu příhodu, co se udála před rovnými 20 lety, která mě, alespoň na dobu několika desítek vteřin, vynesla zaživa do nebe mezi naše svaté patrony, především však svatého Víta, neboť právě o jeho pouti se udal ten „zázrak“. Bylo to v době, kdy jsme jako čerství chalupáři (tenkrát ještě v poněkud jiné sestavě) zařizovali barák. Přivezli jsme, pár dní před poutí, z Prahy nový kachlový sporák. Když jsme sporák nainstalovali, všichni odjeli a zůstal jsem v Poděvousích přes pouť sám. O pouťové neděli jsem šel dopoledne domů z procházky a potkal jsem před domem Pepíka K. zvaného též Bohouš. Pravil, že nás viděl vykládat z přívěsného vozíku nová kamna a jestli by se na ně mohl podívat. „Proč ne?“ povídám a šli jsme se podívat k nám do kuchyně. Prohlížel sporák, otvíral dvířka, zkoušel klapku do komína a nakonec se zaměřil na troubu:
„Koukám, že máš i troubu, doufám, žes napek koláče?“
„Jistě, můžeš ochutnat!“
Bohouš otevřel dvířka od trouby a povídá překvapeně:
„No opravdu, máš ho tam, dokonce i se šlehačkou!“
Jeho překvapení bylo zahráno velice přesvědčivě, myslel jsem si, a pokračoval dál ve hře, aniž bych se do trouby podíval:
„Jistě, dal jsem si záležet.“
„Nepovídej, žes ho dělal sám!“
„Samozřejmě, jen šlehačka je kupovaná.“
„Tak to jsi dobrej! No, viděli jsme to a můžem zase domů.“
Nechal troubu otevřenou a chystal se odejít z kuchyně. Zvedl jsem se, že ho doprovodím a přitom jsem pohledem zavadil o troubu a……….štípnul jsem se do tváře, jestli nesním, znovu jsem se podíval a……... on tam skutečně byl, krásný, kulatý, jako svatozář, kterou jsem najednou  ucítil okolo hlavy. Nazdobený, jen zakousnout, pravý poděvuský koláč!
Zázrak!! Stal se zázrak!!!
Svatý Víte, mučedníku, co mi to děláš? Proč zrovna já, takový hříšník, vždyť já v tebe vlastně ani pořádně nevěřím! Polovinu života jsem proseděl v hospodě, ze všech hříchů, co existují, mně chybí snad jen vražda a to ještě jen ze zbabělosti.  
Ale teď, teď se všechno změní: do hospody nevkročím, piva se už nedotknu, vstávat budu před sedmou, budu dělat dobré skutky, budu milovat bližního svého, vezmu si sem bezdomovce, adoptuji romské dítě a…….a někdo klepe na okno! Venku stojí paní Štefflová:
„Honzo, donesla jsem vám koláč, když jste tady tak sám. Barák byl otevřen, nikde nikdo, tak jsem ho dala do trouby, aby na něj nesedaly mouchy.“
Pád z výšky byl veliký! Veliká byla i úleva, přece jen ta zodpovědnost! Ale co bude s těmi dobrými skutky, co předsevzetí?
Půjdu hned po obědě k Mandíkům, chodí tam jeden bezdomovec, tak mu zaplatím pár piv a máme hned dobrý skutek. A to romské dítě? Vždyť oni by mně ho ani nedali! A vstávat o sedmé nebudu svatý Víte, za to, žes mě podvedl!
Zázrak se tedy nekonal, byla to jen shoda náhod. Někteří materialističtí vědci a filozofové tvrdí, že člověk a vůbec život na zemi vznikl také jen shodou náhod. Nevím, nerozumím tomu, ale není už taková shoda náhod sama o sobě  jeden veliký zázrak!?

NEDĚLE

Je začátek prázdnin, dětičky se poflakují po vesnici a hledají si nějakou zábavu, jen tak, hlavně nic nedělat. My můžeme už jen vzpomínat na zlaté časy našeho dětství, a že jsme to uměli také - krásně se flákat! My jsme se dokázali ale i zabavit! Myslím, že dnešní děti jsou na tom podstatně hůře, jsou často závislé na televizních seriálech, nebo na počítačích, a už je ani nenapadne jít krást třešně, nebo si jen tak zahrát na slepou bábu. Není čas, zvykly si, že zábavu za ně někdo obstará, nepotřebují už sami něco vymýšlet, stačí konzumovat.
Dospělý člověk už prázdniny nemá. Má sice dovolenou, později třeba důchod, takže nějaký ten čas pro zábavu by se našel, ale zkus si jít zahrát na slepou bábu a hned řeknou:
„Vidíte ho, blázna starýho, zase přebral!“
Nezbývá, než dětem závidět a dělat. Dělat soboty, dělat neděle, dělat o svátcích, o dovolené i v důchodu.
Na slepou bábu si můžeš hrát v hrobě!
V civilizovaných zemích Evropy, na Moravě a hlavně „Za tím móřem píva“, tam práci zakázali. Zatím jen v neděli. Někde to mají dokonce úředně potvrzené: pokuta za  rušení svátečního klidu, pokuta za překročení limitu povoleného počtu decibelů, atd. Ani  v zemi se rýpat nemůžeš, hned pokuta!
Ale co tam dělají?
Nic. Chodí na procházky, na návštěvy, jezdí na výlety, vozí si zadky v mercedesech, nebo jen tak leží na gauči.
Český člověk práci zakázanou nemá, zato už sám český název tohoto posledního, sedmého dne v týdnu nám napovídá, že naši slovanští předkové tento den světili, nedělali, a proto když tvořili češtinu použili pro tento den krásné slovo  NEDĚLE.
Pojďme se podívat na naši českou vesnici, konkrétně třeba do Poděvous, jak tam lidé tu neděli drží:

8:00   Nahoře vrčí cirkulárka (je třeba myslet na zimu)
8:35   Zprava je slyšet strunová sekačka (chci to mít hezčí než soused)
9:05   Zleva přichází hlučná společnost, tlučou na okna, vyžadují kávu, hospodský už je vyhnal (no aspoň tihle dnes pracovat nebudou)
10:00 Dole startuje traktor, zapřahá vlek, vozí dřevo  (kdy to mám dělat, když ne dnes?)
11:30 – 13:00 Ticho jako v hrobě (než se vytráví husa se zelím, tak to nějakou dobu trvá)
13:00 Znovu ke strojům! (odpolední šichta)
13:30 Nevydržím to a jdu do ateliéru (když všichni tak já taky)
15:30 Padla, Štyrlic pouští z ruky motyku (ani o minutu déle)
15:50 Bohouš jde na karty (musím být první)
15:55 Leština jde na karty (doufám, že přijde Bubla)
16:05 V televizi je na dvojce Hercule Poirot (jediný pořad, na který se dá v televizi koukat)
17:00 Procházka s manželkou (nebo se psem)
19:50 Bohouš jde domů (konec vycházky)
20:15 Leština jde domů (zase nás Bubla obral)
20:20 Jdu do hospody (za chvíli zavíráme, včera to bylo dlouhé, spali jsme dvě hodiny)
21:50 Doma (zase není nic v ledničce)
22:00 Noční klid (noční můra, nemůžu spát, je málo hodin)
Konečně je pondělí!

Jak z tohoto stručného přehledu vyplývá, stále jsme za vyspělým západem hodně pozadu. Asi je těžké přejít z pracovní povinnosti rovnou na pracovní zákaz. Kdysi nás ve škole učili, že když bude komunismus, bude pro nás práce zábavou, odměnou za ni si každý vezme co potřebuje, ne více. Peníze nebudou existovat a nikdo nebude nikomu nic závidět. Naše práce v neděli je vlastně dobrovolná, dá se tedy říct, že je pro nás zábavou, peníze za ni také nedostaneme, takže nám nikdo nemá co závidět. Teď už nám chybí jen to, aby si každý mohl vzít co potřebuje, ne více, a máme konečně vysněný komunismus, alespoň jednou za týden.
Nemohl bych si však pro jistotu vzít trošku více? Do zásoby?!

 

GIPSY

Zima byla, bláto bylo,
cikáně se narodilo,
zima je, bláto je,
cikáně už tancuje.

U nás v Poděvousích se každoročně pořádá nahoře na parketu několik zábav, s větším, či menším úspěchem. Poslední dobou to moc nevycházelo s počasím, také návštěvnost klesá, proto výdělky bývají někdy všelijaké. Dříve se v zimě pořádaly také bály v hospodě: Sokolský, Sparta klub a hlavně Hasičský, který měl už dlouhou tradici, a ještě koncem minulého století byl bohatě navštěvovaný.
S tímto novým tisíciletím nějak všechno upadá, jakoby lidé už ani neměli chuť se bavit, zdá se, že Havlovo „blbá nálada“ pronikla už i na vesnici, lidi stále jen nadávají: na politiky, na nízké platy, na drahé potraviny, na špatnou práci, na počasí, a také jeden na druhého. Na bály se přestalo chodit, lidé jsou zalezlí doma a koukají na televizi, což zrovna jejich náladu moc nepozvedá. Naopak, z hororových zpráv, především na Nově a Primě, musíme mít pocit, že na světě není už nic pěkného, samé války, vraždění, krádeže, tunelování, atentáty a nehody. Do toho pitomé reklamy a ještě pitomější seriály a filmy, které nás lákají do pochybného světa celebrit, o kterém sníme a kde bychom se často rádi viděli.
Do tohoto pohádkového světa už nám tak nesedí přistěhovalí cizinci ze zemí východní Evropy a z Vietnamu, i když jich u nás je, ve srovnání se západními zeměmi, pořád zanedbatelné množství. Nejraději bychom je poslali tam, odkud přišli.
Kam však poslat ty, kteří žijí na našem území od nepaměti, a jejichž kultura je starší, než kultura naše – naše romské spoluobčany? Nevím – asi si je tu budeme muset nechat a snažit se o pokojné soužití a hledat jeden na druhém to, čím se můžeme vzájemně obohacovat. V Poděvousích byl v tomhle směru učiněn první krok! O tom, že Romové nás můžou něčemu přiučit, jsme se mohli přesvědčit minulou sobotu na tradiční romské zábavě v poděvouské hospodě. Bohužel, značná část pravidelných návštěvníků hospody tuhle akci bojkotovala. Ke své vlastní škodě!! Nevím, co který z návštěvníků zábavy dělá ve všedním životě, na čele to napsané neměli a také to není podstatné. Hlavně, že „blbou náladu“ nechali doma, když se přišli bavit. A to uměli perfektně!
Podnapilí a protivní návštěvníci byli výborně organizovanou „ochrankou“ s úsměvem vyváděni ze sálu. Jestli je odváželi domů, nebo je házeli někde do pangejtu není známo, v každém případě se dovnitř už nevraceli. Záchody neustále hlídali, aby byly čisté, takže v pisoárech nebyl jediný vajgl. Zkrátka bezchybné!!!
Co říci o muzice? Myslím, že žádný trochu soudný člověk nebude popírat skutečnost, že Romové mají hudbu a rytmus v krvi, to už by mohl rovnou tvrdit, že Češi neumí vařit a ani pít pivo. Není třeba to dále rozebírat, stačí připomenout, že tančilo, co mělo nohy, kromě pár starých lidí a gadža kronikáře. Také proběhla „bohatá tombola“, kde nejvyšší cena byla flaška vína a klobouk.
Když hospodský řekl, že chce v 5 hodin ráno končit, muzika čtvrt hodiny předtím přestala hrát. V 5 hodin nezůstala na sále ani noha, čemuž sám hospodský nemohl uvěřit.
Na závěr bychom chtěli poděkovat těm, kdo se o tuhle akci nejvíce zasloužili:
Bravo hospodo!
Bravo starosto!
Bravo GIPSY!!!

 

Už se těšíme na příští akci: Tradiční vietnamskou zábavu!

 

PAVOUČEK

Většina českých vesnic má své padlé hrdiny, také v Poděvousích máme pomníček padlých z první světové války. Pamětníci se však už nenajdou, od této války uteklo bezmála celé století a už jen jména na pomníku nám připomínají, že jsme v Poděvousích, že šlo o naše předky a příbuzné. Většinou však odešli dříve, než stačili založit vlastní rodinu. Odešli smrtí zbytečnou, nedobrovolnou, zato smrtí hrdinskou. Raději by však asi prožili svůj život úplně jinak, obyčejně, bez nároku na pomníky a pochybnou slávu. Mohli zemřít, obklopeni vnoučaty, pěkně v posteli, v požehnaném věku, někdy na sklonku minulého století.
No, každá doba má své hrdiny, také ta naše. Jenže požadavky na dnešního hrdinu jsou daleko náročnější. Takový hrdina z pomníku to měl jednoduché, řekli mu „Běž na zteč!“, tak běžel, třeba proti kulometu. Takhle se hrdinové vyráběli ve velkém! Nikdo se tě už neptal na to, jestli jsi náhodou nepil, nebil ženu nebo nekradl. Padnul jsi, tak jsi na pomníku. Hrdinové neumírali v posteli.   
Dnes se stát hrdinou snadné není, dnešní hrdina nesmí mít chybičku, musí být dokonalost sama. A jako ukázku toho, jak je to někdy těžké, uvedeme následující ilustrativní příklad (jakákoliv podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná):
Je hluboká normalizace. Na písečku v Poděvousích si hrají dva chlapečci (pojmenujme je třeba Pájíšek a Pšemíšek) a dělají bábovičky, okolo se poflakuje známý rošťak, výrostek Václav, který jde na pole s kyblíkem chytat myši pro kavku. Přes cestu běží obrovský pavouk, Vašek ho chytne do hrsti a šup s ním do prázdného kyblíku, uvězněný pavouk nemůže po hladké stěně ven a jak náš rošťák uvidí chlapečky, dostane nápad. Nenápadně postaví kyblík na kraj pískoviště a z povzdálí pozoruje, co se bude dít. Chlapečci uvidí kyblík a začnou se o  něj tahat: „Já kybjíšek!“ - „Můj kybjíšek!“- „ Já vejiká báboviška!“  Vtom se kyblík převrhne a náš vězeň se osvobodí…..!
Cha! Cha! Cha! Vašík je náramně spokojen, mne si ruce a mizí ze scény.
Uběhne 30 let! Změní se režim, rozpadne se republika, vystřídá se tucet vlád a z našich hrdinů jsou chlapi jako hory, rozhodně žádní docenti. Podívejme se nyní, kam je zahnal divoký běh času. Začněme Pšemíškem:
Fešák, blonďák, sportovec, policajt a odvážný chlapík, všechny předpoklady k tomu stát se hrdinou.
Praha, listopad, plískanice. Naproti pošty stojí stánek, u stánku si strážmistr dává párek v rohlíku a pije limonádu, když tu z pošty vyběhne zakuklený chlapík s krabicí pod paží, prokličkuje se mezi lidmi a mizí v přilehlém parčíku. Náš blonďák neváhá ani vteřinu, okamžitě vyběhne a začne chlapíka pronásledovat. Chlapík je rychlý ale krabice s miliony je těžká a překáží, na našeho sportovce nemá, ten už vidí odměnu, povýšení, teplou kancelář, nohy na stole, kafíčko…..a ruka zákona už padá na rameno zloděje, strhává kuklu, pod kuklou vyholená hlava a na lebce vytetovaný nápis THE SPIDER, pod nápisem obrázek. Nápis strážmistrovi nic neříká, podívá se na obrázek a s výkřikem se kácí k zemi.
Lupiči džentlmeni jsou už jen ve starých filmech, náš lupič k nim rozhodně nepatří, místo aby křísil člověka v bezvědomí, popadne krabici a mizí. A s ním mizí i miliony.
Povýšení a teplá kancelář se rozplývají v podzimním nečase.
A kam zahnal čas našeho druhého adepta na hrdinu, Pájíška?
Také on je pořádný kus chlapa, hlava hladce vyholená, 105 kilo živé váhy. Truhlařina pro něj byla málo chlapské povolání, proto jezdí s náklaďákem.
Po silnici z Merklína na Přeštice uhání padesátikilometrovou rychlostí Tatra, na korbě 30 tun štěrku, Kabáti z rádia se marně snaží překřičet hluk motoru. Venku je 31 stupňů ve stínu, v kabině náklaďáku něco přes čtyřicet, kapky potu stékající z nosu uhasínají čerstvě zapálenou cigaretu, řidič ji vztekle vyhazuje otevřeným okýnkem a zapaluje si novou. Zezadu se stočtyřicetikilometrovou rychlostí blíží nějaký šílenec v bavoráku, předjíždí v zatáčce, od kol létají kamínky, jeden naráží do čelního skla přímo před řidičem, ve skle je malá prasklinka. Malá, neškodná tečka na skle se pomaloučku rozlézá na všechny světové strany a dostává zcela jasnou podobu neškodného hubitele hmyzu. Strašná vzpomínka stará třicet let oživuje znovu v mozku řidiče, krev se žene do hlavy, řidič pouští volant. Tatra se pomalu sklápí na pravou stranu a 30 tun štěrku plus 105 kilo živé váhy zasypává tu nesprávnou díru.
„Pane řidiči!“   „ Pane řidiči!“   „Dejcháte?“
„Dejchám!“
„Tak si dejchněte!!“
Ne, opravdu není lehké stát se dnes hrdinou, vždycky se najde nějaká překážka, i když někdy jen úplně malá, malinkatá jako…jako…jako…… pavouček.

 

CHICAGO

Prázdniny skončily, rodiny se vrací z dovolených, nejčastěji z Chorvatska od moře domů a těší se na sprchu po dlouhé cestě a na knedlíky se zelím, které v cizině nikdo neumí udělat. Hlava rodiny se navíc těší do hospody na gambrinus za dvacku, což je pořád v porovnání s cizinou slušná cena za pivo. Prázdné domky podávají hlášení, že se v době nepřítomnosti nic zvláštního nestalo, nikde nezateklo, myši nic nesežraly, kytky nezvadly a hlavně nikdo nic neukradl. Za to, že vše dobře dopadlo musíme poděkovat především sousedům, nebo kamarádům, kteří se o náš dům vzorně starali.
Ovšem ne vždycky dopadne přivítání s domovem tak idylicky, jak to zde líčíme, také se může stát, že po návratu domů spokojeně usnete ve své posteli v Poděvousích a probudíte se v Chicagu z doby prohibice a Al Capona. O tento zázrak se před lety postaral jeden příliš horlivý státní zaměstnanec, který si asi chtěl zasloužit svůj slušný plat jdoucí z peněz daňových poplatníků. Ale pěkně po pořádku:
Také my máme sousedku, která se v době naší nepřítomnosti o dům vzorně stará, zalévá kytičky, pažitku a napouští jezírko v zahradě. Jednou, před mnoha lety, se takhle vracíme z Moravy, o den dříve než nahlášeno, v noci domů, starou škodovku dáme do garáže a honem na kutě, jsou tři hodiny ráno a několik dní jsme pořádně nespali. Když tu mne ráno kolem sedmé probudí drnčení konví v zahradě. Chtěl jsem se podívat, co se děje, levou rukou jsem z postele poodhrnul zavěs, abych se podíval, když tu slyším zoufalý výkřik:
„Jéžišmarjá!!!“…. a ticho.
Nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomil co se děje, že sousedka se asi polekala, že nás probudila a řekl jsem si, že se to později vysvětlí a chystám se dál spát. V tom slyším divoké bouchání na dveře a na okno od ložnice:
„Policie, otevřete!!“
Nezbývá, než jít v pyžamu a bosky (v tom zmatku jsem nemohl najít pantofle)  ke vchodovým dveřím. Otevřu a ….hledím přímo do hlavně pistole!
„Ty blbečku, to si myslíš, že jsme v Chicagu?“ myslím si (ale z respektu před odjištěnou pistolí raději mlčím).
Když tu slyším znovu zoufalý výkřik:
„Ježišmarjá,….. to je domácí!!!“
„Předložte občanský průkaz!“
Marně hledám v pyžamu doklady a sousedka se marně snaží našemu horlivému šerifovi vysvětlit, že jsem majitel domu. S ozbrojeným doprovodem musím do garáže pro doklady, které jsem nechal v autě. Teprve po řádném prostudování občanského průkazu šerif vytáhne zásobník z pistole a zasune ji do pouzdra, zasalutuje a řekne:
„Máte štěstí, že máte takovou sousedku!“
„V tomhle s vámi naprosto souhlasím!“ usměji se a chci všechno obrátit v dobrý vtip.
Na seržantově kamenné tváři se však nepohnul ani sval. Teprve po jeho odchodu jsme se se sousedkou od srdce zasmáli.
„Když jsem viděla tu ruku v okně, tak jsem myslela, že jsou tam lupiči a volala jsem policii, vždyť jste se měli vrátit až dnes večer a já tu chtěla ještě zalít kytičky!“
Ne, opravdu není nad to mít dobré sousedy!

 

VÝROČNÍ

Čas běží i v Poděvousích!
V těchto dnech si připomínáme první výročí vzniku naší Kroniky a je načase, jak se to při takových příležitostech dělá, se ohlédnout a zhodnotit dosavadní činnost. Jelikož za celý rok jsem na mé adrese (kutra.jan@email.cz, která je možná dost nešťastně skryta hned v názvu naší Kroniky pod mým jménem), nenašel jedinou připomínku od občanů Poděvous (kromě starostovo upomínek na gramatické hrubky), situaci to podstatně zjednodušuje – zhodnotíme si to sami! Proč ne?
Kromě dopisu z Německa, který vyzněl jednoznačně kladně (připomínám, že dopis byl zveřejněn v naší Kronice), jsem obdržel ještě několik krátkých připomínek z různých koutů naší republiky i mimo ni. Jelikož se zde jedná o okruh našich známých, tak jsme to v Kronice nezveřejňovali. Potěšitelné pro mě, jako autora, je to, že většina z nich poukazuje na pohodu panující v naší vesnici, která prý z Kroniky vyzařuje. A o to právě šlo! Vždyť hned v Úvodu jsme uvedli, že nám jde především o duši obce a o lidičky, kteří tu duši vytvářejí. Ovšem, jak dalece ta vyzařující pohoda odpovídá skutečnosti, můžou posoudit už jen Poděvusáci sami. Já, sám za sebe, musím říct, že i po 22 letech a (snad to mohu už prohlásit), po zasvěcení do problematiky vztahů v obci, je můj dojem stále pozitivní a příliš se neliší od počátečního nadšení. Vždyť nebýt tohoto nadšení, asi bych žádnou Kroniku nepsal.
I když jsme, jak už je uvedeno na začátku, žádný oficiální ohlas z Poděvous neobdrželi, přece jen nějakou tu poznámku člověk zaslechne. Vynechejme teď chválu, které už bylo dost a soustřeďme se na kritiku, které také není zrovna málo:
Nejčastější kritika je ta, že naše Kronika není vlastně žádná kronika. Tahle kritická poznámka se zdá být úplně zásadní a navíc je, z hlediska klasické představy o kronice, naprosto na místě. Ano, naše Kronika není kronika, je to jen pohled malíře, který se pokouší, někdy i dosti fantastickými příběhy, vytvořit celkový obraz o naší obci, obraz, který by nám měl přiblížit jedinečnou atmosféru Poděvous. Malířská zkušenost  by mu měla k tomu dopomoci, jen to, co se pokoušel dlouhá léta vyjádřit štětcem, se pro tentokrát snaží vyjádřit slovem. Jestli se mu to daří, musí už posoudit čtenáři sami.
Dle mého názoru v obci o 250 duších ani klasická kronika možná není. Jestli je někdo jiného názoru a troufá si na to, předám mu symbolicky pero, které jsem obdržel od obce a které bych si, už nesymbolicky, rád nechal do své sbírky, kde působí (protože je tam jediné), naprosto jedinečně. Bude-li to nutné, tak ho třeba ukradnu!
O další kritice už jen krátce:
K poznámkám typu „Co je to za nesmysly?“, se není nutné vyjadřovat, vždyť nikdo nikoho nenutí to číst. Už mnohem zajímavější jsou slova „grotesky“, nebo dokonce „komiksy“, za která, i když jsou myšlena kriticky, děkuji. Svým způsobem vystihují to, o co mně od začátku vlastně šlo, obláčky u pusy si už domyslíme.
Už bych se chtěl jen zastavit u výrazu, že je to „elitářské“, a že „to není pro uklízečky“. Ano, opravdu to není psané pro uklízečky, zároveň to ale není psané ani pro profesory, ani pro instalatéry, inženýry, umělce, zedníky, studenty, důchodce a podobně. Je to psané pro lidi, kteří si to rádi přečtou a případně se tomu i zasmějí. Elitářské je dělení lidí na uklízečky a ty druhé.
Závěrem bych chtěl poznamenat, že bych, přes veškerou kritiku, přece jen zůstal u názvů Kronika a Kronikář, vždyť nejhlavnějším posláním kroniky je zachování dokumentu o způsobu života, v naší době a v Poděvousích zvláště, pro příští generace. Myslím si, že tohle kritérium naše Kronika, i když netradičně, přece jen splňuje.
Děkuji všem pravidelným čtenářům i těm, kteří se do Kroniky jen občas mrknou za přízeň. Také děkuji těm, kteří se v Kronice poznají a berou to s humorem. Vždyť o lidech, které rád nemám, bych určitě nepsal.

 

ŠTYRLIC

Která nemoc se vyrovná alkoholu!
(Edgar Allan Poe, Baltimore)

Co z toho života máš, když nekouříš!
(Josef Štyrlic Fait, Poděvousy)

Když jsme loni začínali s Kronikou, pokusili jsme se našemu čtenáři přiblížit, hned na úvod, některé naše občany ze současnosti i z minulosti. Dnes, po roce kronikářského působení, bychom rádi na tuto tradici navázali, rozšířením naší galerie významných osobností Poděvous o originální postavu Pepíka Faita, zvaného Štyrlic. 
Člověk si nejlepší sousta nechává většinou nakonec, zvíře postupuje opačně, ze strachu, že mu to jiné zvíře sebere. Také já jsem si dlouho schovával osobnost o které dnes bude řeč na později a těšil jsem se na to. Těšil jsem se však příliš dlouho, zvíře, v podobě mozkové mrtvice, se už pokoušelo nám to nejlepší sousto sebrat. Pepíka před dvěma měsíci odvezli do nemocnice a učí ho teď znovu chodit a mluvit.
Už první setkání se Štyrlicem, před více než 20 lety, zanechalo na nás hluboký dojem, jeho, vždy pečlivě upravená, až andělsky působící hříva sahající na ramena, ostře kontrastovala s, už méně andělsky působícím, obličejem. Zezadu Rusalka, zepředu Vodník ze slavné Dvořákovo opery!
Však nejen zjevem zanechal na nás Pepík velký dojem, také svým stoickým klidem a až filozofickým nadhledem. Jestli platí to, že moudří lidé mlčí, potom Štyrlic je moudrý dvakrát! Zeptejte se u stolu v hospodě Pepíka kolik má králíků a on bude mlčet. Bude mlčet hodinu, bude mlčet dvě. Až, když se už nejméně desetkrát změní téma rozhovoru a už jste na otázku dávno zapomněli, vypadne z Pepíka:
„Šestnáct!“
Teď je na vás pochopit o co jde! Štyrlic promluvil, pro dnešek už neřekne ani slovo.
Ale i Pepík má své dny, kdy má potřebu se s něčím svěřit, nebo se pochlubit:
„Koupil jsem knížku!“
„Jakou knížku, Pepíku?“
„Byla se slevou!“
„Ale co za knížku?“
„Takhle tlustá knížka!“ Ukáže palcem a ukazováčkem.
„O čem je ta knížka!“
„Má 700 stran!“
„Co tam píšou?“
„Také je tam 320 obrázků!“
„Co je na těch obrázcích?“
„Všechny jsou barevné!“
„Děkuji Pepíku, to stačí, už vím všechno o tvé knížce!“
„Byla to výhodná koupě, nekup to!“
A takhle jsme se mohli bavit ještě dlouho, než bychom se dozvěděli, že ta knížka je Nová kuchařka. Ale to jsem zjistil až po pěti letech, čistě náhodou.
Když jsme v zimě 2008 pořádali zájezd do Prahy na výstavy Mikoláše Alše a Josefa Lady, Pepík slavil zrovna padesátku. Napadlo nás, zaplatit mu zájezd, jako dárek k narozeninám, vždyť v Praze byl, jak sám říkal, jen jednou, a to na nádraží, když se vracel z vojny. Pepík poctivě prohlédl všechny obrazy na obou výstavách a držel se nás jako klíště, ještě i potom, když už všichni utekli do okolních obchodů a hospod. Asi čtvrt hodiny před odjezdem autobusu, když už se zase všichni stahovali k zastávce, Pepík zmizel. Objevil se až na poslední chvíli, když už jsme se strachovali, že se ztratil. V ruce držel igelitku, z které vytáhl něco zmraženého a s úsměvem od ucha k uchu povídal:
„Nekup kachnu za stovku!“
A tak si Štyrlic, celý šťastný, odvezl z výletu do Prahy domů na venkov kachnu. (Pamětníci pamatují, že dříve se kachny vozily z venkova do Prahy.)
Pepík už jednu mozkovou příhodu měl a dostal se z toho bez zjevných následků. Doktor mu zakázal kouřit a doporučil mu pít dvanáctku. Pepík příkazy poctivě dodržoval, nekouřil a na dvanáctce, kvůli zdraví, opravdu nešetřil. Také mu svědčila natolik, že se dokonce rozmluvil a začal moralizovat:
„Že se na ty cigarety nevykašlete, nekuřte a nebudete muset pít to svinstvo! Podívejte se na mě, já piju dvanáctku a ještě ušetřím!“
To byl jeden z posledních výroků, co jsme od Pepíka zaznamenali. Tento výrok si sice  protiřečí s historickým výrokem použitým v „mottu“ k tomuto článečku (který prohlásil v době, když si, po dvou letech kuřácké abstinence, poprvé zapálil), ale doba a okolnosti se mění. Člověk však zůstává stále stejný.
Pepíku, přejeme ti, aby tě doktoři a hlavně krásné sestřičky co nejrychleji rozchodili a hlavně rozmluvili, aby, kromě jiného, bylo těch slavných výroků co nejvíce!

