Jan Kutra
PODĚVOUSY OČIMA MALÍŘE
Poslední aktualizace 17. 2. 2012
Úvodem
Tak jako mladí touží po budoucnosti, tak se staří rádi vrací do minulosti.
Když mně krátce po mých šedesátinách volal starosta Poděvous, jestli nechci dělat kronikáře, měl jsem pochybnosti: náplava z Moravy, moje poděvouská paměť sahá sotva dvacet let zpět do minulosti, mému hanáckému přízvuku se mi dodnes posmívají v hospodě, navíc manželka ze Švýcarska. Přesto, že moje pochyby trvají stále, pokusím se o to. Kam nesahá moje paměť, tam pomůžou pamětníci zasloužilejší, sice o generaci mladší, ale jejichž paměť je prodloužena pamětí jejich dědečků a babiček. Tak se dostáváme na počátek našeho mladého, dnes již neexistujícího samostatného státu. Jakožto malíř malující figurální kompozice a lidské portréty jsem byl nucen se o člověka zajímat, a to o člověka ne vždy dokonalého, člověka chybujícího, hříšného a často i směšného a snad právě proto tak krásného. A tyhle krásné lidské postavičky, ať už současné, nebo už dávno zemřelé, nebo ty ještě nenarozené, tvoří duši obce. V našem případě duši obce Poděvousy. Duše se nerodí ani neumírá není vidět a přesto existuje a úkolem kronikáře, stejně jako malíře, by mělo být se pokusit tu duši aspoň trošku zviditelnit. Proto jsem starostovu nabídku přijal, abych se s pomocí všech těch krásných lidiček o to pokusil.
Setkání
Na začátek několik mých osobních setkání s občany Poděvous po mém příchodu v létě 1990 těsně po pouti.
Werner
Když jsem poprvé přijel na delší dobu do Poděvous, neměl jsem auto. Přivez mně můj bratr až z Olomouce. Měl jsem již informace, že hospoda byla na pouť otevřena po osmi letech. Večer jsme chtěli na pivo. Chtěli jsme jít logicky dveřmi přímo z ulice. Jaké zklamání! Dveře byly zavřené. Vedle v okně na ceduli s provozní dobou byl napsán zavírací den: Pondělí. Jelikož bylo zrovna pondělí, neprotestovali jsme a odjeli do Chudenic k Balákům.
Na druhý den bratr odjel a já