 

PŘÍSPĚVEK PANÍ ZDENKY

Já sám jsem dětství v Poděvousích neprožil, tak o tom moc psát nemůžu. O to větší jsem měl radost, když mně přišla mailem povídka, líčící příhodu z letních prázdnin jedné naší čtenářky, která v Poděvousích trávila pravidelně každé léto a dodnes na to s láskou vzpomíná. Zajímavá je skutečnost, že tato čtenářka žije většinu života v cizině a dobu strávenou v Poděvousích považuje za nejkrásnější životní období. Samozřejmě, na dětství vzpomíná ráda většina z nás, ale ne každý to dokáže podat tak, jako paní Zdenka. Doufám, že tenhle příspěvek bude inspirativní i pro čtenáře z Poděvous, abychom pro další článeček nemuseli chodit až do Německa!

Prázdniny u Kalčů
A zase jednou tu byly letní prázdniny! Což samozřejmě pro mě a mého bráchu znamenalo k babi a dědovi do Poděvous. Často tam s námi byly také naše dvě sestřenice, takže babi s dědou se zaručeně nenudili. Můj děda toho moc nenapovídal, ale když něco řekl, tak to byl většinou suchý humor, nebo nějaké napomenutí. Samozřejmě pokaždé hned jak jsme dorazili do Poděvous, děda odtáhl mého bráchu k tamnímu holiči (myslím, že bydlel v ulici nad námi) a ten mu udělal na hlavě jednocentimetrový zástřih. Samozřejmě se můj brácha vzpíral, ale nebylo mu to nic platné. Takže jsme tam zase jednou byly všechny čtyři děti pohromadě, sluníčko svítilo, děda odjel ráno do práce, babi se věnovala vaření a pečení a my jsme přemýšlely, co budeme dělat (neboli, co v takový krásný den vyvedeme! - to říkali dospělí, my jsme tomu říkali: hra). A tak najednou někoho napadlo, že jedna králičice má malé králíčky. A už jsme běželi nahoru ke králíkárně. Pochovat si králíčky jsme měli dokonce i povolené, tak co! Každý jsme si vybrali králíčka, který se nám líbil, posadili jsme si ho do klína, a hladili ho. Samozřejmě to nebyla zase tak úchvatná zábava. Po chvíli "někoho" (už si nevzpomínám koho) napadlo, že by to mohli být naši pejskové a my bychom mohli s nimi jít na procházku. A tak jeden z nás musel dojít do chaloupky pro provázek, což mělo sloužit jako obojek. To nebylo zas tak jednoduché, jak to zní. Nesměla nás totiž přistihnout babi. Kromě doby, kdy jsme jedli, jsme se nesměli zdržovat v chalupě. Ale nakonec se to podařilo (jako vždycky) a my jsme měli provázek pro naše pejsky (králíčky). Každý uvázal provázek svému pejskovi okolo krku (nebojte se, neudusili se!) a šlo se na procházku po horní zahradě. Tam byla totiž vysoká tráva, a i když babi vyšla krátce z chalupy, tak naše pejsky neviděla, protože byli schovaní ve vysoké trávě. Našim pejskům se ta procházka také moc líbila, také hlavně proto, že tolik čerstvé a šťavnaté travičky ještě ve svém životě neviděli, a tak si na ní moc pochutnávali. Sluníčko už se pomalu sklánělo a naši pejskové už začínali být z té dlouhé procházky nějak unaveni, a tak jsme se rozhodli je vrátit zase k mamince. Ta byla celá šťastná, že jsme jí vrátili její "ztracené dětičky" a my už jsme, také vyhládlí, šli domů na večeři.
Pozdě večer se vrátil děda z práce. A pak se šlo spát. Ráno vstávali babi s dědou jako první. Babi připravovala snídani a děda šel dát králíčkům trávu a čerstvou vodu. My jsme se pomalu probouzeli. Ale ne toto ráno!
Najednou nás vzbudil (hodně rychle) dědův křik. Naši pejskové se přežrali čerstvé trávy, přes noc nafoukli a chcípli. Nejenom, že jsme tím ztratili plno masa, ale děda přišel také o peníze, které dostával za prodej vydělaných kožešin z králíků. A tak nám bylo sděleno, že si tento rok už na králíčcích nepochutnáme! Nevím jak ostatní, ale pro mě to byl šok. Králík mi totiž hrozně chutná (přímo ho miluji) a ta představa, že už tento rok nebude, byla pro mě hrozná! Nakonec to vedlo k tomu, že jsme se dlouhou dobu nesměli ke králíkárnám ani přiblížit. Až na to, že když děda zabíjel králíka, chtěl, abychom u toho asistovali. Což mě zase zajímalo, takže jsem u toho byla pokaždé a dobrovolně. Díky tomu vím ještě dodnes, jak se zabíjí, stahuje a vybírá králík.
Ale k čemu mi to je, když dnes stejně nemám žádné králíky!

 

PODZIM

Slunéčko zachází za hory;
pasáci pečou brambory
( Z Táborska)

Jsou Dušičky. Do Poděvous přišel podzim. Lesy hýří všemi barvami a vůně tlejícího listí nám připomíná vůni starých hřbitovů. Probleskující sluníčko mezi černými mraky nad Šumavou jako by chtělo napodobit dušičkové lucerničky a svíčky, blikající ve větru na hrobech našich předků. Mimoděk se nám vnucuje věčná otázka, kterou si lidstvo od nepaměti klade, a na kterou nikdy nebude znát odpověď: „Kam kráčíš, člověče?“
Kameny však mlčí, chladná čísla letopočtů vytesaná do mramoru nám žádnou odpověď nedávají. Jen nápis - Nezapomeneme - nám připomíná, že jsme už dávno zapomněli.
Starý pes, polehávající za pecí, si ve své přirozené, rozumem nezkažené moudrosti, podobné otázky neklade. On zná! Jakoby přitahován rodnou hroudou vyjde na dvorek a čenichem se zavrtává do zahnívajících javorových lupen, které jeho člověk ještě nestačil shrabat. Potom si lehne na záda a pomalu se převaluje z boku na bok. „Ne, ještě nepřišel můj čas!“ Zvedne se, otřepe a vrátí se zase za pec.
Hejno špačků během chvilky sezobalo za hlasitého štěbetání zbytky hroznů z vína, plazícího se po fasádě domu, které nedbalý hospodář zapomněl sklidit. Ptáci se tak posilnili na dlouhou cestu do teplejších exotických krajů.
Divoká prasata kopou zákopy a staví barikády. Připravují se tak na válku s myslivci, kterým začínají hony.
Houbaři přinášejí poslední hřiby, přešlé prvními nočními mrazíky. Nejlepší kamarádi z hospody, kteří jsou v lese nejhoršími nepřáteli, se opět scházejí v hospodě, aby se podělili o své zkušenosti z právě ukončené bohaté houbařské sezóny a pochlubili se tím největším hřibem a jejich počtem. Když jeden našel 150 hřibů, tak druhý našel zcela určitě 250, třetímu pak nezbude, než částku zaokrouhlit na rovných 300. Ale to všechno ještě nic není proti tomu, co jsem našel já,……nebo ty, čtenáři?
Stíny i noci se prodlužují a starý muž, přecházející sem a tam po světnici, by se nejraději jako jezevec uložil k zimnímu spánku. „Ale ne, nejde to, ještě jsem v životě nic nedokázal, vždyť je teprve podzim, ještě snad nepřišel můj čas.“ Bezděky tak připomíná starého psa.
Slunce už je dávno za horizontem, hřbitovní svíčky pomalu zhasínají a přichází čas sebevrahů, nevěrných žen, básníků a opilců. Poděvouské ulice zejí prázdnotou. Zloději železného šrotu a měděných okapových rour vyrážejí do terénu, zatímco slušný člověk klimbá u televize, ukolébán hurikánem v New Yorku a situací na české politické scéně.
Sebevraha jsme už v Poděvousích dlouho neměli, o nevěrných ženách raději nechceme nic vědět a náš jediný básník dobásnil, jakmile vstoupil do dějin.  Teď už jsme na řadě jedině my! Hospoda je otevřená, tak jděme!
Už přišel náš čas!!!
Ale zítra…. zítra zůstanu doma!.... Možná?

 

KRIZE

Už několik let žijeme v krizi, i když na první pohled se vlastně nic nového neděje:
Miliardy lidí na světě hladoví, jako už hladověly předtím. Obézních lidí v Evropě stále přibývá. Celebrity se producírují v televizi stejně jako dříve, jen dostaly nový, typicky „český“ název: VIP.  Hospodští povaleči se dále povalují ve svých oblíbených putykách a tvrdí, že kdo chce pracovat, tak si vždycky práci najde. Bezdomovci si práci ani domovy nehledají, proč taky, globální oteplování a sociální dávky hřejí lépe než ústřední topení v paneláku. Trenér české fotbalové reprezentace Bílek zůstává, výhrou svých svěřenců nad Slovenskem definitivně porazil své svědomí a soudnost a vyhlásil válku všem příznivcům fotbalu.
Ne, opravdu se nic zvláštního neděje!
Z vyprávění našich dědečků a pradědečků a z učebnic dějepisu, si pamatujeme, že už jsme tu jednu světovou hospodářskou krizi měli, a to v letech 1929-33, o té však dnes mluvit nebudeme. Před touto krizí tu byla takzvaná „zlatá éra“ První republiky, vzniklé po první světové válce. Je to doba, kdy se „tatíček“ Masaryk ještě projížděl na své oblíbené kobyle po zámeckém parku v Lánech. Ale také doba, kdy mladý truhlář Kléma z Vyškova šířil „bolševické pravdy“ jako redaktor plátků Pravda chudoby a Hlas lidu a připravoval se tak na úspěšnou politickou kariéru. A to je právě doba do které se dnes podíváme a to přímo do Poděvous a pokusíme se o srovnání této „zlaté doby“ se současnou „dobou krize“.
Začíná to trošku pohádkově, ale je to skutečnost: „Hopsa hejsa do Brandejsa!“
V Brandýse nad Labem našel kastelán při opravách zámku mezi trámy dva dopisy pocházející z Poděvous. Jelikož má prarodiče v Srbicích a zná se s naším starostou, poslal kopie těchto dopisů na náš Obecní úřad. Jeden z těchto dopisů byl psán na Štědrý den 1923 a druhý v březnu 1924 a týkají se založení Sboru dobrovolných hasičů v Poděvousích. Použiji zde jen zkrácený výtah z obou dopisů v jednom, protože celé kopie dopisů budou zveřejněny na samostatných stránkách SDH. Oba dopisy jsou adresované Lesní správě panství p. Trautsmansdorfa v Horšově Týně.

Nově založený sbor dobrovolných hasičů v Poděvousích dovoluje si zdvořile žádat sl. lesní správu o darování dříví ku zřízení hasičského skladiště neb leziště ku cvičení pro výše jmenovaný sbor….Obec naše vlastní skromné obecní jmění. Příjmy obecní nedostačují ku hražení nutného obecního vydání, schodek musí se nahražovat přirážkami, jimiž je poplatnictvo již dosti zatíženo, takže není již možno dalším zvýšením přirážek zatížit poplatnictvo, které kromě několika jednotlivců jsou vesměs horníky, odkázaných na výdělek rukou svých………Ani potřebné dříví z obecního lesa nemůže věnovat, poněvadž les není tak vzrostlý by dříví z něj mohlo vyhověti svému účelu…..Sbor též není na delší dobu k tomu dostatečný, by obstaral si sám všechny potřeby……Zakoupením stříkačky a nejnutnějších potřeb za dnešní vysoké ceny jest sbor….zatížen dluhem, jež bude nucen spláceti dlouhá léta, takže nebude možno pomýšleti na další doplňování potřeb hasičských…… Sl. Lesní správa nějaký kmen lehce může postrádat a u nás přijato bude jako cenný dar…V opak toho může sbor náš pro blízkost lesů sl. lesní správy v případě požáru neb pod. platné služby prokázati.....Doufáme, že sl. lesní správa, uváživše důvody v žádosti…promine nám toto obtěžování, vyřizování žádosti uspíší a nám v brzku sdělení na adresu sboru zašle, za což předem vzdáváme nejsrdečnější díky.
Za Sbor dobrovolných hasičů v Poděvousích:
Valta Emanuel, starosta sboru.
Štengl Václav, jednatel.

Devadesát let přelétlo světem, celý jeden hodně dlouhý lidský život. Jak vidíme, „zlatá éra“ v Poděvousích zase tak zlatá nebyla. Co z toho dopisu vyčteme? Ani s devadesátiletým odstupem nenacházíme nic, co bychom neznali: doprošování, schodky, přirážky, poplatníci, nedostatečné příjmy, vysoké ceny, dluhy a dlouhodobé splátky. Zkrátka peníze, peníze a zase peníze. Jedno jsme se ale přesto od té doby naučily, co naši předchůdci neznali: Nevážit si lesů! Včera jsem chtěl jít na procházku do lesa, kde jsem už asi měsíc nebyl a, divná věc, les jsem nenašel. Prostě zmizel! Zřejmě nějací peněz chtiví dědicové prostě les nechali vykácet a prodali ho někam do ciziny. Asi by se tenkrát hodně divili!
Můj dědeček nám vždycky vyhrožoval, když jsme byli příliš vybíraví v jídle: „Jednou vám bude krajíček chleba čokoládou!“ A ta doba se možná přibližuje. Ale ti, co nechali vykácet ten les, to kvůli krajíčku chleba nedělali. Ti to dělali proto, aby nebyli „odkázáni na výdělek rukou svých!
A ještě něco: Tenkrát nebyl trenér Bílek ještě na světě, zato začínal svou bohatou fotbalovou kariéru brankář Plánička!

KOVÁŘOVO VDOVA

V pondělí 3.12.2012 zemřela nečekaně paní Anna Štefflová ve věku 85 let.
Tak jednoduché! Co však se skrývá za tímhle stručným sdělením?
Pouze jeden dlouhý lidský život. Opravdu pouze?
Paní Štefflová není v naší Kronice tak úplně neznámá, poprvé jsme se s ní seznámili, když jsme do naší galerie významných osobností představovali kováře a malíře Josefa Šteffla hned na počátku našeho vyprávění. Podruhé v příběhu Zázrak, kdy nechtíc přivedla Kronikáře na čas do nebe, bohužel na příliš krátký čas. Tak, a teď ji tu tedy máme potřetí. Dlouho jsem přemýšlel, jakou příhodu vybrat z jejího dlouhého života, ale na nic jsem nepřišel, snad jen na to, že o tom životě v podstatě nic nevím. Proto se omezím na to málo, co vím, vlastně jen na jeden z mála rozhovorů, které jsem s ní měl, a totiž na ten poslední. Pokusím se, co nejvěrněji popsat můj poslední rozhovor s paní Šteflovou, který se odehrál zhruba před měsícem a který mě dost překvapil. Snad nám o ní něco napoví:
Kolem jedenácté jsem se šel podívat, jestli už došla pošta. Otevřu vrátka, vyberu letáky, hodím je do popelnice, když v tom si všimnu paní Štefflové, která jde s taškou ze svého každodenního nákupu okolo domu.
„Dobrý den!“ pozdravím a chystám se zavřít vrátka, když tu se paní Štefflová zastavila, přísně (alespoň mi to tak připadalo) se na mě podívala a vybafla:
„Copak Honzo, ještě chodíte do hospody?“
Trochu jsem se polekal, rychle jsem přemýšlel, co jsem vyvedl, kde jsem zase vyžvanil nějakou hloupost a co mám odpovědět. Zapírat by bylo zbytečné:
„Jo, chodím…občas.“ Odpovím nesměle.
„Vy se máte, já bych také ráda někdy šla.“
Překvapení a úleva, kámen mi padá ze srdce:
„Tak proč někdy nejdete?“
„Vždyť ona se mnou žádná nechce jít!“
„Ale naproti sousedka také chodí.“
„Božena? Ta chodí s manželem!“ Mávne rukou a zeptá se:
„A jakpak, ještě se v hospodě zpívá?“
„No, to už je slabší! Pepík nechodí, zpěváci nejsou.“
„To už lepší nebude!“ Znovu mávne rukou a pokračuje svými typicky krátkými krůčky dál k domovu.
Sbohem, paní Štefflová, už s vámi mluvit nebudu!
To jsem ovšem ještě netušil. Ale už tenkrát mi tento rozhovor připadal zvláštní, až prorocký. Není to dávno, snad tři roky, co se v hospodě v přísálí opravdu zpívávalo, vždy v pátek po sedmé hodině. Organizovala to Doris s Pepíkem Štefflem, repertoár byl značně široký, od moravských a českých lidovek, přes dechovku, Matušku, country, až po oblíbené „Hrobaře“ a „Svařák“. Zpívali většinou jen „děvčata“, různého věku, od 12 do 82 let. Nejmladší Martinka s Pavlínou a nejstarší právě paní Štefflová. Pepík, její syn, vybaven kytarou a zpěvníky to vše dirigoval. Většinou, když už byli rozjetí a schylovalo se ke konci, protože děvčata musela do postele, tak jsme tam s nynějším starostou a s hrabětem Václavem šli jim to „kazit.“ Nikdo nás však nevyhodil, naopak jsme byli vřele přijati.
Jenže přišel listopad, Doris odjela a v přísálí seděla paní Štefflová s Pepíkem sama. Napoprvé se tam ještě objevila Božena (manžel seděl ve výčepu). Kytara stála v koutě a všichni mlčeli. Paní Štefflová vypila svou kávu, zvedla se a šla domů. Příští pátek přišla poctivě znovu. Situace se opakovala ještě asi třikrát a už nepřišla.
Blbá nálada opět zvítězila, nikdo jsme pro její zlepšení nic neudělali!
Když se na poslední cestu vydával kovář Šteffl, přáli jsme mu, aby v nebi raději maloval a nerušil andělské chóry bušením do kovadliny. Paní Štefflové, která ho nyní následuje, popřejme, aby se ke zpívajícím cherubínům, kteří jsou snad spolehlivější než náš „pěvecký kroužek“ v Poděvousích, mohla připojit, aby se jejímu muži při tom spanilém zpěvu krásně malovalo.

ZASTÁVKA NA CESTĚ ČASEM

Aktuálním, smutným vstupem jsme byli vytrženi ze zlaté éry dvacátých let minulého století, i když jsme měli v úmyslu ještě chvilku v tomto století zůstat, aby náhlý přechod do naší, krizí zmítané doby, nebyl tak drastický. Vraťme se tedy aspoň kousek zpět a udělejme si ještě jednu malou zastávku a podívejme se do Poděvous z počátku devadesátých let, než se definitivně vydáme na cestu do přítomnosti. V Poděvousích se tenkrát schylovalo k tragické události, ale také k lepším, světlejším zítřkům. Avšak nechybělo mnoho a Poděvousy lehly popelem.
Zároveň bychom zde rádi uctili památku dvou účastníků dnešního příběhu, kteří s námi sice ještě kus cesty poputují, ale až do stanice zvané Současnost 2012 už nedojdou. Během dalšího putování se odpoutají a vydají se samostatně na cestu, které říkáme poslední a jejíž cíl nám zůstává zahalen tajemstvím.
Hospodský Vlastíku Faite a hasičský starosto Stáňo Liško: Chybíte nám! Vzpomínáme!

Požár

Jo, to bývaly časy!
Tuhle větu si snad říká každý, kdo se přehoupne přes čtyřicítku a má, alespoň ze svého hlediska, pravdu: Pivo bylo lepší, holky byly hezčí, všechno bylo levnější, autobusy jezdily do noci, práce bylo dost a v zádech z ní nebolelo, žena nenadávala, děti nezlobily, starosti žádné. A snad i to sluníčko jinak svítívalo, víc nás těšívalo.
Také v Poděvousích bývávaly časy! V neděli se do hospody chodilo už na poledne; někdo před obědem, někdo po obědě. Otvírací doba byla 11 – 13 a potom 16 – 22 hodin. Když se povedlo, tak se jelo durch.
Je neděle, krásný, parný srpnový den, pravé poledne. Velitel dobrovolných hasičů sedí v hospodě u okna a medituje o fantastickém filmu, který dnes po ránu zhlédnul. Pohoda,…klídek,… pivíčko. Vedle u stolu mají poradu místní členové Občanského fóra a připravují nám skvělou budoucnost. Pravda a láska právě zvítězila nad lží a nenávistí.
„Hořííí…… hořííí!!! Vstávejte….. rychle…. hoří les!“ Hasičský starosta vypadá v lesknoucích se brýlích jako mimozemšťan (alespoň tak to připadá veliteli), když celý uřícený vběhne do hospody a křičí:
„Honem,… honem pro lopaty a rychle k lesu!“
Naše politizující skupinka se pomalu, neochotně zvedá:
„No, no, nezblázni se, snad nehoří, vždyť už jdeme!“
„Právě, že hoří!.... A co ty veliteli, vstávej, utíkej, sežeň kluky!“
Velitel, vyrušen z meditace, se na svého nadřízeného nechápavě kouká:
„Nemůžu.“ Vydechne,…. pomalu se nadechne a dodá: „Slíbil jsem vrátit kazetu.“
Pohoda,… klídek,… pivíčko.
Bác!.... Hasičský starosta jakoby dostal ránu mezi oči, zkamení, potom zrudne a vypadá, že se na velitele vrhne a na místě ho zabije. Ale nezmůže se ani na slovo, otočí se na podpatku, vyrazí z hospody a utíká směrem k lesu.
Hasičská auta s profesionály ze Staňkova a z Domažlic se řítí do kopce kolem hospody, majáčky blikají, sirény houkají a jejich: Hóóó…řííí….Hóóó…řííí.., se rozléhá do širokého okolí a do sousedních vesnic. Náš velitel, ponořený do vzpomínek na budoucnost, sedící hned u okna, však hasiče nevidí a houkání neslyší. Vidí a slyší celou eskadru meziplanetárních vesmírných korábů, plnou mimozemských příšer, chystajících se okupovat Poděvousy. Ale ani to v něm neprobudí bojového ducha bývalého poddůstojníka a řidiče obrněného transportéru ze 7. roty, 2. praporu, bojového útvaru v Českém Krumlově. Nejde hrdinně bránit svou rodnou vísku, dál sedí a čeká na kamaráda, aby mu mohl vrátit kazetu a vypůjčit si další pokračování Vesmírných válek… Pohoda,… klídek,… pivíčko.
Uplyne půl hodiny. Vesmírné koráby, už zase proměněné v hasičské vozy, se jako zpráskaní psi, zahanbeně plíží kolem hospody a prchají, už bez houkání, s kopce dolů. Tuhle bitvu prohrály, přijely pozdě! Dvanáctiletí caparti, Přemek Štefflů a Pája Leštinů, hrající si na hřišti, oheň uviděli a klackama ho uhasili.
Je po požáru, Poděvousy jsou zachráněny! Hurá do hospody!!
Hospodský si povzdechne:
„Zase budu dnes bez oběda…… vypadá to na durcha!“
Ach jo, to bývaly časy!.... Pohoda,… . klídek,….. pivíčko.

 

Tak, a teď honem pospíchejme, aby nám stanice Současnost 2012 neutekla do minulosti, abychom ještě stačili popřát našim čtenářům a všem občanům Poděvous krásné Vánoce, plné pohody a lásky a Nový rok 2013, bez krizí, požárů, plný splněných snů a přání, ale i uskutečněných předsevzetí.

ROK 2013

REVOLUCE

Máme tu začátek roku 2013 a první kolo prezidentských voleb je za námi. Jelikož definitivní výsledky voleb budeme vědět až po druhém kole o příštím víkendu, tak by si Kronikář mezitím dovolil ohřát trošku svoji polívčičku, nebo lépe řečeno polívčičku své druhé, lepší poloviny, a to, dokud je ještě aspoň trochu teplá, aby se nespotřebovalo příliš energie.
Píše se rok 1917. Ze Švýcarska je vypraven zvláštní vlak. Na cestu v uzavřeném vagóně přes válčící Německo do (na druhé straně válčícího) Ruska, se vydává po vzájemné dohodě V. I. Uljanov, aby Říjnovou revolucí změnil svět na příštích sedm desetiletí.
Píše se rok 1994. Ze Švýcarska se pravidelnou linkou autobusu vydává na cestu do západočeských Poděvous na Domažlicku D. B. Windlinová, aby se z povzdálí připravovala na uskutečnění revoluce v 120 km vzdálených Karlových Varech.
„Viděl jsem Doris v televizi!“
„Četla jsem o Doris, v novinách!“
„Slyšel jsem Doris v rádiu!“
Takové a podobné řeči jsme mohli slyšet v poděvouských ulicích a v hospodě těsně před Vánocemi 2012 a potom znovu po 6. lednu 2013. O co tady vlastně šlo?
Asi situaci nejlépe pochopíme, když zde uveřejníme celý dopis, který naše revolucionářka rozeslala na patřičná místa v Karlových Varech a do sdělovacích prostředků:

Dobrý den,
jsem švýcarská malířka Doris Windlin a žiji už 18 let s manželem v České republice v obci Poděvousy na Domažlicku. Maluji většinou venku před motivem, jako to bývalo vždycky samozřejmostí.
Obracím se na Vás s prosbou o pomoc!
Maluji především městské motivy. Po Miláně, New Yorku, Moskvě a Berlíně, kde jsem nikdy žádné problémy neměla, jsem si vybrala právě Karlovy Vary, známé svými lázněmi a filmovými festivaly. Kulturní město, jak jsem se domnívala. Hned první rok 2011 jsem měla potíže s Městskou policií. Zakázali mně malovat! Celou tuhle neuvěřitelnou epizodu mám podrobně popsanou v článku, který vyšel 30. ledna 2012 v Kulturních novinách č. 3. (Viz přílohu 1a / 1b - Karlovy Vary oceňují umění).
Moje kolegyně Kateřina Rutheford tam malovala se mnou. Její právnička Martina Kačerová zjistila, že důvod nedorozumění byl ten, že vyhláška pro Karlovarský kraj, která vstoupila v platnost 12.7. 2011 byla příliš nová a policie ještě přesně nevěděla čeho se týká. Tímto se nám Městská policie omluvila, prohlásila, že se to netýká malby v plenéru a že už se to nebude nikdy opakovat. (Viz přílohu 2a - Vyhláška / 2b email od právničky)
Na to jsem se tedy spoléhala!
V létě 2012 jsem během Filmového festivalu opět v Karlových Varech malovala přímo v centru na Staré Louce. Městská policie chodila kolem, někteří dokonce se zájmem sledovali co maluji. Všechno se zdálo být v úplném pořádku, měla jsem z toho radost, problém se zdál vyřešen.
Obrazy s tohoto léta prezentuji nyní na dvou důležitých a prestižních výstavách ve Švýcarsku:
Nejdříve skupinovou výstavu Kunst des Sehens, k 40. výročí Kunstseminaru v Lucernu. Obrazy Karlových Varů půjdou dále na prestižní, výběrovou výstavu umělců pocházejících ze Středního Švýcarska, kterou organizuje Vizarte Zentralschweiz (Švýcarský svaz umělců a architektů).
Z tohoto důvodu jsem teď v pondělí 10. prosince 2012 odjela do Karlových Varů malovat, abych kolekci karlovarských obrazů doplnila o zimní motivy. Sněžilo a venku bylo minus 11 stupňů.
První den proběhl bez problémů. Druhý den jsem s optimismem začala malovat nový motiv u Mlýnské kolonády, když tu se objevil nějaký pán, asi správce kolonády, a ptal se mě, jestli mám povolení tady malovat. Vysvětlila jsem mu, že žádné povolení nepotřebuji, že nikoho neohrožuji, že nic neprodávám, že jenom maluji tak, jako ostatní fotí, jen mi to zabere více času než focení. Pán začal vyhrožovat s Městskou policií, na což jsem mu odpověděla, že se nebojím, že policie se vloni v létě omluvila s tím, že ještě neznali novou vyhlášku. Bohužel jsem neměla nic písemně. Vše bylo marné, pán se nenechal odbýt a nutil mě, abych se aspoň přesunula o 20 metrů dál. Marně jsem se snažila pánovi vysvětlit, že změnou úhlu pohledu se změní celá kompozice obrazu, asi chyběl ve škole, když se na druhém stupni základní školy probíraly v deskriptivní geometrii základy perspektivy. Obraz jsem musela celý předělat, což v tom mrazu byl časově nemožný úkol. V minus 11 stupních se nedalo vydržet déle než tři hodiny, barvy tuhly na paletě. Obraz zůstal nedokončen.
Odpoledne jsem o současné situaci i o tom, co se stalo vloni v létě, mailem informovala šéfredaktora Karlovarského deníku Jaroslava Dolinu, ale asi jsem příliš malá celebrita, nestála jsem mu ani za odpověď.
Třetí den jsem ještě jednou vyrazila, doufala jsem, že pan správce se poučil a seznámil se  s vyhláškou a nechá mě v klidu malovat. Ale, jako by tam už na mě čekali, sotva jsem postavila stojan a začala malovat, už tam byla Městská policie. Zeptala jsem se jestli je poslal pan správce (což bylo evidentní). Řekli, že jsou samostatní. Chtěli vidět můj občanský průkaz, ale (přiznávám, že to byl můj nejhorší a jediný zločin, co jsem spáchala) ten zůstal na ubytovně vzdálené asi 10 minut pěšky. Dala jsem mu vizitku a datum narození, na což poznamenal ironicky, že to by si mohl vymyslet každý a že kdyby chtěl, mohl by mě odvést na prezidium. Velmi mě to překvapilo a urazilo, proč bych měla lhát? Řekla jsem mu, že už jsme to jednou řešili, že Městská policie slíbila, že můžu kdekoliv malovat, že se na to vyhláška nevztahuje. Zůstal neoblomný, vyhláška ho nezajímala, porušila jsem přímo ZÁKON, vysvětloval nějaké paragrafy, kterým jsem vůbec nerozuměla a na požádání, aby mi to napsal, načmáral na zadní stranu mé vizitky toto (je to jediný písemný důkaz, který mám):
 
zák. 200 / 1990 Sb
§ 47 odst. g
Zábor veřejného prostranství

Nezbylo, než sbalit barvičky a stojan a odejít. Na ubytovně jsem si patřičný paragraf vyhledala, stojí tam doslova toto:
Přestupku se dopustí ten kdo:
 g) poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení.
Za přestupek odstavce 1 písm. g) lze uložit pokutu do 50 000 Kč.

Karlovy Vary dosáhly svého! Konečně se mě zbavily! Šla jsem na nádraží a prvním autobusem odjela domů. Bylo mně hrozně, takhle se chovají úřady města, které já svými obrazy prezentuji v cizině a dělám jim tím vlastně reklamu. Místo vyhánění bych očekávala milejší a uctivější chování.
Že si dříve vážili malířů více, ukáže nám odkaz na významného českého impresionistu Otakara Lebedu, který maloval v Karlových Varech na stejném místě jako já, jen o nějakých 100 let dříve. To měl velké štěstí!! Kdybych já byla televizní celebrita a malování měla jenom jako koníčka asi by se ke mně v Karlových Varech chovali jinak. Jako profesionální malířka mám ale smůlu!
Prosím proto o zveřejnění mého případu, aby úředníci v Karlových Varech konečně pochopily, že nejsem žádný zločinec, že chci jen dělat svoji práci co nejlépe přímo před motivem a nechci nikde „poškozovat nebo zabírat veřejné prostranství!“
Děkuji za pochopení a případnou pomoc.
S pozdravem
Doris Windlin

Úředníci v Karlových Varech nakonec, i když neradi, pochopili. Ale bylo k tomu třeba uskutečnění happeningu před Mlýnskou kolonádou, který zorganizovali karlovarští aktivisté s místními umělci v neděli 6. ledna za účasti televize, rozhlasu a novinářů z různých novin. Jak to dopadlo, jsme už mohli zjistit právě  z těchto sdělovacích prostředků.
Revoluce byla dokonána! Doufejme, že nejméně na dalších sedm desetiletí!
Teď už jen zbývá doufat, že naše hrdinka nezačne z dlouhé chvíle dělat revoluci u nás doma v Poděvousích. Pro tento případ Kronikář zvažuje emigraci na Kubu, a asi by mu nezbylo nic jiného, než psát Kroniku z exilu formou samizdatu. Možná, že po skončení prezidentských voleb, by v té emigraci nebyl tak osamocen.

 

PREZIDENTSKÉ VOLBY

Tak už máme po volbách. Konečné výsledky známe ze sdělovacích prostředků a místní poděvouské výsledky jsou vyvěšeny za oknem Obecního úřadu. Jelikož Kronikáři nepřísluší vyjadřovat zde vlastní názor, podáváme zde názor prvního náhodného chodce, kterého jsme potkali před domem, který si ale nepřeje být jmenován. Zeptali jsme se ho, jak je spokojen s výsledkem voleb. Tady je odpověď:
„Jo volby? No myslím, že můžeme mluvit o štěstí. Udělali jsme čáru přes rozpočet tomu sudetoněmeckému fírerovi, tomu Pobertovi, který už byl domluven s tím Švarcenegrem, nebo jak se jmenuje ten cizácký kníže, co ani pořádně česky neumí. Už si rozdělovali domy a pozemky v bývalých Sudetech. Naštěstí my, venkovani, jsme ty Pražáky přehlasovali, no a Plzeň taky. Fuj, měšťáci, že se nestydí, berou padesát tisíc, jdou tam všechny dotace, žijí z našich daní, žerou na náš účet a ještě nás mají za blbce. Ale nakonec jsme to byli my, kdo rozhodl, my, obyčejní lidi. Zvolili jsme si jednoho z nás, člověka z lidu a ten už těm zas…ým Pražákům ukáže co je to být Čech. A co ti, umělci, nenažranci, Svěráci a spol., co v životě rukou nemákli, volnomyšlenkáři, k lopatě s nimi, slavnými herci, ať se vrátí do maringotek jak to bývalo dřív. My je tady nepotřebujeme, nám stačí Jiřinka Bohdalová a náš pan prezident s jeho krásnou první slečnou. Jak dojemný byl na ně pohled při tom velkém vítězství! My, tady v Poděvousích jsme toho Kalouskovo kolegu a pána rozdrtili 89:36 hlasy. Ale pozor! Kdo to je těch 36 hlasů? Zbabělci to jsou, schovávají se za plentu, protože se bojí otevřeně přiznat, co jsou zač. Ale my to stejně tušíme, pravdoláskaři to jsou, inteligenti, někteří dokonce polointeligenti. My už si naše děti pohlídáme, aby se od nich nenakazily těmi jejich falešnými ideami, co se šíří jako mor. Co je to pravda? Co je to láska? Náš nový pan prezident nám během své volební kampaně názorně předvedl, co si o těchto pojmech myslí! Vždyť se to ani do ruky vzít nedá, k jídlu to také není. Chudáci děti, co by z nich vyrostlo? S takovými nesmysly v hlavě by se v životě ani neuživily!!!“
Tenhleten svérázný, ne však ojedinělý názor ponecháme bez komentáře.
Na otázku, co vedlo k jeho volebnímu vítězství, jsme se také zeptali vítězného kandidáta, který nám velkoryse věnoval plné dvě minuty svého vzácného času:
„Podívejte se, pane Kronikáři, já dělím lidi na ty, co přemýšlí hlavou a na ty, co přemýšlí jinými údy lidského těla. To, že jsem se na čas ztotožnil s těmi druhými, když jsem prohlásil, že jsem jedním z nich, jsem jim, rovněž jen na čas, propůjčil svou hlavu a oni mne, ti hlupáci, volili. Jestli vám mohu radit. pane Kronikáři, tak si nechte ve vlastním zájmu tento můj názor pro sebe, poněvadž já ty hlupáky budu za pět let ještě jednou potřebovat. To, že jsem k vám takhle upřímný, není výraz mé důvěry, neřkuli úcty k vaší osobě, nýbrž výraz mého naprostého opovržení k takovým mazalům a pisálkům jako jste vy. Jestli tuhle mou dobrou radu nemíníte uposlechnout a napíšete to do vaší Kroniky, tak věřte, že to bude to poslední, co tam napíšete. Váš náhodný chodec zapomněl poznamenat, nebo si nevšimnul, že při vyhlašování mého vítězství stála se mnou nejen Jiřinka s Kateřinou, ale že hned za mnou též skromně stál bývalý slavík Daniel Hůlka. Jak známo, hůlka, neboli klacek, již od dob prvobytně pospolné společnosti, vždy symbolizoval nástroj, který v rukou vítěze pomáhal udržovat poražené v poslušnosti. Jestliže můj dosluhující předchůdce jednou, ve slabé chvilce, prohlásil: „Já si nemyslím, ale opravdu si nemyslím, že jsem Bůh! , tak takovou skromnost ode mne nemůžete očekávat.“
Tenhleten, rovněž svérázný názor ponecháme také bez komentáře.
Jelikož jsem dobrou radu vítězného kandidáta neuposlechnul, je možné, že to jsou poslední řádky naší Kroniky. Pro tento případ bych se chtěl se svými čtenáři tady rozloučit:
„Poděvusáci, měl jsem vás rád! Bděte!!! 

 

PRASATA

Povolební atmosféra, která rozdělila lidi na dva tábory se pomalu uklidňuje. Pro Kronikáře si zatím žádní pánové v kožených kabátech nepřišli kvůli jeho poslednímu článečku, proto se pokusí v Kronice pokračovat, tím spíše, že dostal po tomto příspěvku několik nečekaně povzbuzujících mailů. Politice se však dnes raději zdaleka vyhne a bude psát o úplně jiném tématu. V dnešním příspěvku se bude psát převážně o prasatech, která, alespoň zatím, do politiky nemají co mluvit.
Co si pamatuji, od roku 1990 po znovu otevření hospody, býval jedním z hlavních témat rozhovoru u stolu chov králíků (jelikož kronikář nikdy žádné králíky neměl, tak se omlouvá za případné neodborné, nebo mylné výrazy), takže jsme se dozvěděli všechno o chorobách, králičím moru, očkování, různých způsobech zabíjení, neboli zabývání, jak se správně po poděvusku říká, o přípravě pokrmů a třeba i to, že nejlepší z králíka je předek, zadek je dobrý tak akorát pro manželku, pro děti, nebo také pro psa. Delikatesa jsou prý líčka z hlavy a vůbec nejlepší z králíka je vepřový bůček, který se při pečení ke králíkovi  přidává, aby nebyl tak suchý.
Nevím, jestli ubylo králíků, nebo chovatelů, v každém případě se králík jako téma rozhovoru objevuje čím dál méně často. Momentálně je v trendu prase, a to ne prase domácí, to růžové, co dříve vykrmovala každá druhá domácnost, ale to černé, divoké, které se tady velice rychle rozmnožilo a působí značné škody, jak Zemědělskému družstvu, tak našemu jedinému soukromému sedlákovi. Ten se ovšem sám jako myslivec velice činí a škodu si několikanásobně vynahrazuje; mrazáky praskají ve švech. Musím se přiznat, že sám jsem se několikrát honu na prasata jako honec zúčastnil a můžu říct, že mně tohoto krásného zvířete bylo vždycky trochu líto, přes veškerou poctu, kterou myslivci zastřeleným kusům vzdávají.
Mezi přírodovědci se vedou spory o tom, které zvíře je po člověku nejchytřejší. Někteří tvrdí že delfín, někdo říká že šimpanz, někdo zase že slon a někdo (pro svou mozkovou kapacitu) právě za nejchytřejší považuje prase. Už George Orwel si v roce 1950 ve své parodii na Sovětský svaz a satelitní země, ke kterým jsme tenkrát čerstvě patřili, v románu Farma zvířat (bylo rovněž zfilmováno jako kreslený film) vybral právě prase, které se vzepře, udělá revoluci a vytvoří něco na způsob státu, kde si jsou všichni rovni a jen někteří (právě prasata) jsou si rovnější….. fuj, už jsme zase u politiky!
Otázka o tom, kdo je po člověku nejchytřejší není možná nejšťastnější, já bych si dovolil ji poněkud pozměnit, a sice na otázku - Které zvíře se dá nejlíp přirovnat k člověku? - Myslím, že tady bude jednoznačným vítězem právě prase. Copak jste někdy slyšeli větu: „Ty se chováš jako delfín!“ nebo: „Jsi špinavý jako šimpanz!“ nebo: „Oni ti sloni zase zdražili pivo!“ ?  Já to tedy ještě neslyšel.
Jsou prasata, která vešla do historie, jako například obrovský kanec, kterého silák Bivoj přemohl holýma rukama a na zádech ho přinesl kněžně Kazi jako dar, přičemž ji požádal o ruku. Poněkud zvláštní dárek, co říkáte? Nemusíme však chodit daleko do minulosti: V poděvouské hasičárně, při oslavě kulatých narozenin, dostala něžná oslavenkyně od kolegů hasičů prasečí hlavu se stužkou na rypáčku jako dárek k třicetinám. No, jiná doba, jiný mrav! Za našich časů se holkám dávaly kytky, i když Kronikář přiznává, že těch kytek za svůj dlouhý život zase tolik nerozdal.
Na závěr bychom se tady chtěli rozloučit slovy největšího kance v okolí , dvoumetrákového Hanibala, který po totálním zničení zdejších lesů firmou Lesy ČR, na shromáždění Rady starších divočáků prohlásil:
„Moji milí čuníci, vím, že po vás chci toho hodně, téměř nemožné, ale pokuste se o to:
Nechovejte se jako lidi!!!“

MDŽ

Neděle 10.3.2013, místní poděvouský rozhlas hlásí:

Tralala…, chr,.. chr,… tralala…chrrrr….tralala…prd!
Prosím pozor!, Obecní úřad oznamuje, že v místní hospůdce U souseda se bude v pátek 15.3. 2013, od 20 hodin, konat oslava MDŽ spojena s Josefovskou zábavou. Všichni jsou srdečně zváni. Vstupné 40 Kč.

Přiznám se, že jsem ležel na gauči, (jak taky jinak v neděli odpoledne). Hlášení mě probudilo, poslouchám v polospánku a přestávám tomu rozumět. Byl to všechno jenom sen? Celá slavná sametová revoluce? Havel? Klaus? a (bojím se to zakřiknout) i Zeman? Tak se mi to všechno jenom zdálo, celých těch třiadvacet let? Ale potom Klaus a Zeman existují jen v mé zjitřené fantazii, Havel je v kriminále a…. Železná opona…Rudé právo,…projev generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ…. prvomájové průvody….. se Sovětským svazem na věčné časy…fronta na toaletní papír…pivo za 2,50…Varšavská smlouva…RVHP…bratři z NDR….revanšisti z NSR…perestrojka, Gorbačov….rádio Svobodná Evropa….ke všemu ochotný Jiří Pelikán …..palachiáda…vodní děla…. pendreky....trabanty v Praze…bojleři… Mezinárodní den žen… MDŽ?
Čert to všechno vezmi, hlavně, že máme mládí.
Mládí!....Mládí!... Kristovo roky!.... Hurááá!
Mladistvě skáču z gauče, když tu mě loupne v kříži. Po břiše se doplazím do koupelny a po umývadle se vyškrábu nahoru. Kouknu do zrcadla. Ztrhaná tvář sedmdesátníka na mě posměšně kouká, jako by chtěla říct: „Tak, mládí se ti zachtělo, blbečku, veškeré ideály bys kvůli němu obětoval, i ten komunismus bys bral kvůli němu zpátky. Dobrá, dostaneš ho a budeš ho mít až do smrti. A to nebude tak dlouho trvat ty …….mladíku!“
Cha, cha,….cha,cha,….chachachacha!!!

 

Ropná horečka

V Poděvousích je stále několik chalup na prodej. Jedna z nich, stojící na návsi, chalupa U Kupců, se konečně začátkem tohoto roku za záhadných okolností prodala. Jak je z výpisu z Geodézie patrno, chalupa už vlastně 99 let neexistuje. Přes svou neexistenci se prodala za symbolickou cenu 99 korun. Na tom všem by ještě nebylo nic zvláštního, jak známo z některých kauz z vyšších, i těch nejvyšších kruhů, jsou možné i mnohem nemožnější věci. Podezřelé ovšem bylo, že se kolem chalupy děly záhadné přesuny strojů a mašin, ke kterým se místní Zemědělské družstvo odmítlo hlásit. Jelikož nový majitel byl našemu starostovi od začátku podezřelý, najal si prozíravě už dříve, na vlastní náklady, soukromého agenta z detektivní kanceláře BUM a BÁC, aby ho sledoval. Během dvouměsíčního sledování podával detektiv pravidelně tato hlášení:

24.1.2013 - Majitel objektu je s velkou pravděpodobností Pražák. Soudím dle toho, že nezdraví, ani neodpovídá na pozdrav, v konzumu chtěl platit kreditní kartou a požadoval vajíčka a knedlíky v prášku. SPZ jeho BMW je 8A8 – 8888.
30.1.2013 - Byla podána žádost o hloubkový vrt na vodu u Stavebního úřadu ve Staňkově. Jelikož se jedná o neexistující objekt, povolení bylo na počkání vydáno, bez nutného povolení sousedů.
6.2.2013 - Práce spojené s vrtem byly po dvou dnech přerušeny. V pondělí 4.2. přijíždí limuzína z níž vystupují dva exoticky vyhlížející muži, dle SPZ limuzíny šlo o občany Spojených arabských emirátů. V skrytu kadibudky poslouchám anglický rozhovor obou pánů s majitelem domu, vyrozumím něco o oleji, nebo ropě a miliardách dolarů.
22.2.2013 - Během posledních dvou týdnů jsou za symbolické ceny vykupovány pruhy země směrem na severovýchod, dle mapy je to přímý směr na Prahu. Vše jde velice rychle a hladce, až na to, že většina prodávajících majitelů pozemků umírá za záhadných okolností. Před smrtí však ještě stačí přepsat pozemky na našeho pana Pražáka.
5.3.2013 - Přijíždí záhadná mašina, něco na způsob obřího krtka a zavrtává se do země hned pod kadibudkou. Ztrácím tím výhodné pozorovací stanoviště.
12.3.2013 - Z čekárny na autobus pozoruji kamiony, které přivážejí roury o průměru asi 90 cm a délce 8 metrů, které neprodleně mizí v zemi.
20.3.2013 - Dle hlášení kolegy se krtek vynořil nedaleko bukovského koupaliště. Pohyb strojů v chalupě u Kupců ustal. Kamiony s rourami projíždí kolem směrem na Merklín. Zítra se přesunu na stanoviště v Bukové, mám již povolení od bukovského Mysliveckého svazu použít mobilní posed nedaleko koupaliště.

To bylo poslední hlášení, které náš detektiv starostovi podal. Ve stanovený den se s hlášením nedostavil. Do dvou dnů přišla na starostův účet částka, odpovídající všem jeho vydáním spojeným s prací agenta, plus jeden milion korun. Třetího dne vyplavala detektivova mrtvola v hasičské nádrži u bytovek, necelých sto metrů od chalupy U Kupců. Detektivní kancelář BUM a BÁC se přestěhovala neznámo kam.
Přes médium se podařilo navázat spojení s bývalým majitelem chalupy Pepíkem Kupcem:
„Tak ropa?! Já jsem vždycky tušil, že v té zemi něco je, cítil jsem to v levém koleni. Mně je tady v nebi dobře, já už bych na zem zpátky nechtěl, a kvůli pitomé ropě už vůbec ne. Víte, já jsem vždycky doufal, že by to mohlo být pivo, potom…..“
Tady bylo spojení přerušeno.

Poděvousy, 1. apríla 2013

 

BĚŽENCI 2

Zhruba před rokem jsme v kapitole BĚŽENCI představili tři osobnosti, které v Poděvousích nějakou dobu působily a po čase se zase vytratily. Teď bychom rádi na toto téma navázali a postupně zde představili další tři postavy. Jedná se o postavy, které svou originalitou vybočovaly z běžného normálu, ať už v tom kladném, nebo záporném smyslu slova. Ale to už necháme posoudit čtenáře samotné.
Bude řeč o bývalém poděvouském provozovateli hospody Rosťovi , který svou originalitou překonal i svého psa Bena, kterého jsme představili již v prvním díle Běženců. Dále se jedná o čermenského podivína Frantu, který měl k Poděvousům blízký vztah a který po krátkém, ale dobrodružném životě, předčasně odešel z tohoto světa. Na závěr zde představíme světoběžníka Cinka, který v Poděvousích působil krátkou dobu jako obecní zahradník, a který svými činy udivoval natolik, že kronikáře inspiroval k sepsání celé básnické sbírky.

ČABAS

Jsou lidi, co proplují životem bez větších problémů, něčím se vyučí, založí rodinu, čtyři desetiletí chodí poctivě do práce, potom dvě desetiletí užívají důchodu a nakonec v tichosti zmizí. To je vzorec, podle kterého by ráda žila většina z nás. Jestli o tom snil i dnešní náš hrdina, tak se mu to ani v nejmenším nepovedlo. O jeho životě toho však moc nevíme, tak jen útržkovitě, dle jeho vlastního vyprávění (bez záruky):
Rosťa, neboli Čabas (pozdrav z kladenské periférie) se sice vyučil kuchařem, ale na nákladné živobytí si vydělával na tehdejší dobu nekalou činností, dle dnes již neexistujících paragrafů pro kuplířství a příživnictví. Po dvou letech v nápravném zařízení, vyšel jednadvacetiletý Čabas jako svobodný do, mezitím již svobodného, světa. Přišel náležitě vyškolen, a že to byl mládenec bystrý, v mnoha věcech nadaný, tak se pustil do drobného podnikání, mimo jiné dělal i vymahače dluhů. Protože současný režim drobnému podnikání příliš nepřeje a na tuhle práci neměl figuru, stal se z vymahače dlužník. Zapomněl totiž na svá dvě robátka a jeho „bejvalka“ na něm soudně vymáhala výživné.
Za téhle situace se ocitl v Poděvousích, kde mu jeho, v sousedních Srbicích žijící otec, zařídil místo hospodského. Aby nemusel v noci jezdit ty tři kilometry na kole do Srbic, kde záhy zdědil malý domek, bydlel přímo na hospodě v kamrlíku za kuchyní. O víkendech za ním dojížděla jeho nová přítelkyně Alena s pětiletou holčičkou a pomáhala mu s obsluhou. Jelikož víkendy byly tradičně dlouhé, někdy i nonstop, museli si jisté „příjemné povinnosti“ odbývat během chodu hospody. A že Čabas, po letech nedobrovolného celibátu, měl stále pocit, že má co dohánět, zavírali se s Alenou i několikrát za večer na čtvrt hodinku v kamrlíku. Ve výčepu mezitím panovala samoobsluha. Kdo nezažil, neuvěří!!! Podobnou scénku můžeme najít snad jen u Hrabala.
O srandu opravdu nebyla během prvního roku Rosťova pinglování nouze: Jednou se vynořil z kuchyně jako mladý Hitler, kdy co do podoby a hlavně výrazu v očích, suverénně překonal všechny dosavadní filmové představile nacistického vůdce. Jindy jsme z ničeho nic uslyšeli hlas Filipovského, který daboval Funesova policejního komisaře ve filmu Fantomas, nebo hlas baby Jagy z Mrazíka. Podotýkám, že televize v tu dobu v hospodě ještě neběžela. K vrcholům jeho hereckého umění bezesporu patří mimická scénka, kdy Démon alkohol ho drží za vlasy, kroutí ho k zemi a snaží se ho vhodit do plamenů krbu v Kaiglově sklepní vinárně. Tohle představení předvedl pro mé holandské malíře, kteří na to dodnes vzpomínají jako na jeden z největších životních zážitků.
Člověk je tvor nevděčný, tak se stalo, když stejný Démon začal mít převahu nad Čabasem i mimo divadelní scénu, že hospodský lid začal být nespokojený. Hospoda začala chátrat a hospodský, který sám seděl přes den v Hlohovčicích v hospodě, otvíral večer už špatně naladěn, až přestal otvírat úplně. Dvouletá epizoda skončila, jeho herecké nadání ke škodě světové kinematografie žádný Felini neobjevil a Čabas musel postupně rozprodat nábytek ze zděděné srbické chalupy, než došlo na chalupu samotnou a po krátké, „nucené dovolené“, za nesplněné veřejně prospěšné práce, se definitivně odstěhoval na své rodné „Kladýnko“.
Rosťo, kdybys náhodou někdy četl tyto řádky, tak věz, že v Poděvousích je stále pár lidí, kteří na tebe, přes všechny tvé životní kotrmelce, vzpomínají rádi a dokáží ocenit tvou odvahu (i když někdy asi nechtěnou) být jiný. Jiný, než my všední, nudní, šediví ostatní!

HOPLÁK

Letos v únoru by Franta slavil padesátku. Neslavil, dožil se pouze 44 let. Kolik z toho ale opravdu žil?
Čermná. Končí sedmdesátá léta minulého století. Šestnáctiletý instalatérský učeň pozoruje za plné jízdy zadní kolo svého pionýra jestli hrabe, nevšimne si, že je před ním zatáčka a naráží přímo do zdi protějšího domu. S otřesem mozku, se zadrátovanou rukou a ramenem, zahájí sérii svých pobytů po nemocnicích. Nevím, jestli po téhle události se mu začalo říkat Hoplák, ani nevím, jestli se ta událost podepsala na jeho, postupně se zhoršujícím zdravotním stavu, ale dovedu si to představit. Franta se na delší dobu odmlčí.
Na scénu přichází asi o deset let později, kdy vybaven řidičákem na všechno, snad kromě kosmické lodi, nastupuje jako řidič kamionu u státní firmy. Po změně režimu se firma, jako mnohé jiné rozpadá a Frantovi z tohoto dvouletého období zůstávají jen vzpomínky, láska k volantu a přezdívka Tirák. Franta se opět stáhne a objevuje se znovu až po pěti letech, uprostřed let devadesátých. A tady začíná jeho, říkejme tomu třeba, poděvouská epizoda:
Franta v Kristovo letech pracuje na směny u svého švagra, kde vyrábí kolíky pro sestavování nábytku. Z jednotvárné práce u stroje mu, dle jeho vyjádření, hrabe. Krátce po sobě mu zemřou nejprve matka a brzy na to i babička. Zůstává sám v domě s tátou, s kterým má problémy (nebo spíš otec má problémy s Frantou). Za téhle situace se doma vyskytuje co nejméně a ocitá se v Poděvousích, kde se nám sám adoptuje do rodiny. Proč ne? Franta nám předělává v domě vodu, spravuje vodárnu ve sklepě, mění koš ve studni, starou škodovkou nás vyváží, kam je třeba, jelikož auto jsme v tu dobu neměli. Když potom dostane zánovního sportovního Opla, nabídne nám, že nás odveze do Švýcarska na statek našeho švagra, kde jsme každoročně hospodařili během jejich dovolené u moře. Cesta i pobyt s Frantou proběhly velice příjemně, sám i trochu pomáhal, odvážel traktorem nadojené mléko do sýrárny, upravoval elektrické hrazení a podobně. Myslím, že to byl pro něho zážitek, z toho důvodu jsme si to za rok znovu zopakovali. A nyní přišla jeho poslední aktivní a zároveň nejdobrodružnější éra jeho života:
Zpočátku probíhalo vše normálně, až na to, že vůbec nejedl. Když nám potom sousedka řekla, že už několik dní sedí celé noci v altánku, pije dovezené lahváče, kouří jednu za druhou a hudbu (tenkrát už byli v kurzu Kabáti) má na plné pecky, řekli jsme si, že je asi zle. Naštěstí se náš pobyt blížil ke konci a zázračným způsobem se povedlo Frantu uklidnit, že byl schopen nás odvézt ještě domů. Od té doby se nám vyhýbal. Nejedl, nespal, jezdil po okolí a fotil mraky, také namaloval několik obrazů, z nichž většinu máme nyní doma. Že se jeho mánie zhoršuje jsme věděli od jeho otce, který si s ním nevěděl rady. Všechno vyvrcholilo jednou v noci, když ve tři hodiny ráno zvonil telefon, na lince byla psychiatrická klinika v německém Freiburgu. Ošetřující lékař nám vysvětlil situaci: Na hraničním přechodu do švýcarské Basileje, Franta, ve frontě na celní odbavení, vystoupil z auta a začal pěstí demolovat střešní okýnko u svého Opla. Celníkům to bylo podezřelé, tak v domnění, že je opilý, ho odvedli na stanici a když se alkohol nepotvrdil, nechali ho záchrankou odvézt do nejbližší nemocnice v Německu, na psychiatrii. A tak se Franta ocitnul v 700 km vzdáleném Freiburgu v blázinci. Co chtěl dělat sám bez peněz ve Švýcarsku, zůstává záhadou. V nemocnici se mu líbilo natolik, že odmítal převoz domů. Vůbec mu nevadilo, že jeden den pobytu stojí otce 350 marek (5500 Kč). Ten také společně se švagrem tam asi po týdnu odjel a násilím Frantu i jeho Opla odvezli domů. Obvodní lékařka Mudr. Černá ve Staňkově napsala v doporučení pro psychiatrii v kolonce - Předpokládaná diagnóza - toto: Asi se mu hnulo v hlavě!!! Korunu všemu nasadila psychiatrička v Holýšově, která po Frantovo odpovědi na otázku co ho zajímá, mu doporučila, ať si koupí náklaďák a zařídí si dopravní firmu. Franta byl zase volný jako pták. Kde všude za těch několik týdnů svobody byl a co se mu honilo v hlavě se už nikdy nedozvíme. Známý už je jen konec jeho aktivního života:
Na svých pojížďkách v totálně nepříčetném stavu mu někde blízko Plzně došel benzín, vystoupil z auta, dveře nechal otevřené, Jiří Schelinger mu z kazety zpíval o holubech, když se vydával na svůj poslední výlet. V nedaleké chatařské oblasti urazil u první chatky visací zámek, (dle pozdějšího soudního vyšetřování vznikla celková škoda 70 korun), zapálil svíčku, posadil se ke stolu, postavil si oltář a obřadně kouřil, dokud se tam neobjevil majitel chatky. Ani mu, ani přivolané policii nekladl odpor. Tentokrát ho však Dobřany už neminuly.
Po osmiměsíčním pobytu v léčebně se vrátil už jen Frantův stín. Jedinou radostí mu byly cigarety, kterých vykouřil kolem stovky denně a za něž dal téměř celý svůj invalidní důchod. Nikam už moc nechodil, duševní nemoc se již nevrátila, zato fyzické nemoci se objevovaly jedna za druhou. Po osmi letech živoření zemřel v domažlické nemocnici na vodnatelnost. Těsně před smrtí poslal svým kamarádům veršovanou SMS:

Domažlická nemocnice
akciová společnost
sebrala mi moje srdce
poslala mě na věčnost

Psal se říjen 2007.

 

CINK

Poslední postava naší trilogie se od prvních dvou podstatně liší. Zatím co předešlé postavy byly spíše postavy tragické, které se odchýlily od běžného normálu nechtěně, díky vnějším okolnostem a svým nešťastným charakterovým vlastnostem, náš dnešní hrdina je postavou vyloženě komickou, která si svou odchylku s chutí užívá.

Vlastík Cink dělal v Poděvousích na přelomu tisíciletí obecního zahradníka, když jsme se více sblížili. K popsání všech jeho hrdinských kousků, které jsme s ním sami zažili, nebo slyšeli od samotného mistra vyprávět v hospodě, či během jeho sezení modelem u nás v ateliéru, by nebylo v naší Kronice dostatek místa. Z toho důvodu jsme zvolili omezenou básnickou formu, kdy každý čin se musí vejít do jedné krátké básničky. Jedná se o japonský verš haiku, který je omezen 17 slabikami:  5 – 7 – 5 , jedině předposlední  Pohřební řeč, je psaná veršem tanku:  5 – 7 – 5 – 7 – 7   Doufejme, že to bude srozumitelné i čtenářům, kteří v poezii příliš zběhlí nejsou. Podotýkám, že příběhy jsou zaručeně pravdivé, až na ty dva poslední, kde jsme hrdinu, v zájmu celkové kompozice, nechali umřít. Dle posledních zpráv žije Vlasta někde v lesích u Holýšova. Přejeme mu, aby žil spokojeně co nejdéle, takovým životem, jaký si sám vybral.

Pravdivé příběhy ze života váženého občana Vlastimila Cinka a jeho oblíbených zvířecích přátel


Mistrův skleník

Pravda nebo sen?
Okurek pana Cinka
leze sklínkou ven


Houbař

Věříte tomu?
Trhá houby ze stromů
okolo domu


Po ekologické katastrofě

Čas pytlačení!
S lopatou jde na ryby
Hospoda čumí


Zaručeně čerstvé

Břicha opalují
kapři si. Vlasta však má
vždy čerstvé kusy


Rybář

Vskutku je to div
Štiku větší než je sám
chytit na hřebík?


Velkorysost

Vlasta je baron
za podporu nakoupil
pejskovi šampon


Zázrak

Přejetý kocour
či pes – v zajíce, v srnu
proměnil se dnes


Teplá bouda

Kožich sundal pes
pomazal se česnekem
do trouby si vlez


V šest hodin ráno

Vstávej malíři
holahou, ještě teplou
nesu psíčkovou!


Zahradník

Kolečko jede
Postava zahradníka
za ním se kmitá


Model pro Doris

Sedím hodinku
nebo snad dvě Odměna
vždy v hospodě je


Uzený tolstolobik

Mandík má zas den
Tolstolobik letí ven
i s panem Cinkem


Z hospody

Od Mandíka jdu
silnicí domů. Běda
všem kamionům


Vynálezce

Kouření není?
Nevadí. Hajzlpapír
s čajem se balí


Bezdomovec

Život to je pes
bez radosti bez lásky
živoří houmles


Pangejt živitel

Máš žízeň a hlad?
Pangejt věrný kamarád
nedal ti nic snad?


Skromnost

Ne ne děkuju
štamprle ja nepiju
Fuj! …Je to dobrý


Autostopem

Skáče z Opla ven
gravitace nedbaje
za tlustým vajglem


Touha

Dlouhé dlouhé je
nelidské to soužení
na pivo není


Hrdina

Tak pojď frajere
Urazím ti palici
Kdybych se nebál


Z Nýrska

Vlasta se blýská
Jelena pích rybičkou
odnes do Nýrska


Koloběh

Nejsem přec debil
Koupat se? Vždyť špína je
perpetum mobil


Vyznání lásky

Nevím nač mě má
Má žena milovaná
Kráva pitomá


Pohřební řeč

Nesnášel slunce
vodu – o to však více
měl rád hospodu
Nezoufej brachu v hrobě
hospoda přijde k tobě


Upozornění na náhrobním kamenu

Nepřibližovat
se s otevřeným pivem!
Leze z hrobu ven!

 

ŽIVLY

Živelné pohromy, záplavy, déšť a bouřky skončily. Nastupující tropická vedra po poděvouské pouti v polovině června, nám snad už definitivně ohlásily příchod dlouho očekávaného léta, když už jsme žádné jaro neměli. Na jak dlouho?

A už tu máme bouři novou, tentokrát politickou. Drama lásky, žárlivosti, hamižnosti a touha po moci na vládním úřadu. Vláda padá. Za satirickou komedii v provedení nejvyšších státních představitelů naší země, by se nemusel stydět ani autor Dobrého vojáka Švejka, Jaroslav Hašek. O co se nepostarala naše fotbalová a hokejová reprezentace, o to se postarala „viróza“ našeho pana prezidenta, „únava“ ministra financí a především současná milostná, korupční a špionážní  aféra na nejvyšších místech naší politické scény. Česká republika se dostává na titulní stránky zahraničních deníků. Svět se baví! A asi se ještě nějakou dobu bavit bude!

Vraťme se však do Poděvous! Poděvousy se pohromám a záplavám probíhajícím v naší zemi zatím vyhýbají. Asi to bude tím, že jsme na kopci a voda do kopce neteče. Nějaká ta aféra lásky a žárlivosti by se tu i našla, možná i hamižnost, to vše už do kopce teče. Kronikář je však omezen cenzurou, ani ne tak z vyšší moci, jako spíše svou vlastní, autocenzurou. Sám by totiž rád v Poděvousích dožil v klidu a pokoji těch pár let, co mu snad ještě zbývají. Je to těžké, teď něco piš! Z těchto důvodů si tady krátce připomeneme tragikomické drama lásky, žárlivosti, nevěry, smrti a oslavy, z doby nepříliš dávné. Aktéři tohoto příběhu však už nežijí v Poděvousích, nebo už nežijí vůbec:

Poděvousy. asi 2000 – 2008

ONA:
Zaměstnání: učitelka tělocviku
Věk: 34 let (v době příchodu do Poděvous)
Přednosti: především v oblasti hrudního koše a pánve
Slabosti: láska k rumu a časté využívání svých předností

ON:
Zaměstnání: ředitel školy v Praze
Věk: 50 let (v době příchodu do Poděvous)
Přednosti: dobrák
Slabosti: láska k přednostem své i jiných žen, žárlivost, rum

V Poděvousích máme několik chalupářů z Prahy, ale pokud si pamatuji, tak nikdy žádní nechodili mezi lidi do hospody. Příchodem naší zamilované, čerstvě oddané dvojice se to však velmi rychle změnilo, v hospodě se cítili jako doma, také měli chalupu hned nad hospodou. Kromě lásky k sobě navzájem, jak se nám všem zdálo, je spojovala i společná láska k rumu. Jelikož ONA byla původem ze Slovenska, tak pila jedině ve velkém. ON, aby nezůstal jako chlap pozadu, s ní statečně držel krok. Jenže po padesátce výkonnost rychle klesá a to nejen v pití rumu. Stále častěji odcházel domů dříve, kde spal potom u televize. Rum nezůstal bez následků. Nejdříve se dostavila zapomnětlivost: Z výletu do Chudenic se svou malou dcerkou se vrátili sami; prostě ji tam zapomněli. U ní šla však zapomnětlivost ještě dále: stále častěji zapomínala na sliby věrnosti, které si u oltáře slíbili. Poděvouským mládencům se sice líbila, ale zřejmě se jí báli. Proto si našla o 20 let mladšího zajíčka z okruhu přátel svého syna z prvního manželství. S ním a s celou partou mladých sem potom jezdila, když ON zůstával stále častěji v Praze. Během rozvodového řízení, kde se handrkovali o majetek (mimo jiné i o poděvouskou chalupu), onemocněl ON rakovinou jater. Těsně před posledním rozvodovým stáním zemřel. Vše zdědila ONA. Hned po pohřbu naposledy přijela se svým milencem i s celou partou mladých oslavit jeho smrt. Oslava se konala za krásného počasí na terase naší hospody a byla velkolepá. Kolem půlnoci došlo i na ohňostroj. Na druhý den přišly stížnosti, že utekli psi a pochcípali králíci. Po naší hrdince však už nezůstala ani památka. Chalupu prodala a víc o ní nevíme.
Jak z tohoto příběhu vyplývá, nedějí se velká milostná dramata jen v Hollywoodu, nebo na Úřadu české vlády, odehrávají se i u nás v Poděvousích, jen se to nedostane do televize a do sdělovacích prostředků. Ale od toho máme přece naši Kroniku!

NÁŠ MALEJ

Abychom pořád nepsali o lidech, kteří už v Poděvousích nejsou, kteří se odstěhovali, zkusíme to z druhého konce a připomeneme si lidi, kteří se naopak do Poděvous přistěhovali.
Přistěhovalci mívají často problémy se začlenit. Někteří Pražáci kupříkladu nikdy nepochopí, že se v Poděvousích lidi na potkání zdraví, a když je někdo pozdraví, tak nechápou a otáčí se a hledají, komu vlastně ten pozdrav platil. Jistě, v Praze se lidé na ulici nezdraví, to by jim upadla pusa. V Poděvousích by jim ale pusa neupadla. Takže pro ty, kdo to neznají, menší nápověda: Jako první zdraví mladší staršího a muž ženu. Pozdravů je celá škála, od ahoj vole , přes čest práci, pozdrav Pánbůh, až po ručičku líbám. Podle gusta! Asi by se na to mělo upozornit rozhlasem, nebo místní vyhláškou za oknem našeho Obecního úřadu! Dále tu máme lidi, kteří sice pozdraví, ale s místními kontakt nevyhledávají. No, mají na to právo! Potom jsou takoví, kteří nějak samozřejmě splynou s okolím, jakoby tu žili odjakživa. K takovým patří i náš dnešní hrdina.
Náš malej se se ženou přistěhoval minulý rok někdy v létě a to natrvalo. Předtím bydlel v bytovce v Dobřanech, kterou nechal dospívajícím synům. Jelikož nikdo nevěděl a dodnes většina místních neví jak se jmenuje, tak se mu začalo říkat nejdříve Bečvář, podle bývalých majitelů chalupy. On pro změnu zase nevěděl jak se jmenují místní lidé, tak říkal každému Náš malej, no a jelikož postavou není žádný obr, tak přezdívka byla na světě. Těm, s kterými se více sblížil, říkal také podle přezdívky: například Véna Pitr, alias Véna z Vingle, alias Točkin, přezdívaný též Tutánek, nebo také Výpeček dostal od něj další přezdívku: Škvarek. Potom se v tom vyznej!
Co o něm víme?
Z jeho vlastního vyprávění víme, že ho to ve škole moc nebavilo, a protože byl divoch, tak si nedobrovolně prodloužil vojnu o pět let, to ještě za komunistů. Potom se hned oženil a (dle vlastního vyjádření) se uklidnil. Na chalupu se odstěhoval proto, aby se zbavil protivných sousedů v bytovce, aby měl svou zahrádku a také, aby si mohl pořídit psa. Teď si navíc pořídil motorku, na které jezdí, když je na to počasí, do práce.
To je asi tak všechno, co můžeme o Našem malým napsat. Možná si někdo řekne že je to málo, že tu máme osoby daleko zasloužilejší, s daleko bohatší minulostí. A bude mít pravdu! Ale nám dnes nešlo o to, kdo má bohatší minulost, ale o vztahy mezi lidmi. Tento krátký životopis jsme tu připomněli jenom proto, abychom zdůraznili, že na to, aby někdo našel správný vztah k lidem, nemusí být žádný Prof., Doc., Ing., Mgr., RnDr., Prom. práv., plukovník nebo akademik, ale že to může být docela obyčejný člověk. A Náš malej takový je, a proto už je NÁŠ!
„Kronikář, Kronikáři, nehraj si tu na levičáka, máš to marné, ty stejně NÁŠ nikdy nebudeš!“

VÁNEK

Duj, duj, duj, vietor duj, duj, duj….
(Slovenská lidová)

Čeština je jedním z nejtěžších jazyků na světě a, říká se to alespoň, společně se slovenštinou, jedním z nejmalebnějších. Jedno z těch malebných slovíček jsme si dnes vybrali, a to, na první pohled úplně nevinné slovo - vánek. Na první pohled? No schválně, je možné si nepředstavit něco krásně nevinného pod tímto slůvkem?
Že vás nic nenapadá?  No dobrá, já to tedy zkusím:
„Je horké, pomalu končící léto, vlahý větřík si pohrává s korunami stromů a ševelící listí vzrostlé břízky šeptá něžná, milostná slůvka do ouška bytůstce toužící po lásce, holčině v prvním rozpuku mládí. Jemný vánek lehounce nadzvedá sukýnku dívčiny a nabízí se nám pohled na poodhalená stehýnka s pokožkou jako alabastr. Unavené oko starcovo dostává novou, svěží jiskru a……“
„Fuj, dědku, na co ty hned nemyslíš?“
„Ale, to já jen tak,…. když ta krása padne do oka.….Oku neporučíš!..... To si ho mám vypíchnout?“
No, zdá se, že žádné velké pochopení jsme pro náš pokus o poezii nenašli, asi se to moc nepovedlo! Začněme tedy znovu, pěkně od začátku:
Proč zrovna vánek?
V různých koutech naší zeměkoule ohrožují civilizaci a život lidí vichřice: Tajfun, uragán, hurikán, orkán, orangutan.….pardon, to není vítr, to je opice, sama ohrožená…. ale možná?….kdo ví? Třeba to přeřeknutí nebylo náhodné. V Poděvousích tajfuny, ani hurikány nemáme, zato, když zavane vánek, tak se velice rychle mění v uragán a od toho k opici je už jen krůček.
Tak, teď už jsme to úplně zamotali, chudák čtenář si asi pomyslí, že čte nějaké bláznovo zápisky chovance dobřanského ústavu. Pravda ovšem je, že i z rozumného člověka může náš vánek učinit blázna, a to ani nemusí „lehounce nadzvedávat sukýnku“ nějaké slečinky, dokonce u toho ani žádná „bytůstka toužící po lásce“ být nemusí, i tak unavené oko, a to nejen oko starcovo, může na chvíli zajiskřit, ještě předtím, než se dostaví naprostý útlum smyslů.
Už začínáte tušit?
Ano, právě jsme se ocitli v naší, novým nápisem čerstvě ozdobené hospodě, v Hospůdce u Trnky. Konečně jsme se dostali tam, kam jsme chtěli, abychom našemu čtenáři mohli názorně vysvětlit, jak je to s tím vánkem. Avšak, než k tomu dojde, uděláme ještě jednu odbočku a vrátíme se o nějakých 50 let zpátky, do doby našeho dětství:
Čtenáři, vzpomínej! Také ti dávala babička jako prevenci proti nachlazení a proti angíně kostku cukru pokapanou francovkou? Nám to chutnalo natolik, že babička se nestačila divit, jak ta alpa rychle mizí,….pfúúúúúú! To se to potom dýchalo,… pfúúúúú… hotový vánek!
„Hej, Trnko! Ještě jednou dokola!......Co?..... No jistě!.... Vánek,….vánek,….váneček!......Tak si připijme na babičku!“

P.S.
Jelikož se obávám, že pisatel dnešního článečku nám už asi nevysvětlí svou hlubokou filozofickou myšlenku, kterou se pokoušel tady sdělit, proto považuji za svou povinnost podat malé vysvětlení:
Vánek - v žargonu poděvouské hospody znamená:
Peprmintový likér, zvaný zelená, do kterého se přidává francovka v libovolném množství.
(Poznámka kronikáře)

STAŘÍ MLÁDENCI

„Kde ty mladé ženy jsou? Co se s nimi mohlo stát?“
Tak bychom mohli parafrázovat známou country písničku s přihlédnutím na nerovný stav mezi mladými muži a děvčaty na vdávání v Poděvousích.
Na světě se rodí asi o dvě procenta víc holek než kluků, podobné je to zřejmě i v Poděvousích. Kam však ta děvčata zmizela? Vdávají se do měst? Do ciziny? Do okolních vesnic? Skutečnost je, že na naše kluky tu žádná nezbyla.
Jak sehnat holku?
Láska na pracovišti, pokud tam nějaké holky jsou, není žádoucí, na bigbíty chodí puberťačky, a do divadla by se člověk i pro jednou obětoval, ale efekt ti za to utrpení někde v opeře nikdo nezaručí. A stejně, kterápak městská kráska z opery by šla bydlet do Poděvous? Poděvouští kluci jsou patrioti, ti by do města bydlet nešli. Čas letí, s kluků se stávají muži a z mužů staří mládenci. Zajdi v pátek nebo v sobotu do hospody a najdeš je tam pěkně pohromadě, pětatřicátníky plus.
Ale, ale, Kronikáři, starý ženáči, nemluví z tebe závist? Nezávidíš jim tu svobodu:
Nikdo tě nehoní, jdeš si kam chceš, přijdeš si kdy chceš, neděláš co nechceš, sprchovat se nemusíš, uvaříš si na co máš chuť, vypereš, uklidíš. Pokud ovšem nemáš maminku, která to za tebe všechno udělá. Hotel Máma funguje i v Poděvousích!
Vedle našich starých mládenců jsou tu ještě rozvedení, zapřisáhlí nepřátelé žen:
„Jednou jsem se spálil! Podruhé?…..Ne,… ne,... ne!!!“
Už vidím vztyčený prst hraběte Václava i druhého Václava z bytovky. Mimochodem, ten první má za manželku sokolici a ten druhý internet! To naši dvacátníci takoví zapřisáhlí nepřátelé žen nejsou, ti se ještě nespálili, ženám se nevyhýbají, stav a věk nerozhoduje, jaképak předsudky, dnes je možné všechno!
Jaké máme východisko z této, pro staré mládence kritické situace?
V dnešní elektronické době máme, díky  mobilním telefonům a internetu, k sobě všichni neuvěřitelně blízko, možná až  příliš, že jsme si pro tu blízkost cizí. Podobně jako v paneláku na sídlišti ve městě, kde právě pro to množství lidí a těsnost bytů, se soused se sousedem potkávají ve výtahu a navzájem se vůbec neznají. Dnes existuje plno možností, jak se seznámit, každý se může kdykoliv s kýmkoliv spojit, existuje bezpočet seznamek, poznávacích, nebo seznamovacích zájezdů, různých domů lásky, nemluvě už o všech možnostech na internetu.
Všechno je to pro kočku! Co tedy dělat?
Vypni internet, zahoď mobil, zabal si do uzlíčku pár koláčů od mámy a vyraz, jako ten hloupý Honza, do světa za nevěstou. A když ji najdeš, neváhej se o ni poprat, třeba i s drakem. Jenom nevím, jak zodpovíš bez pomoci internetu tři záludné hádanky, když bude v sázce tvoje hlava, nebo svatba s princeznou.
No, a když nemáš na to všechno odvahu, tak tu máme ještě jedno řešení. Naše vláda a parlament myslí na všechno:
Máš možnost využít nový zákon o registrovaném partnerství!

 

DUŠE PODĚVOUS

(K druhému výročí naší kroniky)

Je konec září. S končícím létem končí též druhý rok našeho kronikaření. Jelikož je zrovna  před volbami a různé strany se předhánějí se svými programy a sliby, které stejně nikdy nesplní, rozhodli jsme se, při příležitosti našeho výročí, prověřit naši Kroniku a podívat se, jestli také my jsme něco neslíbili a doposud nesplnili.
Hned v úvodu k naší Kronice jsme slibovali, že se pokusíme zviditelnit duši naší obce. Nevím, tady jsme zřejmě trošku přestřelili a vzali na sebe příliš velké sousto, protože jak známo, duše viditelná není. Dokonce se najdou lidé a není jich málo, pro které duše vůbec neexistuje. Ale pokusme se o to! Aspoň pro ty čtenáře, kteří se nepovyšují na vševědoucí pány všehomíru a kteří mají dostatek fantazie na to, aby dokázali připustit, že může existovat něco, co člověk, nejenže svými omezenými smysly nemusí vidět, nebo nahmatat, ale ani svým nedokonalým rozumem nemusí vždy pochopit.
Když dříve zemřel člověk, tak se otvíralo okno, aby duše zemřelého mohla volně odlétnout. Římský a německý císař Jindřich II., jinak dobrý a spravedlivý vládce, to (ještě jako pouhý vévoda bavorský) dělal přesně naopak. V zájmu vědy a osvěty svého pokolení, zavíral umírající nevolníky ještě zaživa do neprodyšných sudů, aby, až vypustí duši, jim tato nikam neulétla a mohla se stát předmětem bádání. Smůlu měl však v tom, že když se chtěl na tu duši podíval a blíže zkoumat, musel sud nutně otevřít, no a přitom mu vždycky, ta potvůrka neviditelná, ufrnkla, což se už nepovedlo chudákovi poddanému, který se ze sudu stěhoval rovnou do rakve. Budiž však císaři připsáno k dobru nejen to, že tak jednal pro pokrok lidstva, ale také to, že mu nebohých poddaných bylo líto a o pozůstalé se vždy alespoň postaral.
A to šlo „pouze“ o duši člověka. Kde však je ta slíbená duše obce?
Zkusíme se vžít do role náhodného návštěvníka Poděvous a popustíme uzdu naší fantazie a představíme si, co asi neznámý návštěvník při příjezdu (třeba od Domažlic) spatří a jaký na něho naše krásná víska udělá dojem.
Asi nejdříve uvidí táhnoucí se budovy JZD, bytovky, hasičárnu a teprve potom už intimnější pohled na náves s kapličkou, domy, zdi, ohrady, řadu uliček nad hospodou. Uvidí oplocené zahrady, za ohradou psa. Je ticho, pravé poledne. Všude jako po vymření, nikde ani človíčka. Pokusí se proto udělat si jakousi představu o obyvatelích Poděvous, aniž by je znal, jen na základě vzhledu jednotlivých stavení. Nechme ho však hovořit:
„Vidím domeček vypiglovaný  jako ze škatulky, živý plot přesně podle pravítka -  tak to budou asi nějací pečliví chalupáři z města, kteří sem prchají před nudnou šedí paneláků. Tady zase vidím hospodářství s traktorem  -  asi soukromý zemědělec, který celý den dělá na poli a na piglování chalupy už čas nemá. Zde pro změnu vidím oprýskaný baráček se shnilou králikárnou na dvorku - tady asi žije nějaká babička, pravděpodobně vdova, která už na všechno nestačí a mladí čekají, až budou moci dům prodat. A zde už stojí chalupa s cedulí Na prodej a s telefonním číslem - tak, ti už se asi dočkali! Tady máte novostavbu s bazénem - určitě tu nebudou bydlet žádní chudáci. A hele, tu je ještě truhlárna - tak ono se v těch Poděvousích také pracuje?“
A tak může chodit od domu k domu a představovat si, kdo asi pobývá za okny těchto rozličných stavení, co asi dělá? Přitom vstřebává tu jedinečnou atmosféru vesnice, právě tu neviditelnou duši Poděvous, která se schovává, podobně, jako se schovávají lidičky tam za těmi okny.
Tak! To jsme z toho šikovně vybruslili, aniž bychom  prozradili, kde ta duše skutečně je!
Nebo to chcete opravdu vědět?...... Tak dobrá, já vám to tedy řeknu:
Šla se strejdou do lesa na houby!… nebo šla s tetou do konzumu nakoupit?…..hraje s klukama na hřišti fotbal!…nejela s hasičkama na soutěž?.....šla na Obecní úřad na schůzi zastupitelstva!....nebo sbírá na poli brambory?
Nevím, jedno však je jisté:
Určitě s námi půjde večer k Trnkům na pivo!!!

 

 

PÍSAŘ

Jak už se stává tradicí, začneme i třetí rok našeho kronikaření portrétem osobnosti do naší poděvouské galerie slavných. Tentokrát se jedná o osobnost ze staré poděvouské hornické rodiny, osobnost, která už není mezi námi a které osud příliš štěstí nedopřál. Venca se neobjevuje v naší kronice poprvé, již jednou jsme si ho připomněli při příležitosti jeho předčasné smrti v článečku Žoldnéřův návrat, ale stále mám pocit, že jsme mu ještě něco dlužni. Václav patřil k lidem nadaným, vtipným a každopádně něčím výjimečným. Snad právě ta jeho výjimečnost ho nakonec přivedla do neštěstí.
V čem byl Václav jedinečný?
Dnešní venkovský člověk má rád jistotu, nerad riskuje, nic nenechává náhodě, vše má být „jak se to patří“, nechce žádné vylomeniny. Tyhle chvályhodné vlastnosti vedou ke klidnému, spokojenému životu, ale také k určité uniformitě, nemyslím v oblečení, ale především v myšlení, v názorech na politiku, na menšiny, na chov králíků, ale třeba také na to, jak vařit svíčkovou, kolikrát týdně se sprchovat a vůbec na běh života. Běda, kdo se chce lišit! Písařův oportunismus a to, jak udržoval (nebo spíše neudržoval) dům a zahradu a také jeho velkorysost, když byly peníze a život na dluh, když nebyly, lidem příliš neseděly, některým byly dokonce trnem v oku. To, jak už tak bývá, se přeneslo hned na celou rodinu. Písařovy názory se od těch všeobecně daných vždy lišily, pořád se musel hádat a tvrdit opak. Tak se například stalo, že prohrál sázku o sud piva, když tvrdil, že orel v televizním filmu není orel ale ochočený jestřáb. Smůlu měl v tom, že se vsadil rovnou s našim předním ptáčníkem, Václavem Levým!
Už víme, že po vojně se upsal do Kadáfího Libye, jako vojenský instruktor. Vrátil se s poměrně značnou částkou bonů, koupil si žigulíka, hrací věž, oženil se a byl frajer. Jenže peníze nevydržely dlouho a auto také ne. I tak si žil spokojeně, hrál za Poděvousy fotbal a když přišel věk, tak dělal trenéra.
Okolo padesátky přišla první rána: Když se jednou vracel z hlohovčické hospody na kole potmě domů, upadl a zůstal pod můstkem zapletený do kola jen v kraťasech a tričku celou noc, až do druhého dne odpoledne, kdy ho našla školačka vracející se ze školy. Omrzlý, částečně ochrnutý, skončil v nemocnici a do práce se už nevrátil. Dostal invalidní důchod. Cit do prstů se už nikdy pořádně neobnovil. Celou tuhle tragedii později popsal, s humorem mu vlastním, sám Písař: „To, že jsem tam ležel celou noc ochrnutý pod kolem a mrznul bylo nepříjemné, ale nejhorší bylo, že po ránu mně lezl přes orosenou hubu plž a já ho nemohl shodit.“
Zbývalo mu už jen pasivní sledování fotbalu v televizi. Ale i tohle mělo skončit: Zadlužil se, přišel o dům, nový majitel mu nechal odpojit elektřinu a bylo po televizi. Štěstí, že měli na baráku veřejné osvětlení a bylo aspoň trošku vidět v obyváku. Ani s tím se však nový majitel nespokojil, když párkrát nezaplatili nájemné, tak nechal celou rodinu soudně vystěhovat. Zůstal po nich jen nepojízdný bavorák. Živořící ve staňkovském paneláku, zmizel Písař z očí i mysli poděvouských občanů, až jsme se najednou dověděli o jeho předčasné smrti v sedmapadesáti letech. Poděvouské zastoupení na pohřbu bylo mizivé. Stará rodina Písařů z Poděvous definitivně odešla. Je to smutné, ale nejhorší je na tom, že nikomu v podstatě nechybí. Jen občas při pohledu na polozbořený barák s novými nájemníky si člověk posteskne a vzpomene si na to, jak Písař, společně s bratry Samuelem (Jirka) a Semiškou (Pepík) stavěli komín a Václav musel  jezdit s kolečkem střídavě pro písek na staré hřiště a pro pivo do hospody. Vzpomene si na mládí, na zlatou dobu Faita, na vášnivé diskuze a hádky v hospodě, na Václava, jak si zapaluje cigaretu uprostřed, protože si nechtěl přiznat, že už potřebuje brýle. Na to, jak přicupital v dámských pantoflích si půjčit dvě stovky, když šel nahoru na fotbal. Nebo, jak s noblesou vypil osolenou kávu, aniž se zašklebil, jen proto, aby neuvedl do rozpaků hostitelku, která mu omylem dala do kávy místo cukru sůl. Vzpomene si na „rozmarné léto“, neboli noční koupání v požární nádrži za drůbežárnou na počátku devadesátých let, vzpomene a uvědomí si, že s Vaškem odešlo i něco z nás samých, něco, co nás ochudilo a co nám už nikdo nevrátí.
S naším hrdinou se rozloučíme písničkou, která byla v devadesátých letech Písařovo  hymnou:

„Vašku ty jsi príma chlap
ty umíš nejlíp počítat
ty máš všechno v malíku
jsi nejlepší z Vašíků.“
(Skupina Kabát)

 

PODĚVOUSKÁ KULTURA

Měšťáci si myslí, že kultura se dá dělat jedině u nich, to je v Praze. Jedině tam prý je možno potkat tu pravou múzu a najít to správné publikum, jedině tam je možné se prosadit a sehnat hlupáky, kteří jsou ochotni tu jejich velkou kulturu podporovat a financovat. Jenže ještě větší kultura metropolí jako je Paříž, New York, Londýn a Moskva, odsouvá Prahu na vedlejší kolej. Naši slavní umělci jsou najednou malí, ušlápnutí, závistiví břídilové, kteří se dostávají na tu nejhorší, totiž na druhou příčku.
Kterou příčku máme my v Poděvousích nevím, ale kulturu tu máme rozhodně také, a to hned několik a ne tak ledajaké. Máme tu kulturu těla (viz mučírnu Mirka Šteffla), máme tu kulturu bydlení, máme tady zahradní kulturu (trpaslíci v zahradách se bohužel kradou, tak je majitelé schovávají). Ovšem zdaleka na nejvyšší úrovni je v Poděvousích vyvinuta kultura stolování. Specifické pro Poděvousy je to, že ani tak nezáleží na tom stolování, ale spíše jde o to, co je na stole, čili o ten žvanec. V tomto oboru se najdou umělci, kteří si nezadají s těmi pařížskými, o pražských břídilech ani nemluvě.
Buďme však konkrétnější a připomeňme si tady jednu z významných kulturních akcí z doby novější historie, to je doby porevoluční, po znovuotevření hospody po pouti roku 1990:
Jako všude, tak i v Poděvousích máme milovníky domácích zvířat, především psů a koček. Pejskařů je podstatně více. Avšak právě mezi pejskaři se našli takoví, co měli rádi kočky, lépe řečeno kocoury, jelikož kočky prý smrdí. Nevím, jestli kočka smrdí, ale vím, že kocour voní, alespoň ten, připravovaný Václavem L. v hospodské kuchyni, voněl. Dodnes jsme se nedozvěděli a už se to asi nedozvíme, jestli to byl kocour Řezáčův nebo Homolkův, každopádně se oba pánové odmítli zúčastnit následné hostiny, jelikož oba doma kocoury postrádali. O to více zbylo na hloupé měšťáky, malíře, kteří byli v Poděvousích noví, a kterým se místní vtipálci snažili namluvit, že se v troubě peče králík na zelenině. Přiznám se, že jsme od začátku pochopili o co jde, jen jsme ze sebe dělali hlupáky a oni nám ti „chytráci“ dávali ještě ze svých porcí. Když odnesli prázdný pekáč, tak ti stejní vtipálci se nám to potom snažili znechutit. Pomáhali si přitom citoslovci jako mňau…mňau…čiči..čiči...a podobně. Omlouvám se opožděně, že jsme jim tenkrát zkazili radost a opravdu nám nebylo špatně. Snad je potěší, že jsme si tenkrát říkali, že něco tak dobrého jsme ještě nejedli. Chvála kuchaři! Takový kulturní zážitek jsem za 22 let života v Praze nezažil.
Pro jistotu připomínám, že tahle akce proběhla před více než 20 lety, takže je to z hlediska trestního práva promlčené. To pro případ, kdyby nějakou náhodou se tyto řádky dostali k panu Srstkovi , k Martě Kubišové, nebo jiným ochráncům zvířat.
Dále prosím:
Nebrat tento článek jako návod na podobné kulturní akce! To si raději zajděte do naší hospůdky na Trnkův puk. Co do toho mistr dává, zůstává jeho tajemstvím. Každopádně zažijete opravdovou kulturní lahůdku.

 

UŽ JE TO TADY

Blíží se Vánoce a s tím spojené radosti i starosti: Kupování dárků, pečení cukroví, zdobení stromečku, kapr, bramborový salát, pro někoho též návštěva hrobu těch nejbližších, nebo také půlnoční mše. Po Štědrém dnu následují další dva dny bužírování, návštěvy příbuzných a známých, hospoda, vystřízlivění a….už to máme za sebou!
Ne tak docela! Za pár dní přijde Silvestr a začne to nanovo: Žranice, kabaret, ovarová hlava, alkohol, půlnoc, šampaňské, Nový rok, petardy, ohňostroj…….
Petardy? Ohňostroj? Pozor! Tak to už jsme tu měli, o tom si ještě povíme!
Vánoce jsou svátky klidu a pokoje. Rodinka se schází k štědrovečerní večeři, dětičky se těší na stromeček a hlavně na to, co najdou pod ním za dárky. Babička se tváří překvapeně, když rozbalí, již dvaadvacáté Vánoce v řadě, bačkory. Dědeček si libuje nad litrovkou rumu: „To jsem opravdu nečekal, to jste nemuseli, vždyť mám ještě od předloňska.“
Nechybělo mnoho a tuhle rodinou pohodičku nám mohly narušit nedávné události.
V Poděvousích totiž proběhl zřejmě pokus o převrat, a to ne zcela jasným subjektem. Zde jsou podrobnosti:

Poděvousy. Je sobota 23.11.2013 navečer, měsíc před Štědrým dnem a 24 let po svržení totality.
Pod záminkou oslavy kulatých narozenin, vtrhly ozbrojené složky ministerstva vnitra do naší obce. Jednotky využily povolební zmatky v nejsilnější parlamentní straně, nelegitimnost vlády a především dvojvládí dvou legitimních policejních prezidentů v naší, Evropskou unií sužované a vykořisťované vlasti. Pod hesly: - Pryč s kulaky! Půdu rolníkům! a Vše pod jednu střechu! - obsadily strategické místo na návsi a rychlopalné zbraně namířily na jediný prosperující statek v Poděvousích. Na rozkaz velitele Botičky, zaujaly bojové postavení a vypálily první výstražnou svítící střelu do vzduchu. Tlaková vlna zničila nic netušícímu statkáři zánovní skleník na zahradě. Druhá střela, mířící na komín statkářova domu, těsně minula cíl a dopadla na kadibudku, stojící na dvorku trafiky. Pes Hobit, žijící v přilehlé kůlně na uhlí, utrpěl psychickou újmu na zdraví a zapomněl štěkat. Po následné sérii asi tuctu salv se Hobitovo kolegové utrhávali z řetězů a nekoordinovaně pobíhali obcí. Nastal všeobecný zmatek, do kterého se připletlo 18 poděvouských občanů (dle počtu možno soudit na voliče KSČM), kteří francouzskými holemi a skandováním: „Už je to tady! Už je to tady!“, chtěli podpořit povstalce. Velitel akce Botička tím byl zjevně zaskočen, proto volal hlavnímu veliteli pro další instrukce. Vrchní tajný agent Bureš však zůstal nad věcí:
„No tak, kluci, neblbnitě, ještě neni ten správný čas, vždyť teraz budu ministrem oných…ako se volá?.... Peňazí!....Tak je tam přece něnechám!!  Chodtě se ožrat, všetko platím!“
To nemusel dvakrát opakovat! Rebelující složky ministerstva vnitra se stáhly do místní hospody, kde už pro ně byla připravena hostina a začaly se konečně věnovat tomu, kvůli čemu údajně přišly, totiž oslavě padesátin. Situace se začala uklidňovat. Poděvousy si lízaly rány. Pes Hobit si však už asi neštěkne. Na utrpěnou újmu oněmělého zvířete si stěžoval Hobitův páneček, trafikant. Jako náhradu škody požadoval nějakou výnosnou trafiku pro sebe, dále novou kadibudku a invalidní důchod pro psa. Když mu nebude vyhověno, zavolá prý policii. Se stížností neuspěl:
„Ty vole, vždyť to byli policajti! To chceš, aby se vrátili a tu tvou trafiku srovnali se zemí?“
No, na to už se odpovědět nedá! Tady si můžeme pouze připomenout starou, známou skutečnost, totiž, že sociálně slabší jedinec se spravedlnosti nikdy nedovolá. Už mistr pera Karel Havlíček Borovský to znal, a kdyby dnes žil, napsal by asi něco v tomto duchu:

Ať vládne Pavel, Václav nebo Vít,
tak chudák bude vždycky bit!

A co náš statkář, se svým zničeným skleníkem?
No, myslím, že o toho se bát nemusíme, ten dostane nový skleník od pojišťovny, funglovku. Nikde to ale neříkejte, to bude překvapení pro manželku, od Ježíška. Vždyť pojišťovák bydlí přímo naproti, momentálně je dělí jen obecní vánoční stromeček.
Už nám nezbývá, než popřát všem občanům Poděvous mírumilovné prožití vánočních svátků, hodně lásky, pohody a radosti v rodině. Dále veselého Silvestra (raději bez ohňostrojů a petard) a vše nejlepší do Nového roku 2014!
 

 

ROK 2014

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA

„Ta dnešní mládež je strašná, zajímá ji jen značkové zboží, počítače, chytré mobily a hloupé seriály v televizi! To v tom lepším případě! V tom horším??......No raději si moc nepředstavovat!“
Tak, s tímto názorem se v současné době často setkáváme, a nejen to, samy ho rovněž sdílíme. To platí na většinu dětí (samozřejmě s výjimkou toho našeho). Přesto, že se s tímto názorem ztotožňujeme, pokusíme se v dnešním článečku tento předsudek vyvrátit a dokázat, že dnešní děti a mládež nejsou horší, než jsme byli před léty my, ba dokonce, že jsou v mnoha případech lepší, než jsme my dospělí dnes.
Konec a začátek roku u nás v Poděvousích něco spojuje. Pan farář by asi řekl, že je to ono betlémské děťátko v jesličkách. Předvánoční Zpívání u kapličky a Tříkrálová sbírka počátkem roku sežene dohromady děti z naší vesnice i z nejbližšího okolí, aby nám dokázaly, že to výše řečené není vždycky pravda. O zpívání si řekneme něco jindy, dnes tedy o sbírce:
Počátky tradice Tříkrálové sbírky v Poděvousích sahají na počátek tohoto tisíciletí na rok 2004, což značí jubilejní desáté výročí. Děti jsou vybavené plášti z bílých prostěradel, zlatou kometou na klacku a vysokou papírovou královskou korunou s počátečními  písmeny králů Kašpara, Melichara a Baltazara. Zde docházelo pravidelně k menšímu sporu, poněvadž každý chtěl být samozřejmě ten poslední vzadu, sazemi pomazaný černý Baltazar (navzdory lehce rasistickému cítění té stejné mládeže, jak to můžeme vyčíst na facebooku). Písmena K+M+B s příslušným letopočtem se také píší křídou na vrata stavení, děti zpívají před každým domem známou koledu a vybírají, za dozoru dospělé osoby, do kasičky peníze.
A jako každý začátek, tak ani tady to nebylo lehké V Poděvousích a ve vesnicích, kde byla sbírka dopředu ohlášena, problémy nebyly, ale v jedné sousední vesnici to zapomněli vyhlásit a lidé dětem nadávali, zavírali před nimi okna a dveře, smazávali nápisy a pouštěli na děti psy. Jeden místní živnostník dokonce vyhrožoval Antikristem, za kterého prohlásil sám sebe. Děti se však nenechaly odradit, chodily dál od domu k domu, zpívaly koledy, psaly nápisy, ať už do kasičky něco dostaly, nebo ne. Řekněte, kdo z dospělých by se na to nevykašlal!! K vylepšení pověsti této vesnice nutno dodat, že napřesrok, po řádném ohlášení, se místní lidé asi zastyděli a byli o to štědřejší, dokonce dodali vlastní krále.
Tady nutno děti pochválit za nezištnost s jakou se sbírky zúčastňují a za odvahu nenechat se odradit špatným počasím, protivnými lidmi, zlými psy, ani případným zesměšňováním ze strany kamarádů a spolužáků, kteří tuto odvahu sami nenašli. Snad jen malou výtku:
Nejméně osmdesát procent dětí, které se sbírky zúčastní jsou děvčata, takže kluci – více odvahy!!
A ještě jedna výtka, tentokrát větší a patřící nám dospělým:
Peníze z této sbírky se přepočítají a posílají na krajskou Charitu, která to rozdává potřebným, jak v naší republice, tak ve světě. Padl návrh, aby část vybraných peněz se vrátila tam, kde byla vybrána pro sociálně slabší jedince s dětmi, přímo v obci. Tento návrh se setkal s naprosto jednoznačným odporem. Divíte se? Představte si, že za vaši stovku si váš spoluobčan a soused, žijící na sociálních dávkách, koupí místo plenek pro děti krabičku cigaret a jedno pivo (za stovku toho dnes víc nedostane). Hrůza!!! To raději, ať si za ty prachy pořídí syrský terorista pár nábojů do zásobníku svého kalašnikova!!
Zhodnoťte sami: Kdo z toho vychází lépe, my dospělí, nebo děti?
Možná by nebylo na škodu, kdyby o osudu sbírky rozhodoval vítěz tohoto hodnocení, totiž děti samy!

 

OBECNÍ PLES

V příštím roce oslaví Poděvousy devítisté výročí od založení obce, lépe řečeno od první písemné zmínky, která se našla někde v soupisu majetku kladrubského kláštera. Devět set, přesněji 899 let trvalo naší obci, než se rozhoupala k tomu, uspořádat ples. Proto byl také prezentován jako 1.Obecní ples. Postarala se o to, jak jinak, náplava. Jak hlavní organizátorka, tak provozovatelé Hospůdky u Trnky, kde se ples konal, pochází z Holýšova. Nad očekávání se sešlo hodně lidí. a to lidičky různí: Staří, mladí, velcí, malí, tlustí, tencí, různých pohlaví a postavení, přespolní i domorodci, občané vážení i méně vážní. Bylo beznadějně plno!
Co říci k programu?
První překvapení přišlo až z dálného východu, když na sál vtrhla skupina mladých Gejš a předvedla několik povedených kreací s větrníky. Děvčata pěkná, mladá, přinesla trošku osvěžení a nastartovala veselejší náladu, která už vydržela do konce.
O následném bodě programu toho není moc známo, protože byla vyhlášena dámská volenka a na pánských toaletách se vytvořila neskutečná fronta, ve které jsem rovněž uvízl. Všichni pánové zřejmě měli podobný problém. Čas problém vyřešil. Přišla další skupina děvčat s trampolínou a tancovala kankán; pánská toaleta se bleskurychle vyprázdnila.
Kolem půlnoci přišla slíbená bohatá tombola. Zájem byl takový, že kdo si nekoupil lístek hned po příchodu, měl smůlu. Tombola byla bohatá především na čistící prostředky, které by snad vystačily na vyčištění celého Kauflandu.
Po tombole přišla ještě jednou děvčata s trampolínou, bylo vyhlášení nejlepšího tanečního páru a výsledky soutěže o správný odhad počtu hrachu v zavařeninové sklenici, hrášků bylo 550. Tím program skončil a došlo na volnou zábavu, hudba hrála do třetí hodiny ranní. Zábava ovšem ani potom neskončila, naopak, pro někoho teprve začala, u baru doháněním toho, co se nestihlo během tancování na parketu.
Náš kronikář bývá většinou spíše kritický a chválou šetří, (chvála totiž většinou nebývá moc vtipná), a i když sám netancuje a z muziky má nejraději pauzy, pro tentokrát musí udělat výjimku, vtipnost obětovat a celou akci pochválit: Bylo to moc pěkné, děkujeme obci a především výše uvedené holýšovské náplavě!!!
Doufejme, že na 2.Obecní ples nebudeme čekat dalších 899 let!

 

EVOLUCE

Svět se vyvíjí, a to ne vždy podle naších představ. Klimatické podmínky se mění. Jaro přišlo letos v polovině února, když vloni nebylo žádné. V létě je zima a v zimě je teplo. V přírodě dochází k zcela novým jevům, na které jsme nebyli zvyklí: V Brně kvetou na podzim třešně, v Beskydách se na Štědrý den probouzejí medvědi a labutím na Vltavě už ani nestojí zato, se na zimu někam stěhovat.
Avšak k dnešku! Je počátek března v Poděvousích:
Už od února tu máme sněženky a krokusy. Krtci brázdí naše zahrady. Osamělá včelka zkoumá terén, podobně, jako babička, která bezradně obchází zahradu a neví s čím začít. Nakonec si sedne na sluncem vyhřátou lavičku a nechá působit blahodárné sluneční paprsky na své staré kosti. Včelka se zhlédne v jejím, kolem krku uvázaném, květovaném šátku, krouží jí kolem hlavy a bzučí do ouška nějakou včelí baladu, které babička stejně nerozumí, jelikož naslouchátko si nechala v krabičce, položené na televizním stolku, aby je měla po ruce a mohla bez problémů sledovat televizní seriály. Až, když jí včelka sedne na špičku nosu, probere se z dřímoty, ožene se, vstane a dál bloumá po zahradě, zatímco včelka odletí se napít do zahradního jezírka, které čerstvě, hned od konce zimy, okupují čolci.
Bruslení na rybníce si poslední léta už ani nedovedeme představit a toho koupání o prázdninách se také moc neužije. Mladým to zřejmě nevadí, sednou si raději k počítači a ti trochu starší, zdá se, těmi změnami také netrpí. Naopak, někteří ožívají. Ke změnám totiž nedochází jen v přírodě u rostlin a živočichů, ale přenášejí se i na vládce přírody, pokud za něj můžeme člověka považovat.
Jeden z takových fenoménů se poslední léta objevuje i u nás v Poděvousích. Změny počasí zřejmě pobláznily u některých našich stárnoucích jedinců hormony a pánové se po dvaceti, třiceti letech, podobně, jako ti beskydští medvědi, probouzejí ze zimního spánku. Najednou se rozpomněli na to, co bývalo kdysi, ještě předtím, než se stáhli ze světa bujarých vášní do pohodlného ústraní samoty a hospod. Vylézají ze svých brlohů a vrhají se střemhlav do života, se vším, co k tomu patří. V duchu hesla „nikdy není pozdě“, vyhledávají samičky za účelem párování, případně plození potomků, kteří ještě před pár léty by mohli být považováni za jejich vnuky a vnučky. A je to dobře!
Ano, aktivní život se prodlužuje, jak můžeme ostatně poznat i na zvýšené hranici věku odchodu do důchodu. Dnes už nečekáme v šedesáti se založenýma rukama na smrt, ani nevěnujeme zbytek života vnoučatům, jak to dělávali naši rodiče a prarodiče za dávných dob totality. Ne! My chceme pracovat do roztrhání těla a do posledního dechu. Koneckonců, když už si v padesáti pořídíme dětičky, které budou studovat do pětadvaceti, třiceti let, tak nám ani nic jiného nezbývá!
Přírodou jsme začali, k přírodě se na závěr vrátíme:
A vracíme se právě včas, abychom zachránili včelku, která bezmocně krouží po hladině jezírka a marně hledá listy leknínů, které jí v létě slouží jako záchrana před utopením. Zvědavý čolek vyplave z hlubiny aby se podíval, co se děje. Ne, včelka je pro něho příliš velké sousto, jen se nadechne a vrátí se zase ke dnu. Babička už ze zahrady odešla, asi šla sledovat svůj oblíbený seriál.
No jo, už je čas! Také my uděláme své povinné kolečko s pejskem, něco sezobneme a pomalu se odebereme do pohodlného ústraní samoty a hospod.

ROZLOUČENÍ

21.března přišlo s rovnodenností do Poděvous jaro, a to nejen kalendářně, ale podle počasí i skutečně, jak už jsme se pokoušeli to nastínit v posledním článečku. Bohužel tento první jarní den byl zároveň dnem posledním pro jednoho poděvouského občana a rodáka, Emanuela Traxmandla. Jeho život se naplnil v necelých sedmdesáti letech. Životní jubileum by slavil v květnu tohoto roku.
Co o něm říci?
Budu mluvit sám za sebe a jen velice krátce:
Pro mě byl Eman jedním z prvních lidí, s kterými jsem se v Poděvousích setkal, trošku více sblížil a který mi, hned po mém příchodu v roce 1990, pomohl se nějak začlenit, to v novém prostředí s novými lidmi byla pomoc velice cenná. V tu dobu bylo Emanovi 46 let a tenkrát už na mě působil dojmem usedlého pána, i když byl v nejlepších letech (viděno dnešním pohledem) a v plné síle. V tu dobu hrál ještě na trubku, ale jeho hudební kariéra se, jako tenkrát u mnoha jiných, blížila ke konci. Bohužel televize, počítače a civilizační pokrok téměř zlikvidovaly lidovou tvořivost na venkově. Brzy nato ztratil zaměstnání v Domažlicích, kde pracoval ve službách města. Eman se stahuje ze společenského života, přichází i zdravotní problémy a následně předčasný odchod do invalidního důchodu. Od té doby jsem s ním mluvil jen párkrát, když jsme se potkali v lese na zdravotní procházce, nebo v holýšovském Penny při týdenním nákupu.
Na závěr bych chtěl upozornit, že o Emanovi jsme v naší kronice už psali, a to hned na začátku v kapitole SETKÁNÍ, v článečku EMAN. Tak, jak tam o něm píšeme, tak takový zůstane navždy v naší paměti.
Emane, jsme rádi, že jsme měli to štěstí a mohli Tě poznat!!

 

FANCLUB M.K.

Je počátek let devadesátých, desítky mladých nadšenců z Poděvous a okolí, příznivců pražského fotbalového klubu Sparta, zakládají klub fanoušků, Spartaklub. Hvězda Sparty i národního týmu z let šedesátých a nositel stříbrné medaile z MS v Chile 1962, Andrej Kvašňák, s delegací dalších sparťanských legend, přijíždí, aby se zúčastnil slavnostního zahájení činnosti klubu a přátelského utkání béčka Sparty s áčkem Poděvous. Místní malíř dostává za úkol namalovat nápis SPARTACLUB (přece známe cizí jazyky) na terase poděvouské hospody. Stát dotuje projekt částkou sto tisíc korun.
Uplyne dvacet let. Fotbalový klub Viktoria Plzeň, za vedení trenéra Vrby, dvakrát převálcuje ligu a vstoupí do pohárů, kde sbírá skalpy předních evropských klubů. Miliony se sypou! Přeběhlíci ze Spartaklubu nevraživě chodí kolem nápisu, který navzdory kyselým dešťům a smogu, stále přetrvává neporušen a svěží, aby dráždil oči viktoriánů.
Už dost!! Provozovatel hospody po dohodě s obcí, nechá přebílit historický nápis. Čistá zeď vyzývavě čeká, až malíř namaluje ten správný název klubu. Jenže, ouvej!!! Trenér Vrba odchází do reprezentace, Viktorce se nedaří, začíná se propadat a tím padá i zájem nadšenců. Fanoušci zanevřou na fotbal a na sport vůbec. Ke spokojenosti ženského osazenstva hospody se stále častěji ozývají hlasy:
„Přepni to, už vypni ty pitomý čutálisty, dej tam Ordinaci!!“
„Co však dál?“ ptá se poděvouský patriot, „přece nepustíme stotisícovou dotaci od státu.
Hospodský bezmyšlenkovitě přepíná televizní kanály a zastaví se na ČT24, kde zrovna stálice politického nebe, předseda poslaneckého klubu Miroslav Kalousek, spouští ve sněmovně hromy a blesky na současnou pravolevou vládu. Náš patriot dostává okamžitý nápad:
„Už dost nejistotě! Fotbalové kluby zaniknou, vláda se rozpadne, ale Kalousek zůstane, vždyť jeho hvězda neustále stoupá. Založme Fanklub Miroslava Kalouska!“
„Za Kalouska….hurááá!!!“ zazní hospodou jako jeden hlas.
Ano, kujme železo, dokud je žhavé! Obecní úřad na mimořádné valné hromadě schválil stanovy klubu většinou 99 % plus jednoho hlasu, obecní malíř dostává za úkol vytvořit portrét ikony tohoto klubu s nápisem FANCLUB M.K.(přece jsme cizí jazyky nezapomněli), na prázdnou zeď terasy. Portrét se stává zároveň i znakem klubu. Kronikář napíše Ódu na Mirka, která bude ilustrovaná dětmi z výtvarného kroužku při Obecním úřadě. Děti zároveň vyrobí mávátka se znakem, kterými přivítají samotnou ikonu klubu, která přislíbila účast na slavnostním zahájení činnosti. Sto tisíc je v kapse!
Huráááá!!!….. ať žije Kim Mir Kal!!!!

P.S. Od zdroje, který si nepřeje být jmenován, se podařilo získat záznam rozhovoru, kde se poslanec Kalousek svěřuje svému stranickému kolegovi:

„Ty vole, od….škyt…doby, co mně Jezevec věnoval svůj….škyt….portrét, jsem nebyl tak dojatý, i když mně to může zničit….škyt…. kariéru, která je postavena na tom, že mě celý národ nenávidí. Ale já tam do těch Prdivous pojedu, ať…škyt… mají těch sto tisíc. Ty vole, víš jak tím naseru….škyt….Agenta!“

Tento záznam byl pořízen1.apríla 2014.

 

BRÍFINK

Bohužel máme špatnou zprávu (i když asi ne pro všechny) - Kronikář se odmlčel!
Již několik dní nevychází z domu, dokonce ani nechodí do hospody. Poněvadž jsou zde různé dohady o jeho zdravotním stavu, požádali jsme jeho manželku, která zastává zároveň funkci tiskové mluvčí, paní Dorotheu Berthu, o vysvětlení. Tisková mluvčí svolala na dnešní 17 hodinu brífink v prostorách ateliéru na Obecním úřadu. My budeme samozřejmě při tom a náš hlasatel obecního rozhlasu Svobodné Poděvousy vás bude průběžně informovat v přímém přenosu.

A brífink právě začíná, tisková mluvčí přistupuje k mikrofonu:

Dobrý den, budu stručná!
Jak jste možná již slyšeli, nebo dokonce měli možnost přečíst si v novinách, vyšel 31.3.2014 v Mladé frontě Dnes ten nešťastný článek o našem panu kronikáři [›]. Je tam též fotka kronikáře s pejskem. Říkám nešťastný, protože právě tímto článkem začaly všechny ty trable! Nejdříve zblbnul pejsek: Desítiměsíční fenka Syrah, která již předtím se často stavěla na zadní nohy, začala chodit zásadně po dvou. To by ještě nic nebylo, ale když odmítla žrát granule a k podanému řízku požadovala příbor, poznali jsme, že něco není úplně v pořádku. Další události nám ovšem daly zapomenout na pejska, poněvadž  jsme se museli soustředit na pánečka, u kterého rovněž začalo docházet ke změnám (netroufám si říct, že také zblbnul). Pořád se koukal do zrcadla, měřil svou výšku a dělal si čárky na futra, jestli nevyrostl. Můžu potvrdit, že nevyrostl, alespoň ne do výšky. Zato se začal nepřirozeně nafukovat do šířky. Přivolaný domácí lékař nařídil klystýr, po kterém částečně splasknul, ale začala se mu zvětšovat hlava. Lékař mu pustil žilou a na hlavu nasadil baňky s pijavicemi; přála bych vám ho vidět, …hm…hm….., jak vypadá….! Chacha…..chachacha…  hm….promiňte!
Abych ale neměla jen špatné zprávy, tak také něco povzbudivého: Před dvěma hodinami jsme se telefonicky spojili s německým neurochirurgem, profesorem doktorem Ditrichem Steinem, který si otevřel soukromou kliniku v Praze na Barrandově, a který nám dal naději:

„Jóó, to nic nebýt, to tady na Barrandov má každý druhá, proto já taky přijet do Česko. To vrazit sláva do hlavy! Tady muset sofort nakopat do zadek a pacient rychle splasknout. Já na to mít asistent Ngwamba Wuu, bývalý boxer, on moc dobrá, lepší než skalpel!
A pejsek? Tomu dát celý týden jen rýžový nákyp. On potom rychle chodit na čtyry a zapomenout na příbor!“

No, tak jste to slyšeli, pan profesor má na to asistenta. Ale co já? Jako manželka bych tu léčbu provedla nejraději sama, někdy i s chutí, ale jako tisková mluvčí si to nemohu dovolit a zaplatit si pana Ngwambu je nad naše finanční možnosti. Proto bych se ráda touto cestou obrátila na poděvouskou veřejnost:
Třeba má někdo s kronikářem nevyřízené účty?! Tady se nabízí příležitost……….a přitom možnost pomoci bližnímu.

Děkuji!

 

KRÁVY

„Ty vole, kráva!“
Tak taková a podobná zvolání jsme mohli slyšet včera k večeru na poděvouském dětském hřišti, kam si mládež školou povinná chodí odpočívat, odreagovat se od celodenní dřiny a případně si nerušeně zakouřit. Tentokrát to bylo trošku jinak! Omladina zde prokazovala své znalosti ze zoologie, specificky vědomosti o přežvýkavcích, ještě přesněji o hovězím dobytku. Ne, nebojte se, nejsme tady u maturity, ani u nějaké státní zkoušky z přírodních věd, jsme opravdu jen na dětském hřišti a tyhle výkřiky nám říkají holou skutečnost.
No?...abychom naše školáky zase nepřechválili, tak ta skutečnost zase neodpovídala tak úplně výkřikům našich mladých. Jednalo se sice opravdu o hovězí dobytek, ale vola jsme tu žádného neviděli, zato krávy tam byly hned dvě. To je ovšem už jen detail, kdo to má na tu dálku asi 50 metrů poznat? Přes tuhletu malou chybičku bychom přírodopisné znalosti našich teenagerů ohodnotili kladně, známkou …..dvě mínus? No buďme velkorysí, také jsme chodili do školy, tak….řekněme.…chvalitebně!
Tak, teď už známe skutečnost, že v blízkosti dětského hřiště se objevily dvě krávy; zbývá ovšem vyřešit další otázku, kterou už ale nebudeme klasifikovat, jelikož neznáme předmět, pod který bychom ji mohli zařadit:
„Ty vole, kde se tady vzaly?“
Nebudeme už dále trápit naši mládež, ani napínat naše čtenáře a v krátkosti se pokusíme tuto otázku zodpovědět. Upozorňuji, že jde jen o domněnku:
Myslíme si, že se jednalo o dvě členky merklínského Zemědělského družstva, které dírou v ohradě bukovského výběhu si udělaly výlet do příïlehlého lesíku. Při hledání píce došly až k bazénu naší bývalé hospodské Jarky, který už několik let jako bazén není funkční a nachází se v něm pouze dešťová voda. K vodě se ovšem nedostaly, protože je oddělená plotem. Žíznivé už neměly sílu se vrátit, proto se uvelebily hned za plotem a čekaly na záchranu. Ta se po telefonickém upozornění zřejmě také dostavila. Každopádně tam krávy dnes ráno nebyly. Tyhle skutečnosti může potvrdit obecní zahradník Lukava, který v blízkosti sekal trávu.
Už nám nezbývá, než tomu uvěřit a doufat, že krávy nezdivočí a nebudou se zde v blízké budoucnosti pohybovat zdivočelá stáda podobná stádům bizonů z divokého západu v době Vinetoua. I když naši myslivci by si přišli na své!

 

PAN MAZANÝ

Rozhodně bychom nechtěli dnešním článečkem někoho soudit, to necháme těm, kteří jsou k tomu určeni a také jsou za to placeni. Ani není naším úkolem někoho moralizovat, vždyť kdo z nás je dokonalý, první hoď po něm kamenem. Tím méně máme právo někoho vylučovat z naší malé poděvouské komunity. Proto prosím, aby vše co tu dnes bude napsáno, bylo chápáno s humorem a s nadhledem občanů, kterým se podobná, nebo i horší nepříjemnost, může kdykoliv přihodit. Nevěřme těm, kteří tvrdí, že jim se taková věc stát nemůže, vždyť pokušení, když se naskytne příležitost, může být veliké! Nicméně povinností kronikáře je zapisovat skutečnosti tak, jak přicházejí, pravdivě a nezaujatě, i když pro někoho to může být nepříjemné.
Proč pan Mazaný?
Kdo maže, ten jede! Co tím chceme říct? Jednoduše, kdo je mazaný a umí v tom chodit, je hoden našeho obdivu. Už méně je toho obdivu hoden ten, kdo je mazaný na úkor nás všech. A ten, který se při takové nekalé mazanosti dá chytit, je toho obdivu už úplně nehoden. To je neodpustitelné! Ovšem, jak už jsme uvedli, pokušení může být veliké; sociální dávky rychle mizí, elektroměr se točí, cigarety se proměňují v dým a žízeň? Ach, jaké to soužení, když na pivo není!
A tu se naskytne jedinečná příležitost; natáhnout ze sklepa Obecního úřadu, který nám slouží jako sklad, kabel k nám domů, vždyť je to jen kousíček. A elektroměr se už netočí, aspoň ne ten náš, tím spíše, že nám ho už poněkolikáté odpojili. Co to komu udělá? Vždyť na obci se to ztratí a nikdo nic nepozná, kousek drátu, co je to? A už se vesele svítí, už se zase kouří a už se zase maže! A kdo je mazaný, ten bývá namazaný; kdo mazaný není, ten je umazaný.
No, boží mlýny melou pomalu, ale jistě! A tak se stalo, že i náš pan Mazaný se nyní občas umaže. Umazaný bývá při výkonu veřejně prospěšných prací, například při čištění obecní kanalizace. K tomu trestu jsme ho neodsoudili my, sami nedokonalí, ale ti, kteří jsou námi zvoleni, a kteří se ze své dokonalosti nikomu, alespoň po dobu volebního období, zodpovídat nemusí.
Tak, pane Mazaný, takový je život! Jednou jsi dole, jednou nahoře. Věříme, že ty se nahoru zase rychle dostaneš, očištěn a poučen a zase se budeš moci s čistým svědomím namazat, což ti ze srdce přeje kronikář a doufejme, že nejen on.
Poučení si z tohoto případu vezmeme i my, vždyť všichni jsme jen lidé chybující. Pomazaný z nebe se zatím ještě nenarodil.
Že by přece?
No,…možná kdysi v Betlémě, ale určitě ne v dnešní době a v Poděvousích!!


 

ČERNÉ JAHODY

Přišlo léto! Nenápadně se přikradlo, když přeskočilo zimu a obešlo jaro, aby oslavilo nejdelší den v roce spojením těchto dvou uplynulých ročních období, totiž typickým aprílovým počasím. Děti školou povinné už počítají na prstech jedné ruky poslední dny školního roku, aby si mohly užít dva měsíce svobody a vyrazit do táborů, nebo s rodiči do Chorvatska k moři a zbytek prázdnin se jen tak poflakovat po Poděvousích.
Je sucho, všude, i v lese! Za běžícími srnami a zajíci se zvedá prach, podobně, jako za myslivcem, když po polní cestě od Bukové přijíždí na mopedu, aby doplnil zásoby v krmelci. Houby nerostou, sezóna jarních hřibů se vůbec nekonala, tak nezbývá než doufat, že zaprší a čekat až do podzimu.
Přes to sucho však něco v lese přece jen vyrostlo:
Kdo z nás by neměl rád borůvkový koláč? Někteří bychom mu dali přednost i před vepřovou pečínkou se zelím, nebo třeba ovarovou hlavou s křenem! Kdo z nás však má tu trpělivost se hrbit na jednom místě v lese, vystaveni napospas komárům či ovádům, hřebenem a zmodralými prsty sbírat hodiny a hodiny malinké kuličky, než se naplní dvoulitrová baňka, poněvadž ty potvůrky nechtějí vůbec přibývat. Koláč je potom snězený za chvilku, a to především těmi, kteří na tom nemají žádnou zásluhu.
„To by musely být jako pingpongové míčky!“ nebo „Tak nanejvýš do pusy!“ slyšíme často ze strany především mužské populace. I když to nemusí být pravidlem:
Venca Písař za časů své největší slávy si bral ve fabrice v Holýšově pravidelně dovolenou právě v době borůvkové sezóny, aby denně, někdy i dvakrát, nosil plný pětilitrový kyblík těchto „černých jahod“, jak se borůvky v místním nářečí nazývají. Přivydělal si tak na pivo a cigarety a zároveň zregeneroval své síly. „To je pro mě dovolená, ne se válet u moře!“ prohlašoval s oblibou. Do lesa chodil s jezevčíkem Ferdou, kterému potom doma vybíral borůvkám podobné, nebo i větší kuličky nacucaných klíšťat z kožichu. Ferda je pomstychtivě požíral, a tím si doplňoval ztrátu vysáté krve, zpět krví svou vlastní.
No, to všechno už odvál čas, nejdříve Ferdu, potom i Václava! Borůvky však, někdy více, někdy méně, jeden rok menší, druhý rok větší, podle počasí, se každoročně okolo pouti objeví a poděvouské lesy se vždy znovu zaplní místními lidmi, přespolními, Plzeňáky, Pražáky i chalupáři. A pro všechny je toho dost!
Recept na koláč vám nepovíme, protože ho sami neznáme, ale myslím, že naše hospodyňky si s tím už dovedou poradit. Dobrou chuť!!

 

 

NEJLEPŠÍ LÉTA

Poděvouskému starostovi je pětatřicet. On a několik dalších v Poděvousích patří ke generaci konce sedmdesátých let, takzvaných Husákovo dětí, což byly silné ročníky, a to nejen v Poděvousích. V pětatřiceti začínají ty nejlepší léta. Je to však pravidlo? Nebo je to jen názor člověka, který má již svůj zenit dávno za sebou a jen sentimentálně vzpomíná na dobu, kdy byl ještě junák a dokázal vypít na posezení patnáct piv a ještě odejít po svých domů.
Jak to však viděl ten stejný člověk před více než padesáti lety? Nechme ho vzpomínat:
Je to dávno, někdy na přelomu padesátých a šedesátých let. Na Moravě se ještě učilo náboženství jako nepovinný předmět; jenže účast na vyučování tohoto předmětu se téměř rovnala účasti v odboji. V posudcích psaných na děti i na rodiče, kteří je do náboženství poslali, to zůstávalo jako černá kaňka už navěky, nebo aspoň jsme si to tenkrát mysleli. Z tohoto důvodu se příliš dětí nepřihlásilo. Přesto nás „odbojářů“ tam bylo asi osm (zvláštní, že si je všechny ještě pamatuji, což se už nedá říct o zbytku třídy). Jeden z nich, Rudyn Baláž, o tři roky starší cikán (tenkrát Romové ještě nebyli), který si třikrát zopakoval první třídu a dvakrát druhou, se už blížil pubertě. A právě ten je hlavním hrdinou této vzpomínky:
Pan farář Hartmann zrovna vyprávěl o nebi a o životu věčném, kde nebude stárnutí, nebudou nemoci ani smrti a všichni budeme žít v lásce, což nám trochu připomínalo pohádku o komunismu co nám vtloukali do hlavy, že nebudou chudáci, každý si vezme co potřebuje a nebude se krást ani závidět. Vtom Rudyn, který zadrhával v řeči, překvapil faráře otázkou:
„Důůůstojný pane, můžete nám říct, kooólik nám bude v tom nebi rooóků?“
Pan farář, sám padesátník, čili z našeho pohledu už těsně před hrobem, byl tou otázkou zjevně zaskočen a až po chvilce váhání odvětil:
„Asi něco přes třicet.“
„Tooólik? Tak to do neeébe nechci!“ odpověděl za nás za všechny Rudyn.
Ano, v tu dobu jsme měli představu o nejlepším věku docela jinou: Patnáct let, rifle z tuzexu, na zadku prkenici s čerstvou občankou a nezbytný hřeben, i když jsme se stejně nikdy nečesali. Ten, kdo myslel v delším horizontu a byl lépe informován o životě dospělých, si přál let osmnáct, těsně po dosažení plnoletosti, aby mohl dělat všechny ty, pro nás zakázané věci, co dělají dospělí. Ale přes třicet? Vždyť to byl věk našich rodičů! Hrozná představa!
Nevím, jak pan farář, ale ani tazatel (který sám odešel do cikánského nebe už v sedmatřiceti), ani my ostatní, jsme si tenkrát neuvědomovali filozofickou hloubku Rudynovo otázky. Vždyť kdo z nás smrtelníků by se chtěl objevit v nebi v tom zbídačelém těle, v jakém tento svět většinou opouštíme? Snad právě proto raději na nebe a věčnost nevěříme a snažíme se bojovat se stářím, abychom vydrželi na tomto světě co nejdéle. 
Naše tehdejší představa o nejkrásnějším věku byla zkreslená naším útlým věkem devíti let, proto dejme raději zapravdu panu faráři a domluvme se na těch pětatřiceti, a když už nevěříme na věčnost, měli bychom se snažit ty nejkrásnější roky co nejlépe využít a něco dokázat už tady, na zemi.
Ano, pane starosto, je to myšleno na tebe, až budeš zase někdy koketovat s myšlenkou, že se na starostování po podzimních volbách vykašleš. Možná, když už budeš za zenitem svých sil, se tě někdo, třeba tvé svědomí, zeptá na to, jak jsi dokázal využít své nejlepší roky. Jak odpovíš? Abys nemusel odpovídat podobně, jako pisatel těchto řádků:
„Dokázal jsem na posezení vypít patnáct piv a ještě odejít po svých domů!“
„A to je všechno, cos dokázal?“
„Ne, ještě deset rumů k tomu!“
„No,….. tak to jsi byl pašák!“


 

MUČENÍ POVOLENO

V noci ze třetího na čtvrtého ledna letošního roku došlo k ekologickému znečištění lesa v katastru Buková, který ovšem slouží převážně občanům Poděvous k procházkám, a to především důchodcům, chalupářům, ženatých pánům se slečnami, zamilovaným teenagerům, nebo také jen pejskařům se svými miláčky. K původní hromadě, vysypané uprostřed cesty, jako jsou části auta, plastové nárazníky, sedačky, palubní desky, vykuchané kabely, nebo polstrování, přibyly během následujících měsíců také věci z domácnosti: nábytek, šuplíky s osobními věcmi, dětské hračky, kolečkové brusle, helma na motorku, lyžařské boty a plno skleněných i plastových flašek od zavařenin a piva, někdy dokonce ještě i s pivem. Minulý měsíc (červenec) se hromada odpadu zdvojnásobila návozem elektronických věcí, starých počítačů a deseti monitorů. Vrcholem bylo, když před několika dny celou hromadu někdo rozmetal, vše skleněné rozbil a střepy s flašek, zavařenin a monitorů rozházel v okruhu asi dvaceti metrů, čímž znemožnil průchod cesty v lehké letní obuvi z důvodu možnosti poranění.
Sdružení nezávislých občanů Poděvous (dále jen SNOP) se rozhodlo jednat a podává tímto tento návrh ke schválení na Obecní úřad:

1. SNOP sestaví dobrovolné ozbrojené hlídky.

2. SNOP doporučuje:
vzít sebou nože (nejlépe na vykosťovaní), šňůry na prádlo, sekyrky, sekáčky na maso, skalpely, kleštičky na vytrhávání nehtů, pilky, rašple, letlampu na připalování, nářadí na vyklešťování a stahování z kůže, elektrické generátory, dále různé kyseliny a louhy. Jestli má někdo možnost vypůjčit z muzea skřipce a španělskou botu, bude to vítáno. SNOP dále doporučuje prostudovat literaturu o práci inkvizice, gestapa, ustašovců, KGB, CIA, STB a podobných lidumilných organizací.

3. Pachatelé budou ihned po dopadení přinuceni posbírat a spolykat veškeré skleněné střepy z okolí zakázané skládky a následně budou přesunuti na staré fotbalové hřiště, kde budou připoutáni k předem připraveným mučednickým kůlům.

4. Exekuce začne okamžitě po svolání veřejnosti obecním rozhlasem, v případě nočního dopadení hned po rozednění. Pracujícím občanům SNOP doporučuje si vzít náhradní volno, nebo dovolenou. Aktivním členům SNOP bude zaplacena náhrada ušlého zisku z dobrovolného vstupného.

5: Z humanitárních důvodů celý proces mučení musí trvat minimálně 4 hodiny, aby měl pachatel před smrtí čas zpytovat své svědomí a litovat svých zločinů. Ze stejných důvodů bude pachatelům přeživším osmihodinové mučení udělena rána z milosti.

6. Pánové Leština a Bubla zajistí občerstvení. Vykonavatelům mučení SNOP přísně zakazuje po celou dobu exekuce požívání alkoholických nápojů. SNOP dále nedoporučuje účast na exekuci těhotným ženám a dětem do desíti let.

SNOP si z této výstražné akce slibuje vyčištění lesů, tím pádem zlepšení životních podmínek našich občanů, návštěvníků Poděvous i volně pobíhající divé zvěře. Ostatky pachatelů zůstanou pro výstrahu přivázány ke kůlům po dobu jednoho roku, následně budou pohřbeny na oficiální poděvouské skládce a zahrabány sutí.

NESKUTEČNÝ PŘÍBĚH

Jelikož nám končí třetí rok kronikaření, tak se malinko zamyslíme nad prací kronikáře, jako vypravěče příběhů:
Nevím, jestli zvolený název tohoto článečku přesně vystihuje to, o co nám v něm dnes půjde; neradi bychom naváděli čtenáře na falešnou stopu, aby si nemyslel, že jde o nějakou fantastickou, neuvěřitelnou příhodu. Možná se měl článek jmenovat Neskončený, Nedokonaný, nebo také Příběh bez konce. V každém případě tu nebudeme vyprávět nějaký skutečný příběh, spíše to bude povídání o příběhu.
Po tomto zmateném úvodu si čtenář jistě pomyslí, že zase píšeme nějaké nesmyly; no a to bude pro nás přesně ta parketa, kde jsme ho, čtenáře, chtěli mít, abychom ho naladili na myšlenku, kterou se tu pokusíme sdělit:
Většina z nás, starších, si pamatuje doby, kdy televize nebyla, nebo byla vzácností a naše babičky a naši dědečkové nám vyprávěli historky z jejich mládí i příběhy ze života svých rodičů. My jsme je se zaujetím poslouchali, některé si pamatujeme dodnes a předáváme je dál, dalším generacím. Čím to asi je? Vždyť kronikář chodí denně do hospody, kde slyší desítky příběhů; přijde domů, vyspí se, ráno sedne k počítači, že to napíše a…. Múza je fuč, ufrnkla; zase aby si něco vycucával z prstu!
A co když Múza neufrnkla? Co když tu vůbec nebyla a kronikář ani žádné příběhy neslyšel?
„Tak o čem jste tam celý večer žvanili?“
Takhle se ptají matky, manželky, později dcery i vnučky, když přijdeme domů. Máme na to odpověď? Slyšeli jsme vůbec nějaký příběh? Mělo to, co jsme slyšeli nějaký začátek, děj, zápletku, konec, případně ponaučení, jako to, co jsme slyšívali od babičky? Nebo jako pohádka se šťastným, nebo třeba i nešťastným, ale hlavně s nějakým koncem? Jsme v dnešní elektronické době vůbec schopni takový skutečný příběh poslouchat? Máme na to trpělivost? Čtenáři, nevím jak často a kam, či jestli vůbec chodíš do společnosti (ono těch možností u nás v Poděvousích tolik není), ale my, v naší společnosti, kam chodíme, tu trpělivost nemáme. Každý by nejraději vyprávěl, i když k tomu nemá dostatečně silný hlas, aby ostatní překřičel, natož zaujal pozornost druhých na dobu delší desíti vteřin; o vypravěčských schopnostech pomlčme! (Pozor! To není nářek kronikáře; ten má naštěstí jiné možnosti se vykecat, jako to zrovna činí.) Avšak zpět! Lze vyprávět příběh za deset vteřin? Proč ne: „Sedím na posedu, vidím prase, vystřelím…. a už je v mrazáku!“. A máme příběh s dobrým koncem dokonce za osm vteřin. K čemu tady popisovat ty čtyři hodiny čekání v mrazu; co je na tom tak zajímavého? Chceš mrznout, mrzni! Mimochodem deset vteřin už uběhlo a jsou tady jiní, s jiným příběhem.
Abychom to však nezamluvili! Jak odpovíme matkám, manželkám, dcerám nebo vnučkám na jejich výše položenou otázku?
„Ludvík střelil prase!“
„Už zase? A dál?“
„Vaškovi ulítl pták!“
„To už žádného nemá? A dál?“
„Bodi má zase kluka!“
„Tak kvůli tomu sedíš celý večer v hospodě? Já už to vím dávno z krámu. A dál?“
Dál, dál, dál… co čekají naše nejmilejší? Asi příběh! Skutečný příběh, jako ho právě zhlédly na televizi Nova! To, že ten příběh byl vlastně smyšlený a proto neskutečný, jim vymlouvat raději nebudeme, asi by to nepochopily.
Jak vidíte, tak v dnešní, televizní době, díru do světa s vyprávěním příběhu asi neuděláme! Už jen dodáme, že ten opravdový, skutečný příběh, ten nosíme stále sebou,… já,… ty,… on,… ona,… my všichni! Pokračování toho příběhu ale neznáme, neznáme ani jeho konec. To vše už bude muset jednou dovyprávět někdo jiný. Avšak to, jestli ten náš příběh zaujme naše vnoučata natolik, aby si ho pamatovala a předávala dalším generacím, to už je na příběhu samotném a záleží to jedině na nás!

 

BAPE

Čtvrtý rok našeho kronikaření zahájíme tradičně popisem osobnosti do naší galerie slavných. Jde o osobnost, která se v devadesátých letech a na počátku tohoto tisíciletí nesmazatelně zapsala do historie požárního sportu v Poděvousích. Sbor dobrovolných hasičů (dále jen SDH), má na tomto obecním webu své vlastní stránky, proto zde nebudeme vyjmenovávat všechny úspěchy dosažené pod vedením Pepíka Huly a soustředíme se spíše na popis této jedinečné osobnosti.
Veni, vidi, vici – Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem. Tahle latinská slova Gaia Julia Caesara bychom v Bapeho případě mohli použít, díky raketovému vzestupu družstva mužů SDH po jeho příchodu do Poděvous. Z latiny prý vzešla většina evropských jazyků. Pepík latinu nikdy neuměl, přesto však vytvořil svůj vlastní jazyk, a to z češtiny. Jen slova měla jiný význam. Byl to jazyk s omezenou slovní zásobou, zato srozumitelný všem členům jeho družstva a blízkým příznivcům, i když nezasvěcený náhodný posluchač mohl mít pocit, že se ocitl v blázinci. Pepík slyšel pouze slova ze svého vlastního jazyka, například reagoval pouze na slova: plyn, Bruntál, rozdělovač, Kout, výstřik, Karolínka (mimochodem jméno jeho dcery), Rýmařov, proud, koš a především na slovo mašina, a to ve všech pádech. Vytvářel rovněž různé kombinace slov, jako plynkout, kurvabruntál a podobně.
Krátce k jeho životopisu:
Bape přišel do Poděvous na začátku devadesátých let, kdy mu bylo něco málo přes dvacet, přiženil se do bytovky. Hned od začátku byl velice aktivní v SDH a dokázal pobláznit celou jednu generaci dnešních čtyřicátníků. Úspěchy se rychle dostavily v podobě několikanásobného vítězství v Západočeské lize a jiných soutěžích (viz stránky SDH). Pohárů přibývalo, zvláště poté, když nákaza přešla i na děvčata, postupně se jimi zaplňovala hospoda i hasičárna.
Jak přišel, tak i odešel. Rozvedl se a odstěhoval se z Poděvous, a i když dojíždí a stále se zúčastňuje tréninků i soutěží, novou generaci už se mu v Poděvousích pobláznit nepovedlo.
K bližšímu pochopení jeho osobnosti by nám mohla pomoci příhoda, která se stala zhruba před patnácti lety, kterou si málokdo pamatuje (pravděpodobně ani náš hrdina), a kterou se tu na závěr pokusíme vylíčit.
Když se vyhrávalo, tak se oslavovalo. A ono se vyhrávalo! Také se konaly bály. Jednou jsme u nás doma měli na návštěvě kamarádku Katku, když byl zrovna v hospodě hasičský bál. Katka byla tenkrát mladá, ještě svobodná děvčica z Valašska. Svou zkušenost s Pepíkem Hulou nám sdělila mailem z Kalifornie:

Ahoj Jeňo, 
přijela jsem tenkrát do Poděvous, když byl zrovna hasičský bál. Na ten bál jsem si oblékla černé šaty na tenkých ramínkách a celý večer jsem tancovala z panem Hulou a říkala mu Mulo.....Dokonce mi utrhl ramínko, ale Doris prohlásila, že tak tenké ramínko se utrhne i samo.....pak pořád chodil s tím pohárem a na závěr mi ho věnoval....já jsem samozřejmě během tance tvrdila, ze to musí být úžasné pít z takového poháru. Tak mi ho věnoval.....a já si myslela, že napořád, na památku..... a ráno.... ale to už znáš! Asi vystřízlivěl a na mě už si nevzpomněl, ale jen na ten svůj pohár.... tak ráno přišel a zase mi ho sebral.....Byla jsem tenkrát sama, protože mě nikdo opravdu nechtěl a bylo mi koneckonců celkem fajn. Detaily si moc už nepamatuju a ani pana Hulu si moc nevybavím, pořád mi něco vyprávěl....ale moc jsem mu nerozuměla.
Jo.... vyhrála jsem prášek na praní, nebo něco do domácnosti v tombole, ale ten jsi mi zabavil ty a já jela domů bez poháru, galána i prášku na praní. Je to velmi smutný příběh...... je to melodrama!
Katka

P.S.
Oprava po upozornění hlavního cenzora:
Slovo plynkout není sloučenina slova plyn a Kout (na Šumavě), jak jsme původně mysleli, nýbrž se jedná o obec Plinkout u Rýmařova na okrese Bruntál, kde bylo rovněž zdatné družstvo mužů SDH.
Uvádíme zde jako důkaz o nesrozumitelnosti Bapeho jazyka pro ne zcela zasvěcené.
(Poznámka kronikáře)

 

NÁVŠTĚVA STRÝČKA SAMA

Ve škole jsme se učili, že Československo osvobodila Rudá armáda. Honza Vyčítal v písničce Holky ze škodovky „trvá na tom, že Plzeň osvobodil Paton“. Poděvousy, jako součást plzeňského kraje, asi také. Tuto skutečnost potvrzuje většina místních pamětníků, kterým v době osvobození bylo několik měsíců, až několik málo roků. Náš starosta, kterému chybělo 34 let do narození, tato tvrzení nepovažuje za dostačující a odmítá při výročích osvobození vyvěsit americkou vlajku, s odůvodněním, že noha amerického vojáka na poděvouské území prokazatelně nevstoupila. Vlajku Sovětského svazu však mezitím sežraly myši, takže tam také nevisí. Nakonec tam visí pouze vlajka česká, takže Poděvousy se zřejmě osvobodily samy. Škoda jen, že žádný z místních partyzánů, osvoboditelů, není znám, abychom mu mohli, při příležitosti 70.výročí osvobození a zároveň 900.výročí Poděvous v příštím roce, postavit pomník.
Nevím,… jako přivandrovalci z Moravy, kterou neoddiskutovatelně osvobodila Rudá armáda, a který tenkrát nebyl ještě na světě, natož v Poděvousích, mi nepřísluší posuzovat, jak to tenkrát opravdu bylo. Mohu však potvrdit, že za dobu, co bydlím tady, tak americká noha na poděvouské území vstoupila, a to hned v počtu asi čtyřiceti ozbrojenců, což by vydalo na polovinu motostřelecké roty. Těžká výzbroj jim sice chyběla, zato byli vyzbrojeni nejmodernějšími kamerami a fotoaparáty. A o tom, že se nejednalo o žádné nováčky, nám vypovídá jejich věkový průměr, který činil zhruba 78,8 roků.
Asi bychom měli vysvětlit, co tu dělali:
No,… těžko říct, nikdo se s nimi pořádně nedomluvil,… pořád povídali něco o nějakých kořenech…..Kořeny?.....Jaké kořeny?.... Že by ženšen? …..Ale to byli na špatné adrese,….že by spletli Chinu (čti čejnu) s českem?
Tak ne!... Prý hledali kořeny jmen Bouc a Brabec,… kořeny svého původu!
Okupace Poděvous nebyla dlouhá, trvala asi dvě hodiny, z čehož značnou část okupanti strávili na návštěvě u Bouců, kde byli vlídně přijati s pravou českou pohostinností, dokonce se našla i láhev pravé whisky (vždyť co s tím tady, kdo by ty jejich americké patoky také pil, vždyť máme svůj tuzemák). Návštěva zřejmě zanechala hluboký dojem, jeden z návštěvníků se přes internet hlásí hostiteli dodnes, a nejedná se o žádného chudáka: Rod Bouc z Columbusu je řádným profesorem na umělecké škole a zároveň ředitelem galerie. Více o něm by nám mohl říci strejda Google.
Zbytek svého pobytu strávili naši američtí přátelé (někoho snad i příbuzní) v hospodě. A to ve frontě na toaletu. Někteří stačili ještě vypít malé pivo u pultu a přitom obdivovat množství pohárů z hasičského sportu (viz minulý článek). Úplně jim popletl hlavu strojník Petr Šleis, který přinesl z přísálí ten největší putovní pohár z Rýmařova a s čistým americkým akcentem tvrdil, že je to Stanley Cup. Hospodský Čabas nápor psychicky nezvládl a zamknul se v kuchyni, odkud vylezl, až po jejich odjezdu autobusem za dalšími kořeny do Domažlic.
To vše se odehrálo zhruba před deseti lety a byla to asi ta největší poděvouská zkušenost s Američany!……Pravda,… . hned kvůli tomu vyvěšovat americkou vlajku…..???
To raději založme klub!
Ať žije Klub poděvousko – amerického přátelství!!
Přihlášky do klubu zasílejte prosím na adresu kronikáře, spolu se šekem na 100 US dolarů, nebo 2150 Kč!

 

PŠTROS

Každý z nás už někdy zažil chvilky, kdy by se nejraději někam schoval, nebo ještě lépe, propadl do země. Jsou situace, kdy prostě nechceme nic vidět, nebo také nechceme být viděni. Ale kam v dnešní elektronické době plné informací zmizet? V přírodě existuje tvor, který takové situace řeší jednoduše: Strčí hlavu do písku, nic nevidí a myslí si, že také není viděn.
Poslechněme si část rozhovoru našich důchodkyň, který se udál na cestě s nákupem z poděvouského konzumu:
„Viděla jsem obrovského krocana, který byl větší, než já!
„To není možné!“
„Tak to byla obrovská husa!“
„Husa také není tak velká!“
„Nevím, co to bylo, ale mělo to asi dva metry!“
„Pepík K. prý viděl pštrosa!“
„No?....Tak potom to byl pštros!!!“
„Proboha!... Kde by se tu vzal?“
Kde by se tu vzal? Tak na tuhle otázku odpověď neznáme. A ani bychom nevěnovali pozornost tomuto rozhovoru, který jsme na vlastní uši neslyšeli, kdybychom na vlastní oči tohoto exotického opeřence neviděli. Ano, cestou autem do Hlohovčic jsme toto podivné zvíře spatřili, jak běhá kolem Ludvíkovo ohrady s krávama a snaží se dostat dovnit, což se mu, po několika neúspěšných pokusech, také povedlo. Co tam hledalo? ….. To zůstavá nejasné,.. Snad vodu? ...Snad společnost krav? …..Nevím,....je pštros společenské zvíře?
Následoval policejní zásah, nad kterým zůstává rozum stát:
Policisté se dostavili s příkazem pštrosa odchytit, nebo zneškodnit. Odchytit ho nepřicházelo v úvahu, při jeho rychlosti přes 50 kilometrů v hodině. A zneškodnit? Na to byl jasný příkaz: Střelit ho do hlavy! Proč do hlavy? Opeření pštrosa prý tvoří tak pevný krunýř, že kulka by se od něho mohla odrazit a ohrozit případné zvědavce, přítomného majitele pozemku, nebo samotné policisty.
Ale střel pštrosa do hlavy z policejní pistolky na vzdálenost větší než sto metrů! To by byla práce pro Yul Brynnera v roli Chrise ze Sedmi statečných, ne pro českého policejního strážmistra. Vždyť hlava dvoumetrovéhoho ptáka není moc větší, než mužská pěst a je v neustálém pohybu.Myslím, že nejen pštros, ale i samotní policisté si oddechli, když byli od případu odvolání do Domažlic, kde došlo k vloupání do klenotnictví.
A další osud našeho opeřeného přítele?
Neznámý! Jenom doufáme, že odešel někam hodně daleko, třeba i za hranice, kde policie v podobných případech dokáže být rozumná a nebude chtít hned střílet do hlavy neškodné, exotické zvíře.
A co doporučíme našim strážcům zákona?
„Strčte hlavu do písku! My vás rádi nebudeme vidět!!!“

 

KONEC ROKU

„Přijde Mikuláš,
dá ti na guláš
a hup do móóře pííva!“

Než začneme aktuální vyprávění, vrátíme se krátce k našemu poslednímu článečku a našemu opeřenému příteli. Máme dobré zprávy, výlet skončil. Majitel pštrose se našel, ptáka odchytil a vrátil ho do svého chovu. Jestli je to dobrá zpráva také pro našeho hrdinu, to nevíme, neznáme úmysly chovatele, ale obáváme se, aby náš pštros neskončil na sváteční, vánoční tabuli. Pro parádu si pštrosí farmu asi nechová!
Ale zpět k dnešku:
Tak tu máme prosinec. Přijdou čerti a Mikuláš. Jak to bude s tím gulášem, zatím nevíme, ale něco zřejmě bude! 6. prosince je valná hromada Sdružení dobrovolných hasičů s občerstvením. Hospodský Trnka určitě něco dobrého uvaří. A pivo?
Každý podle své chuti! Bude se točit čertovské pivo, prý červená šestnáctka. Přece jen česká hospoda je česká hospoda! (Tuhle poznámku o české hospodě uvádíme úmyslně, přijde na to řeč později.)
Přesně 1. prosince, po nezvykle teplém podzimu, udeřila zima, a to hned v té nejhorší podobě:
Teplota kolem nuly, nebo mírně pod nulou, mrholení a slabý déšť, námraza.Vlaková doprava se zastavila, ze silnice se někde stala klouzačka, tramvaje ve městech přestaly jezdit, pádů a zlomenin přibývá, na pohotovosti se tvoří fronty. Poděvousím se to nejhorší ještě vyhýbá, stále se tu pohybujeme po svých, námraza se zatím nekoná.
Ach jo!.... Poděvousy!...... Každodenní ranní a odpolední procházky s pejskem po lese,… útulný ateliér,… no a.… právě,…. ta zlatá, česká, poděvouská hospoda!
Ale, ale, kronikáři, co je to s tebou?.... Kam se poděla tvá fantazie,… kdes nechal vtipnost?... Copak najednou ta sentimentalita,…. co to plácáš za blbosti,…chystáš se umřít?..... No ono už by bylo načase,… vždyť už nejsi nejmladší!
Ale vážně! Dnes opravdu nebudeme vyprávět žádný příběh. Jednak se nic důležitého nestalo, v hospodě je okurková sezóna, a také k tomu není chuť, ani inspirace. Kronikář by se rád se čtenáři tady z  Poděvous rozloučil, což doufejme neznamená, že by se úplně odmlčel, ale příštího půl roku nebude psát z Poděvous, ale odněkud za velikou louží.
Krásné prožití vánočních svátků, veselého Silvestra, a aby ten příští rok 2015 (strašné, jak to letí), byl lepší, než ten letošní, přeje všem kronikář.
Rozloučíme se tak, jak jsme začali, písničkou Jiřího Voskovce a Jana Wericha, kterou jsme poněkud přeházeli, abychom obešli autorská práva:

„Tam za tím móóřem pííva,
tam zakázali práci,
tam nehlídaj policajti,
tam hlídaj vandráci!“

No,…….tak se za to moře piva podíváme a přesvědčíme se, jestli to tam tak opravdu funguje! Budeme doufat, že nějaká ta zlatá, česká hospoda, se tam také najde! Bohužel pivo bude za starou, českou měnu, za tolary. Oni, ti vandráci, tomu dnes říkají dolar!

 

 

ROK 2015

U PEKAŘE

Naše zápisky psané za velikou louží začneme příhodou, která se našemu kronikáři stala hned druhý den po příletu do New Yorku.
Jelikož píšeme poděvouskou kroniku, tak se ale nejdříve vrátíme zpět do Poděvous.
Když se v české vesnici, třeba v Poděvousích, objeví v konzumu cizí člověk, tak se obslouží a teprve když odejde, tak se lidé ve frontě dohadují o tom, kdo to asi je, z které chalupy.
Například:
„Ten je od Kupců?“
„Nejsou to ti u těch Písařů?“
„To je ten nový Bečvář!“
V Americe je všechno jinak, tam se zeptají rovnou.
Druhý den po příletu dostal kronikář za úkol koupit žitný chleba přímo od pekaře. Naučil se nazpaměť, jak se to řekne anglicky a vyrazil (pro jistotu s papírkem, kde to měl napsané), do newyorských ulic (jen v naší ulici je asi patnáct pekařů). U prvního pekaře vykoktal naučenou větu a pekařka, kupodivu už po třetím pokusu, pochopila o co jde, odešla dozadu, přinesla požadovaný chléb a zeptala se:
„Jů spikček?“
„Ja,....jaja!“ odpovím v místním dialektu.
„Mluvíte česky?“
„Jez!“,
„Nejste vy dědeček od malé Karolínky?“
„Ano, ano.... dě..dě..dědeček...... dědeček z matčiny strany!“
Svět je malý! Kronikář byl z toho tak zmatený, že se bohužel zapomněl zeptat odkud paní pekařka pochází, jestli není náhodou od Plzně, z Domažlicka, nebo snad přímo z Poděvous?
Člověk nikdy neví.
Tak!... Snad příště!!
 

BABYLON

Po více, jak šesti týdnech pobytu v tomto mnohojazyčném bludišti se kronikář bohužel už s žádnou podobnou náhodou, jako u české paní pekařky, nesetkal. Hřejivé, české slovíčko, už od té doby neslyšel (samozřejmě kromě v jeho dočasném domově).
Z Poděvous je člověk zvyklý na to, že si všichni nějak rozumíme a už jen lehký moravský přízvuk vzbuzuje u některých zarytých domorodců posměch. Ne, že bych tak stoprocentně souhlasil s jejich teorií, že by se všichni lidé měli naučit po poděvousku, ale každopádně by to bylo praktické a mohlo by se to kronikáři v dnešní situaci docela dobře hodit. Na druhou stranu nevím, jestli by to svět nějak neochudilo.
Když se v Poděvousích řekne slovo Babylon, většina lidí si představí přírodní koupaliště s luxusními hotely, mezi Domažlicemi a Folmavou. My si však dnes dovolíme používat tohoto slova v původním smyslu Babylonské říše, jak historikové nazývají civilizaci starou více než čtyři tisíce let.
Když Babyloňané chtěli postavit věž do nebe, rozčílil se Hospodin nad jejich troufalostí a uvrhl na ně zmatení jazyků, že si přestali rozumět a věž zůstala pouhým torzem. Zmatení jazyků už nám bohužel zůstalo, ale lidstvo se však dál snaží dosáhnout na nebe, které pro ně stále znamená symbol nesmrtelnosti. Jazyková různost v dnešní době už není překážkou postavení vysoké věže do nebe, a tak byly postaveny hned věže dvě, právě v tomto novodobém Babylonu, jak bychom mohli nazvat největší město severní Ameriky. To ovšem rozhněvalo zase jiného Hospodina, který na rozdíl od toho prvního, smetl pro jistotu obě věže rovnou z povrchu zemského.
Lidstvo se tak dostává do rozporu: Buď nedráždit tohoto Hospodina a vzdát se nebe, nebo mu vyhlásit válku. Nebo......?
No,... a tady bychom se mohli na závěr našeho povídání vrátit k řešení poděvouských patriotů, v poněkud všeobecnější podobě:
Nebo opětovně najít na celém světě společnou řeč!!!

 

HOTENTOTI

Jiný kraj, jiný mrav! O tom se kronikář přesvědčuje na každém kroku.
Podáme příklad:
V Poděvousích máme doma osobní váhu na které se kronikář občas zváží.. Snažil se udržovat svou osobní hmotnost, pokud možno, ve dvojciferných číslech. Když už se váha blížila k cifře třetí, bylo to vždy znamení, že by se s tím už mělo začít něco dělat, třeba koupit švihadlo, nebo kolečkové brusle. Nakonec si kronikář raději pořídil pejska na procházky. Když po dvou měsících pobytu za mořem stoupl na váhu, tak se zhrozil …..198 !!!!!
S tím by se už opravdu mělo začít něco dělat!!
Přestal jsem jíst.,... nejím.....nejím hodinu... nejím dvě hodiny,....nejím tři.  Z hladu mi kručí v břiše a točí se mi hlava, lehnu na pohovku, trpím tiše. Kouknu na pokojový teploměr.....73 stupňů!! To bude asi z toho horka, otevřu okno, venku je 48 ve stínu, v únoru. Sáhnu si na hlavu, jestli nemám teplotu, měřím se v uchu, digitální teploměr ukazuje 97,8 stupňů !!!
No, tak to je konec!....Už je to tady! Přemýšlím o věcech posledních, co ještě zařídit, než opustím tento svět:
Musím domalovat obraz,..... který jsem vlastně ještě nezačal. Musím dát do pořádku finance,..... které vlastně nemám. Musím předat někomu poděvouskou kroniku,.....nemám vlastně komu.
Ne, to nikam nevede! Tady je nutno uvažovat realisticky! Co vlastně můžu?
Ano,.... můžu objednat rakev, aby rodina měla méně starostí.
Vyrazím do truhlářství za rohem a rukama nohama se snažím domluvit, nechápou. Ještě, že mám kreslířské nadání. Na kousek kartonu kreslím truhlářskou tužkou krásnou rakev i s víkem, napíšu rozměry …..180 x 50 x 40,... to bude stačit, ať to není příliš drahé! Konečně chápou, něco počítají a potom řeknou americky:
„Si, si.....seňóre!“ A na karton píší cifru. „Kapišto?“
V duchu počítám: Když vyměním našetřený důchod za poslední dva roky, mohlo by to stačit. Stejně už ho nebudu potřebovat.
Spokojeně odcházím domů umřít, …..cítím se dobře.
Za tři dny přijíždí stěhovák. Na laně vytahují pětimetrovou rakev do prvního poschodí na terasu, snaží se ji balkonovými dveřmi vpravit do bytu, nejde to. Nechají ji stát. Je přes celý balkon.
Tak nic, jestli neumřu a trochu se oteplí, udělám si z toho výměnek, abych mladým nepřekážel a do poděvouské pouti to už snad nějak vydržím. Potom začneme chodit s pejskem na procházky do lesa a snad se časem vejdeme zase do normálních čísel.
No, jiný kraj, jiný mrav!...... Nebo jiná čísla?

 

UPROSTŘED

To už jsme v půli?
Jepičí to život........
plus nějaké nuly!

(Z dřívější tvorby kronikáře)

Zima se zdála nekonečná. Po kalamitě začátkem roku uhodily mrazy. Sníh, shrabaný z chodníků a silnic na okraj vozovky, téměř úplně zasypal stojící auta, která postupně zamrzala a po napadnutí čerstvého sněhu  se podobala eskymáckým iglú. Vozy byly prakticky na celou zimu vyřazeny z provozu. Starousedlíci, převážně z jižních zemí: Řekové, Makedonci, Mexičané, Indové, však zůzstávali v klidu. Čas je jejich přítel! Jen občas některý z horkokrevných Italů se marně pokoušel vysekat auto z ledu za pomoci nadávek, v kterých jednou větou spojoval Pánaboha a Madonu s celou farmou prasat.
O něco dříve než jsme zvyklí u nás, se v New Yorku přehoupl čas. Kupodivu, s letním časem přišlo i jarní počasí, které nás zastihlo přesně v polovině výletu. Roztátý sníh odhalil poklady pod ním skryté: Krabičky od všeho možného, hlavně od cigaret a hromady vajglů převažovaly (tady se může kouřit jen na ulici). Tlustý černoch v oranžové kombinéze, vybaven malou lopatičkou a smetáčkem na dlouhé hůlce (pravděpodobně na sbírání vajglů), působil jako vosková figurina a teprve po delším pozorování bylo možno si všimnout náznaku pohybu. Zřejmě byl obdařen nadpřirozenými schopnostmi, jelikož se ve stejnou dobu zjevoval na různých rozích mezi každou třídou a ulicemi.
Jak už jsme uvedli, předčasné jaro nás zastihlo přesně uprostřed výletu. Dobrá příležitost k hodnocení! Nebudeme zde hodnotit co je lepší, nebo naopak horší než v Poděvousích, spíše se soustředíme na celkový dojem a pocity.
Když se v roce 1978 náš první kosmonaut Vladimír Remek vracel z vesmíru, seděl jsem odpoledne s kamarády v hospodě Na slamníku nad pražskou Stromovkou. V televizi probíhal přímý přenos z přistání vesmírné lodi. Když kosmonauti po úspěšném přistání vystoupili a sundali si skafandry, Vladimír Remek na první otazku, jak se mu tam líbilo, odpověděl naprosto spontáně:
„Jsem rád, že už to mám zasebou!“
Tato věta se v hlavních zprávách, ani v dalších zpravodajstvích už nikdy neobjevila, z úst kosmonauta jsme dále slyšeli už jen slova o kráse naší planety, o stavu beztíže a podobné řeči, které jsme už znali od všech kosmonautů před ním i po něm. Ale jeho první slova, která jsem slyšel na vlastní uši, mu už nikdo neodpáře.
Takže,...asi tak:
Kdyby se mě dnes někdo zeptal, jak se mi v New Yorku líbí, odpověděl bych (bez ohledu na to, co mě v druhé polovině zájezdu ještě čeká a o čem budu po návratu mluvit v hospodě), asi stejně spontáně jednou větou, jako náš kosmonaut:
„Už abych byl doma!!!“

 

PTÁCI

„Te znáš dva ptáke, žabo a meš!“ říkávala moje babička směsí hanáčtiny a čoháčtiny, kterýmižto jazyky se vyznačovala dvojjazyčná vesnice Holice u Olomouce (nyní Olomouc – Holice). Holice byla přesně rozdělena: Od kostela nahoru hanáčtina a od kostela dolů čoháčtina. Nebo naopak?Nevím, co bylo nahoře a co dole,...... je to totiž úplná rovina. Každopádně se babička přivdala z čohácké části, o 200 metrů dále, do časti hanácké, k dědečkovi. „Nikdá sem si nemeslela, že se dostano tak daleko!“ prohlašovala po zbytek svého, poměrně dlouhého, života. Babička zemřela a čoháčtina s ní.
S těma ptákama však neměla pravdu, znal jsem čtyři a nebyla to žába, ani myš: Kos, který byl černý, čáp byl zase bílý, vrabčák, král tuláků (dnes by se řeklo houmlesák), a slepice, které měl doma zase dědeček z druhé strany. Dříve bych dodal ještě vrána, ale dnes už vím, poučen od poděvouského ptáčníka Václava L., že vrána vlastně není vrána, ale havran a zase naopak, že havran není havran, ale......atd. Podobné je to s vlaštovkou, jiřičkou.....nebo rorýsem? Čert se v tom vyznej, raději zůstaňme u těch čtyřech, ať se v tom moc nezamotáme! To ovšem není jediné poučení, kterého se mi dostalo. Za pětadvacet let v Poděvousích těch ptáků znám už mnohem více. Po příchodu Doris jsme si dokonce koupili knížku Naše ptactvo a společně jsme ji studovali a překládali do obwaldenské švýcarštiny, což je asi něco podobného, jako čoháčtina, jenže nevymřela, naopak se rozlézá po světě a dokonce se dostala i do Poděvous. No jo......dvoujazyčnost už je asi mým osudem!
Ale jak jsme se dostali k ptákům?
Malou oklikou.......... přes oceán!
Jelikož zatím jsem znal N.Y. pouze v zimě, nepřipadalo mi divné, že klece na ptáky za okny většiny domů jsou prázdné, bez známek života. S příchodem jara jsem však očekával, že kanárci, andulky, nebo jiné zpěvné ptactvo, ho přivítají veselým štěbetáním a zpěvem. Nic se však nezměnilo, v klecích zůstává mrtvé ticho, pohyb žádný. Na otázku k čemu ty klece vlastně mají, se mi dostalo poučení, že to nejsou klece, ale staré, někdy až čtyřicetileté, klimatizace. Tak tohle byla ta inspirace? Ale jen tak pro zajímavost, někteří návštěvníci z jiných částí Evropy v tom zase viděli mikrovlnné trouby....ale proč za okny?....Jak může někoho napadnout taková pitomost?
Do Poděvous už jistě dorazilo jaro. Naše zahradní jezírko, u kterého se vždy scházelí nejrůznější ptáci, aby se napili vody, už určitě zarůstá žabincem, voda vysychá, flora vítězí nad faunou. Čolci a larvy vážky však snad přežijí, stačí jim poměrně málo. Doufejme, že někdy zaprší a 10. června už..........ale nepředbíhejme, ještě je to daleko........ dva měsíce!
Nepřestávám se divit, po jakých hloupostech se člověku stýská!!

 

ČARODĚJNICE

Už jsme tu jednou prvomájový článeček měli, přesně před třemi lety, takže bychom se neradi opakovali. Začněme tedy z jiného konce:
Všichni jsme chodili do školy, takže si asi budeme pamatovat na hodiny jazyka českého a na povinnou četbu (nemyslím, že by se s léty obsahově nějak podstatně změnila). My, co jsme nepatřili zrovna k těm nejlepším žákům, jedničkářům, jsme považovali za hrdinství, tuto četbu ignorovat a u některých z nás se to drželo až do vyzrálé dospělosti. Až, když umřela babička, tak jsme si vzpomněli na stejnojmenou knížku od Boženy Němcové a některý z nás, například náš kronikář, se ke knížce vrátil a konečně ji přečetl. Sice pro začátek německy, prý kvůli prohloubení jazyka německého, ale přece. Později „objevil“ i český originál. Z další povinné četby, u které už, aspoň tématicky, zůstaneme, byl Máj od Karla Hynka Máchy.
Ach jo,..... první máj,... lásky čas.... Nebudeme kronikáře přivádět do rozpaků a nutit ho zde uvést, která láska ho tehdy k četbě přivedla, možná by si ani nevzpomněl, nebo by to spíše předstíral, stejně je to už asi promlčené. Vražda se promlčuje po dvaceti letech...... nevím, po kolika letech se promlčuje láska?! Od té doby si však Máchův literární poklad čte prvního máje pravidelně.
V Poděvousích už jistě staví májku, lidé s dětmi postávají okolo, hudba z obecního rozhlasu vyhrává. Stavění jde od ruky, vždyť to dělá v podstatě ta stejná parta už přes dvacet let. Májka stojí, špička májky je osvětlena, vypadá jako vánoční stromeček. Hudba dohraje a lidičky s malými dětmi se přesunují dolů na skládku k pálení čarodějnic. Naše stará parta už zůstává hlídat u ohně, sud piva i s pípou už je na místě. Když vyjde počasí (jakože to letos nevypadá), tak tam budou do rána.
Kronikář bydlí od místa činu jen asi padesát metrů a jistě by tam také zašel, ale momentálně je šest časových pásem vzdálen. Je mu smutno, proto jde do města a hledá rozptýlení:
Na jihu Mannhattanu se Čínské město rozrůstá všemi směry na úkor Malé Itálie a dříve uměleckých, dnes spíše teploušských, čtvrtí Village a SoHo. Říká se, že Číňané jsou nejhravější národ na světě, ale do hráčských doupat raději nepolezeme, dostat se na přísně zakázané kohoutí zápasy se nedaří ani místní policii NYPD.
Před sochou čínského hrdiny kvete rododendron. Čerstvě rozvitá nafialovělá poupata jsou v ostrém kontrastu s postavou, která před nimi na lavičce sedí. Stoletá stařena právě vynesla trumf, podezřele ubalenou cigaretu nevyndává z úst. Dva sedmdesátiletí mladíci, kteří s ní hrají kartami stejnými jako naši žolíci, se tváří zoufale. Právě prohráli, cena byla asi hodně vysoká. Na provizorním rozkládacím stolku však žádné peníze nejsou. Mumii podobná tvář zůstává bez výrazu a působí nesmrtelně...... jako Smrt sama...... Je to ta cena, o kterou se dnes hrálo? …...Při pohledu na stařenu se posouvám o šest časových pásem do Poděvous na skládku.....a potom ještě o něco dále, o nějakých 400 let zpátky, do doby inkvizice.
Ono to pálení čarodějnic třeba mělo něco do sebe!

 

POZNÁNÍ

No tak ještě jednou! Vydržte! Je to už naposled, slibuji! Naposledy z Ameriky a vrátíme se zase do Poděvous.
Chtěl jsem napsat článek o poctivosti Američanů, o tom, že se tady nekrade, o tom, že pošťák ráno nechá  balíček přede dveřmi na ulici a večer si ho tam nepoškozený vyzvednete, o tom.............. ale dost, už to neplatí, článek nenapíšu.
Ano, samozřelmě se krade, jako všude jinde! Včera ukradli naší Karolínce koloběžku rovnou na hřišti, jen se šla na chvilku sklouznout na skluzavku! Myslím, že výmluvy, že i tady žijí lidé z východní a střední Evropy neobstojí, a cikáni? U nás by se to samozřejmě svedlo na Romy, ale tady? Romové? Jsou tady vůbec nějací? ….....Těžko říct, v té různobarevné směsi cikána nepoznáš. Co když je to Ind, nebo Pákistánec, indián, eskymák, mestic, nebo nějaký kříženec asiata s černochem (ono to má dokonce nějaký název, ale nemůžu si vzpomenout – strejda google napovídá, že by to snad mohl být – zambo). Romům nejpříbuznější, Indové (odtud prý pocházejí), povětšinou stojí na druhé straně barikády, pracují totiž hodně (!!!!) a často jako policisté u NYPD. Jako takoví ti obyčejní, u nás by se řeklo, pochůzkáři. Doplňují je většinou černoši, vlastně tlusté černošky, které na rozdíl od Indů, zase tolik nepracují a jen blahosklonně přihlížejí, jak auta jezdí na červenou a lidé mezi nimi kličkují napříč silnicí. Ono dávat pokuty je taky práce a třeba je výchovnější jen pohrozit prstem:  Ty, ty, ty.........už to nedělej!! Sem tam se nějaký ten bílý nadšenec také najde, který potom místo prstem, hrozí pistolí.....ale, kdo by si toho všímal. Tady si nikdo nevšímá ničeho!
Možná právě to, že si nikdo ničeho nevšímá, vede k tomu, že lidé chodí v teplákách. Proč se pěkně oblékat? Pro koho?.....  Ano!!!....Ve slavném městě módy se chodí v teplákách!...Asi ne na módních přehlídkách, tam jsem nikdy nebyl, ale jinak všude: do obchodu, do hospody, v metru. Nevím,..... třeba se převlékají do pěkných šatů doma, k televizi!
Když už jsme u těch tepláků a u módy, tak mám jeden zážitek, který na mě udělal opravdový dojem, je sice staršího data, ale ještě jsme ho nezmínili. Dalo by se říct, že se jednalo o přirozenou módní přehlídku a viděl jsem to shodou okolností v Harlemu, v té části Manhattanu, která se, zřejmě z bezpečnostních důvodů, ve všech průvodcích městem důrazně nedoporučuje.
O Velikonoční neděli, když jsem si chtěl zkrátit cestu do …...........ne, nechme toho, to by bylo na samostatný článeček a už teď cítím, že bych naše poděvouské čtenáře unavoval. Prostě jsem se nedopatřením, nebo omylem, do zapovězeného černého Harlemu na Velikonoce dostal. Nedaleko stanice metra, kde jsem vystoupil, stojí, na americké poměry starý, baptistický kostel, do kterého proudily davy černochů, od malinkých batolat až po stařenky na vozíčku, který někdo z rodinných příslušníků postrkoval. Nerozumím módě, pod tím pojmem jsem si vždycky představoval něco přechodného, uměle vytvořeného, co se za nějakou dobu lidem omrzí a zkusí se zase něco nového. Tohle však byla přehlídka opravdové krásy a vkusu: Pánové v barevných oblecích: béžových, žlutých,sříbrných, fialových, svítících s nažehlenými puky. Dámy v kloboucích a kostýmech, rovněž barevných, holčičky s mašličkama. Vše krásně, barevně, decentně sladěné, kontrastovalo s tmavou barvou pleti. Obvyklou černou barvu šatů dnes nechali doma, šli přece do kostela slavit, ne smutnit! Celé rodiny důstojně kráčely oslavit největší křesťanský svátek. Do kostela jsem nakouknul, ale už jsem neměl odvahu tam zůstat, ...ale i tak to byla pastva pro oko!
Když jsem asi o hodinu později, stále ještě na Velikonoční neděli, vystupoval na luxusní třídě Lexingtonu, viděl jsem poněkud jiný obraz: Japonské turisty s kamerama, kteří se asi nespoléhají na vlastní zrak, pár Newyorčanů v teplákách, občas žebráka nebo bezdomovce, také jednoho „chudáka“ s tabletem. Všude luxusní obchody s hadrama, i přes svátek otevřené. Plné zahradní restaurace. Kladl jsem si otázku: Co je Amerika? Modní salony... tepláky.... nebo krásní barevní černoši v harlemském kostele? No,...... vyberte si!
Američan Mark C. Rutherford. pravil, že New York není Amerika. Jestli má pravdu, tak jsem vlastně Ameriku nepoznal........... Obávám se, že pravdu má!
Poznáním, že jsme vlastně nic nepoznali, zakončíme naše „Zápisky psané za velikou louží“ a pokud nespadne letadlo, tak se za pár dní sejdeme v Poděvousích v Hospůdce u Trnků!

 

DOMA

Konečně doma!

Při tom všem těšení se domů, jsem měl stále nějaké pochybnosti. Měl jsem několik tragických scénářů, co všechno by mi mohlo pokazit radost z návratu. Scénáře se naštěstí nenaplnily, ale i tak toho nepříjemného bylo dost. 

Starosta, který mě vyzvedl v Plzni, mě cestou do Poděvous informoval o stavu obce. Potěšitelné bylo, že počet zemřelých nepřevyšoval počet nově narozených. Na obci samé se na první pohled nic nezměnilo. Na našem domě bylo nápadné snad jedině divoce rostoucí víno, plazící se po fasádě domu i dřevěném obložení, až po střechu. Ani za vraty domu mě nic moc nepřekvapilo. S trávou do pasu jsem totiž počítal. Houby v ložnici mě také neudivily, spíše jsem byl překvapen, že jich je tak málo, ale ani v lese jich moc nerostlo. Horší bylo, že netekla voda. Ponorka ve studni už se odmítla rozběhat. Tu mi naštěstí místostarosta hned druhý den vyměnil. Jelikož jsem přijel vlastně jen na tři dny, moc se toho udělat nedalo, zvláště, když k tomu chyběla chuť a možná také sily. Asi jsem zlenivěl z toho pohodlného, pravidelného života za mořem.... Nebo, že by to bylo nenápadně se blížícím stářím? 

„Chlapče, pozor! Kolik je ti let?“

Chtěl jsem si to ověřit v občanském průkaze, ale nemohl jsem ho najít. Dostal se mi však do ruky řidičák. Kromě šoku z data narození, jsem utrpěl šok další, když jsem zjistil, že můj řidičský průkaz je pět dní propadlý. Na vyřízení nového už nebyl čas. Napsal jsem to mailem Doris do Berlína a ta mě utěšila, když odpověděla, že mám být rád, že mám aspoň nějaký řidičák, ona prý nemá žádný. Ukradli jí ho, spolu s peněženkou, její oblíbení rumunští cikáni v berlínské čtvrti Kreuzbergu. Ale zpáteční cestu prý klidně pojede. Na to, kolik měla v peněžence peněz, jsem se raději neptal, aby mě z toho nekleplo.

Auto nejezdí na řidičák, ale na benzín. Tak jsem se šťastně do Berlína dostal. O Berlíně tady psát nebudeme, jelikož o něm dostatečně informuje Doris na svém „Berlínském blogu“. Když jsme po dvou týdnech pobytu naložili pracně vše do auta, přišla řada na kolo, které nemá jinou, než snad historickou hodnotu. Mělo být přivázáno na střechu, proto jsem se ještě v Poděvousích dostatečně připravil a vzal sebou větší množství stahovacích gum. Schoval jsem je do úložného prostoru pod kufrem. Co teď? Auto po střechu napěchované a gumy dole u rezervy. Doris odmítla vše znovu vyložit. Nezbylo, než vytáhnout opasky z kalhot. Ještě dobře, že jsme nezhubli a kalhoty nám nespadly. Cestou domů jsme ještě vyzvedli pejska, abych chozením po lese posiloval a dostal se zase do formy.

Podaří se mi tím porazit plížící se stárnutí?

Nevím,....... zatím se to prý nikomu nepodařilo!

 

VÁŽENÍ

Když jsem si prohlížel návrh brožury k 900. výročí obce Poděvousy, napadlo mě, že jako kronikář bych k tomu měl také něco napsat. Kronika je o zapisování současnosti pro budoucí generace, nicméně současnost, napsaná na papíře, se stává už minulostí.

Každá obec má nějakou svou osobitou atmosféru, kterou vytváří nejen současnost, ale především minulost a při trošce fantazie i budoucnost. Co už se stalo, stalo se, ale budoucnost je to jediné, co můžeme ještě nějak ovlivnit.

My ale nebudeme dnes nic ovlivňovat, my jsme se přišli bavit a hlavně zavzpomínat na minulost, ať už si příští generace o nás myslí, co chtějí.

Proto přeji dobrou zábavu všem poděvouským rodákům, současným poděvouským občanům, přespolním i hostům… 

 

RODÁCI

Píše se rok 1115. Benediktýn, bratr Wilfried, starý vzdělaný mnich, který už téměř 50 let působil v bavorském klášteře ve Zwiefaltenu jako písař, si povzdechne. Zrovna, když se chystal odejít na odpočinek, aby se mohl věnovat studiu bible a jejímu překladu z řečtiny do svého rodného jazyka, poslal ho probošt Arnold sem, do Kladrub, do právě založeného kláštera tady v Bohemii, mezi ty poloviční barbary, aby spravoval majetek ke klášteru patřící. Latina je jeho druhá mateřština, ale se slovanskými jazyky se vždycky potýkal. U slova willam Podeuz se zastavil, chvíli přemýšlel a připsal „i“. Podíval se na to a......líbilo se mu to velice....... PODEUZI

Možná tak, nebo také úplně jinak, vznikl název naší vesničky, která právě oslavila 900 let od tohoto zápisu, a to Srazem rodáků.
A oslavila to důstojně! Všechny generace!
Ti, kteří sotva odrostli z dětských plenek a dětských kočárků, společně s těmi, kteří už jen seděli celé dny v pantoflích u televize, a také s aktivní střední generací, která ve svém volném čase opustila počítače, milenky a hospody; ti všichni se tři měsíce pravidelně scházeli na parketu a nacvičovali tanečky, které měli být překvapením na Srazu rodáků. Před místními se to samozřejmě úplně utajit nepodařilo, zvláště, když se proslechlo, že během nácviku se nahoře točí pivo, a to zrovna v pondělí, kdy má naše hospoda zavírací den. Ale to nebylo podstatné. Podstatné bylo, že se utvořila dobrá parta, kterou stmelila společná věc, nezávisle na věku. A tak je to také správně! Ať je nám deset, nebo osmdesát, žijeme tu spolu jistý čas pohromadě a, jak to už bývá ve velkých rodinách: Hlavně, aby nám spolu bylo dobře!
Rodáci přijeli ve velkém počtu, a to nejen z České republiky. Našli se i tací, kteří zapomněli česky, i když na domluvení to nebylo zase až takovou překážkou. My dospělí, co jsme zažili alespoň část z naší jednasedmdesátileté historie společného státu, s jazykem našich východních sousedů nemáme problém.
V Poděvousích vždycky dlouho trvá, než se lidé k něčemu rozhoupou, ale potom to stojí za to. Myslím, že tahle akce za to stála, asi byla tou nejlepší za posledních pětadvacet let, co to můžu osobně posoudit.
Dvacet pět let, celá jedna generace, to je také doba, za jakou je naplánované příští setkání. Myslím, že ta doba je pro nás, šedesát plus, bohužel až příliš dlouhá.
Ale záleží na nás? Asi nejvíce záleží na tom, aby parta vydržela co nejdéle, nejlépe celou jednu generaci, až do příštích rodáků, i když samozřejmě koloběh života nezastavíme. Jedna generace odejde, druhá dozraje, třetí se zrodí a.........
Je dobojováno, vedení obce si oddychlo, příští bitva už asi nebude jejich záležitostí. Jeden z našich prezidentů napsal kdysi knihu, která byla dokonce v padesátých letech zfilmována. K obsahu se tu vyjadřovat nebudeme, ale název knihy se mi zdá vhodný pro zakončení tohoto článečku:
a.........Vstanou noví bojovníci!

 

OHLÉDNUTÍ

Je konec léta a konec prázdnin, blíží se polovina září a tím také konec čtvrtého roku našeho kronikaření. Jak už bývá zvykem, také letos se ohlédneme za naším působením za poslední rok.
Tento školní, v našem případě kronikářský rok, (začínali jsme totiž se začátkem školního roku) byl tak trochu vyjimečný: Kronikář byl většinu času mimo Poděvousy a to v cizině, čili informace z domova čerpal z druhé ruky a většinou opožděně. Některé se dozvěděl vlastně až po svém návratu začátkem léta, takže dávat to do kroniky by bylo chozením s křížkem po funuse. Řešili jsme to tak, že jsme celou dobu nepřítomnosti pojali jako příběhy Poděvusáka v New Yorku a myslím, že pro celou naší kroniku to bylo jakési osvěžení. Někdy je třeba učinit změnu, přijít na jiné myšlenky, abychom se mohli vrátit odpočatí, svěží a těšili se opět na naši malou, ale vlastní rodinku, asi tak, jako to můžeme sledovat v televizním pořadu Výměna manželek. Nic tak zásadního se v době naší nepřítomnosti stejně nestalo.
Dále byl rok, (tentokrát ne už rok školní, ale rok kalendářní 2015), vyjímečný a stále ještě vyjímečný je, tím, že to byl rok jubilejní. Jak už jsme mohli pochopit ze Srazu rodáků i z našich posledních článečků, byl to rok ve znamení 900 let Poděvous.
Devět set let je hodně, ale v poměru k trvání lidského rodu to až zase tolik není. Nedávno objevili při archeologických vykopávkách v Jižní Africe hroby s asi dvaceti kostrami jednoho z předchůdců člověka, nějakého homoněco, kosti staré okolo tří milionů let.
Někteří antropologové tvrdí, že člověk se stal člověkem, když začal rituálně pohřbívat své mrtvé. My jsme se ve škole učili, že se opice stala člověkem v momentě, když vzala do ruky úmyslně kámen, nebo jiný předmět a použila ho jako pracovní nástroj. Nebudeme se dohadovat, co z toho je pravda. Dnes přichází do módy mrtvé vůbec nepohřbívat, a to většinou na přání samotného nebožtíka a pracovní nástroje, jako krumpáč a lopatu, pokud to není nutné, do ruky vůbec nebereme, dělají to za nás stroje, které jsou často řízené počítačem. Nemyslím, že by to mělo znamenat, že člověk přestává být člověkem, ale za další tři miliony let by si to tvor, který se z nás vyvine, mohl takhle vysvětlovat.
Ale o co nám jde? O jedno: …..Co po nás zůstane?
Říká se, že muž musí zplodit syna, postavit dům a zasadit strom. Tak schválně:
Nějaký ten přírustek do naší poděvouské rodinky přibyl, nejen děti, ale i noví usedlíci. Obec také něco postavila, nebo opravila, samozřejmě dle finančních možností. A strom jsme společně zasadili na Srazu rodáků, na závěr slavnostního pochodu s dechovkou Poděvousemi 8.8.2015, právě při příležitosti obecního jubilea.
Myslím, že tím jsme, alespoň jako obec, splnili plán s kladným hodnocením. Doufám že já, jako kronikář, mám také splněno a naše „Ohlédnutí“ můžeme považovat za ukončené.
Doma už se musí ohlédnout a hodnotit každý sám!

 

SRANDAMAČ

Odpoledne, den před svatým Václavem, se na hřišti T.J. Sokol Poděvousy odehrálo historické fotbalové utkání. Jelikož fotbalisté mají své vlastní webové stránky, tak jsme se jim do fotbalu nepletli, ale pro tentokrát uděláme vyjímku, jelikož se nejednalo o oficiální zápas okresního přeboru, ale o exhibiční utkání starých pánů s družstvem hasiček
Český, nebo československý, fotbal, byl v celé své historii několikrát na vrcholu:
Vroce 1934: Finále MS v Římě, bohužel prohrané s domácí Itálií. Tahleta Pláničkovo a Bicanovo generace dnes v Poděvousích zastoupena nebyla. Tento zápas si už málokdo pamatuje, vždyť nestor poděvouského fotbalu, pan Sedláček, byl tenkrát jednoročním kojencem.
Dalším vrcholem bylo MS v Chile 1962: Finále s Pelého Brazilií, bohužel také prohrané. V tu dobu byl už náš nestor na fotbalovém vrcholu. To byla slavná éra fotbalu, éra Masopustova, Pluskalova, Kvašňákova, a také éra Sedláčkova. A právě posledně jmenovaný byl na našem utkání slavnostně přivítán, jako symbolický trenér družstva starých pánů.
Ale pokračujme ve fotbalové historii:
1976: Finále ME s Německem v Bělehradě a vítězná Panenkovo penalta. Mistři Evropy!! Vrchol československého fotbalu! V Poděvousích je na vrcholu zdejšího fotbalu iniciátor dnešního zápasu, Mirek Šteffl.
O dvacet let později 1996: Další finále ME v Londýně, opět s Německem, už jako samostatná Česká republika. Zlatý gól Německa a slzy pro Poborského, Nedvěda a spol. V Poděvousích končí s fotbalem nejmladší účastník našeho srandamače, dnes čerstvý padesátník, Honza Mašek. Nejstarší účastníci jsou téměř o dvacet let starší.
Co říci k družstvu hasiček? Fotbalová minulost, zrovna tak jako budoucnost, zůstává zahalena tajemstvím. O jejich úspěších v hasičském sportu si můžeme přečíst na obecním webu, kde mají hasiči samostatné stránky a …......klobouk dolů!
K samotnému zápasu:
Lépe začalo mužstvo starých pánů a dvěma rychlými góly se ujalo vedení. Viděli jsme technickou parádu prducha Leštiny, po kombinační hře krásný gól Kolofanta Ludvíka i bombu do šibenice pojišťováka Kuchariče, který patřil k nejstarším hráčům na hřišti. Hasičky postupně dotahovaly a myslím, že pánové uvítali, když rozhodčí písknul po hodině hry konec, za smírného stavu 6 : 6. Síl totiž rychle ubývalo. Nerozhodly ani penalty. Prostě to dopadlo nejlépe, jak to mohlo dopadnout. Důstojná dohra se odehrála na sále Hospůdky u Trnky, kam se obě mužstva po akci odebrala. Nezbývá nám, než poděkovat všem účastníkům soutěže za předvedený výkon a hlavně pochválit organizátory zápasu, především Mirka Šteffla za družstvo starých pánů a jeho dceru Andělu za družstvo hasiček.
Na závěr popřejeme poděvouskému fotbalu mnoho úspěchů v nastávající sezóně. Jelikož jsme v našem článečku vždy připomínali paralelu poděvouského a reprezentačního fotbalu, upozorňujeme, že příští rok to už bude zase dvacet let od našeho posledního evropského finále, proto budeme držet palce Vrbovo svěřencům v reprezentaci na ME 2016 ve Francii, aby dodrželi tradici, podle které by byl teď na řadě titul.
Sláva fotbalu!!!!

 

VIZE A ŠÁTEČEK

Již několikrát jsme naznačili, že nejen přítomnost a minulost vytváří charakter obce, ale i budoucnost. A právě tu budoucnost vám ještě dlužíme. Proto se tam, na závěr naší kroniky, pojďme podívat. Říká se, že se nemá malovat čert na zeď, my však uděláme výjimku a toho čerta na tu zeď zkusíme namalovat. Posuneme se o sto let do budoucnosti a podíváme se, jak to v Poděvousích vypadá.

Jubilejní rok 2115

Starosta vesnice Pode Vou Usy sedí ve své kanceláři a brousí šavli. Ne že by měl v úmyslu někomu stít hlavu, to už má dávno za sebou, ale tahle práce ho uklidňuje. Hadžimu Halef Omarovi je 112 let. On i jeho šavle si dobře pamatují ty zlaté časy dvacátých let minulého století, kdy to všechno začalo. To ještě platilo právo šaría...to bylo hlav....tenkrát by se jimi daly dláždit chodníky. Vždyť ta jejich armáda nestála zanic, každý se jen snažil zachránil ten svůj psí, nevěřící živůtek. Alláh též nenarazil na odpor, vždyť oni ani žádného boha neměli, který by se mu postavil. Když jsme je nutili, aby se zřekli své víry, nevěděli o co jde. No nevíš? Tu máš! ….To všechno je už dávno, že už to ani není pravda. 
Paže Halef Omara s léty ochabla i přes kompletní transplantaci všech orgánů. Oni ti nevěřící psi se určitě potají krmili vepřovým! To má člověk za dobrotu, za to, že je ušetřil a vykrmuje je jako vzácný dobytek, protože z nich chce mít zdravé orgány. A oni se cpou bůčkem! Zrovna, jako s tím alkoholem. Ponechali jsme jim ve výběhu Hospůdku u Fíku, aby se měli kde pobavit, popít čaj nebo kafíčko a nebyli stresováni věčným pobytem v klecích. A jak se nám odvděčili? Zrovna včera přišel písař Kozlíček s udáním, že tam zase tajně vaří pivo a pálí tuzemák z kradených brambor. No, raději dělat, že o ničem nevím. Při té dnešní demokratizaci by člověk za pár nevěřících hlav mohl mít ještě  oplétačky s vrchností.
Mezi námi,.... to jejich pivo není špatné, posledně, když ho tam písař zabavil, že se to ekologicky zlikviduje, jsme to spolu vypili (tady se člověk naučí věci), k tomu bůček, knedlík, zelí....Mňam!
Alláh odpustí starému člověku! 
A co ti noví migranti, co sem táhnou za blahobytem z Ameriky, z Japonska, Austrálie a z celého světa? My si tu něco vybojujeme, dostaneme se na nějakou úroveň a oni nás přijdou vyžírat. Dobře to řekl hlavní chalíf:
„Táhněte, my vás tu nechceme!!!“ 
Mimochodem, pane Kozlíčku, už jste našel ten článeček toho vašeho kronikáře „Zeman je také gentleman“ ???... Zase nic nenašel! Ale já jsem to přece četl, vždyť jsem mu za to v šestadvacátém vlastnoručně uťal hlavu, což mi dodnes vyčítají. Prý to byl neškodný stařík a takový nesmysl by nikdy nenapsal. Chtějí mu teď v Pode Vou Usich postavit pomník..... No, ….... hlavu nepřišiješ! ….....Ale já ten článek opravdu viděl!
Ach jo!!....Co je to dnes za život..... bez války?! To je teď samá demokratizace, rovnoprávnost, restituce, svoboda.... A ty znepokojivé zprávy z Prahy, pořád nějaké manifestace,...demonstrace,..... prý nejsme jako oni,...okupanti domů!..... Hrůza!!
Co to je?....Slyšíte to zvonění …...ne, to není telefon, to přichází z ulice........tak se cinká klíčema!
„Už je to tady! Už je to tady!..... Máme holé ruce!“
No, to už tu jednou bylo! Proti tomu se bojovat nedá!....Pane Kozlíčku, jděte osedlat velbloudy,...jo, vy taky, přece vás tu za ty věrné služby nenechám. Já jsem to vždycky tušil, že tenhle národ nepřevychováme,..... že jsme sem vůbec lezli!!... Tak kde jste s těma velbloudama? To je dneska cestování, co došly v devadesátém světové zásoby ropy!….Kam? …...No přece do Sýrie, třeba si na stará kolena ještě něco užijeme a najdeme tam hrdinskou smrt! Tam se to totiž mydlí dodneška!!
Písař Kozlíček ale nemá v úmyslu přijmout velkorysou nabídku svého chlebodárce. Ani v nejmenším nemá chuť se mydlit někde v Sýrii. Hrdinská smrt ho také zrovna neláká. Je mu teprve čtyřicet a cítí, že přichází příležitost. Teď by se se svými znalostmi mohl dobře uplatnit. U mešity, která stojí na místě bývalé kapličky, se nenápadně odpojí od karavany, vyhne se Hospůdce u Fíku a proplíží se kolem turecké trafiky zpátky na úřad. Tam otevře trezor, vybere obecní kasičku, spálí kompromitující dokumenty, nasadí si paruku, přilepí knírek, převlíkne kabát, na klopu si přišpendlí trikolóru, vezme klíče, vyjde ven a připojí se k právě se blížícímu davu.
A Alláh mlčí..........

…....A my se také odmlčíme, nejen pro dnešek, ale pod Obecním úřadem jako kronikář už natrvalo. Ne, nikdo nám nechce stínat hlavu, jako to je v tomhle článečku, odcházíme úplně dobrovolně, také nám ale nikdo nechce stavět pomník. Za ty čtyři roky kronikaření jsme však toho napsali dost a ten pomník jsme si tím postavili sami.  Kamenné pomníky padají s režimem, ale psané slovo zůstává, jen různé režimy a různé generace mají na ně různé názory. 
Poslední článek byla jenom fantazie, taková vize, ovšem ne každý a ne vždycky musí fantazii rozumět. Podobné je to s vtipem. Je škoda, že se vytrácí inteligentní český humor, humor Haškův, humor Hrabalův, humor Svěrákův. Místo smyslu pro humor v sobě často nosíme zlobu, která nám zkracuje život a dělá radost ministru financí. A to snad nechceme! Koneckonců, pravdou asi je, že fantazie ani vtip do kroniky nepatří. My jsme ovšem vždycky tvrdili, že naše kronika není klasická kronika, že jsou to spíše obrazové výjevy z pohledu malíře. Pohled člověka, který už si leccos pamatuje. Možná právě kvůli tomuto, na kroniku nezvyklému přístupu, jsme s ní měli docela úspěch (nebudeme zbytečně falešně skromní) a vytvořili jsme něco, čím se každá obec pochlubit nemůže. 
Říká se, v nejlepším přestat! Třeba jsme ten moment už propásli. Nevím. Každopádně obecní kroniku už psát nebudeme. Způsob, kterým jsme ji vedli je náročný a na tak malé vesničce se příběhy rychle vyčerpají, zvláště, když většinu jich do kroniky dát nemůžeme. Dost často jde o citlivé zaležitosti nebo vztahy a někteří lidé se urážejí, i když to urážlivě není myšlené. Stále častěji jsme se uchylovali do minulosti, nebo jsme nechali působit fantazii a Poděvousům jsme se vzdalovali. Proto raději končíme. Přece nechceme Poděvousy opustit úplně! 
Vždyť psát můžeme dále, možností psát na internetu je více, jen když bude zájem a chuť. Můžeme založit Poděvouský blog, nebo … co já vím? Nerozumím tomu.  Asi bychom měli volnější ruce.
Musím poděkovat vedení obce, především našemu starostovi Víťovi, za vstřícný přístup, za ochotu,  za opravu gramatických chyb, za diskuze, a také, za někdy i dost tvrdé hádky u piva. Bylo to vždy inspirativní (aspoň pro mne) a doufám, že není všem dnům konec. Vždyť zatím neumíráme, ani se nikam nestěhujeme.
Především však musím poděkovat čtenářům za trpělivost se čtením i za to občasné pochvalné slovíčko.
Vítězslav Nezval napsal kdysi krásnou báseň „Sbohem a šáteček“. Na něj samozřejmě nemáme a ani to sbohem dávat nechceme. Ale  tím šátečkem, tím vám zamáváme!

 

Váš kronikář v.v.

Honza  

 

Když jsem se 1. máje pozdě dopoledne  probudil, trošku jsem musel vzpomínat, co se v noci vlastně dělo. Když jsem vykouknul z okna na silnici, pod mým ateliérem byl vápnem  napsán nápis: KRONIKÁŘ. Uvědomil jsem si své kronikářské povinnosti a to, že už v naší Kronice celý měsíc od 1. apríla nic nepřibylo. A tak, nehledě k tomu, že ve stejný den jsem měl vernisáž obrazů v chotěšovském klášteře, pustil jsem se do psaní.

Než se však vzpomínky na včerejší noc dostatečně zkonsolidují, mohli bychom si připomenout některé z povedenějších kousků z dřívějších sezení u májky. A aby si čtenář příštích generací mohl uvědomit, o co tady vlastně šlo, tak jen krátce připomeneme tuhle krásnou lidovou tradici, i když já asi nejsem osoba zrovna kompetentní k tomuhle úkolu, protože sám jsem první „májku“ zažil až ve čtyřiceti letech, to je ve věku, kdy se jen pasivně přihlíží tomu, co mladí vyvádějí. Z těch mladých se mezitím stali zdatní čtyřicátníci, a zatím se bohužel nenašla nová generace, která by je u májky mohla vystřídat, i když se to přece jen pomaličku omlazuje. O co tedy jde?

Večer před prvním májem se postaví májka (větví a kůry zbavený vysoký smrk s pentlemi ozdobenou špičkou), kolem které se celou noc sedí, popíjí a hlídá, aby ji nikdo s okolních vesnic nepodřezal. Po půlnoci se vyráží a kradou se po vesnici různé věci (vrátka, popelnice, králíkárny a podobně, a při té příležitosti se vápnem píší na silnici před domy trefné a pokud možno vtipné nápisy. Z obojího nejsou majitelé domů vždycky zrovna nadšeni, většinou se tady prokáže jejich smysl pro humor. Ráno si musí poškození občané přijít k májce pro své věci a zaplatit „výkupné“. Rád bych se pokusil přiblížit našemu čtenáři pár nejpovedenějších kousků tak, jak jsem je v těch zhruba 20 letech sám osobně zažil:

Miloš B. chodí rád v neděli a o svátcích do hospody hrát karty, cvika. Zrovna, když vynášel žaludové eso najednou zpozorněl, kolem hospody jelo nějaké vozidlo. Miloš poslouchal, kroutil hlavou a prohodil: „To má zvuk, jako můj traktor!“, a pokračoval ve hře do pozdní noci a na příhodu zapomněl. Když hospodu zavírali, nešel rovnou domů, ale dal se na druhou stranu, směrem k májce, že se podívá, co se tam děje…….. Domů jel už traktorem!

Pepík W. nemá rád májku, vždycky se bojí, že mu někdo něco sebere, nebo rozbije.V hospodě nejdřív prosil kluky, ať mu nic neberou, a když mu nikdo nic neslíbil, tak začal vyhrožovat: „Já mám psa, Kuba vás tam stejně nepustí!“ To neměl dělat!!

Když si Pepík pro Kubu k májce po ránu přišel, byl vzteky bez sebe, nepozdravil a jen zakřičel: „Kubo, pojď domů!“, Kuba ho ignoroval, u májky se mu líbilo, opékaly se tam buřty a na psa také vždycky něco zůstalo. Pepík ho musel přivázat a za všeobecného veselí ho násilím odtáhnout domů.

Třetí příhodou se konečně vrátíme ke včerejší noci:

Kolem jedné hodiny ranní zábava u májky vázla, když osoba ženského pohlaví, (ostatně osoba mně blízká) zvolala: Přece tu nebudeme spát, jdeme něco krást!!! A zmizela. Potom bylo slyšet už jen rachot a vzápětí výkřik Kronikáře: „Ta se snad zbláznila, vždyť ona táhne naše vlastní vrata!“

Když jsme potom s kamarádem, co přijel na mou vernisáž až z Moravy, v poledne vrata odnášeli, měli jsme ve dvou co dělat. A dopisní schránka nějak upadla, budu muset koupit novou.

No zkrátka sranda k popukání, naštěstí je 1.máje jen jednou za rok! Kolikrát ještě?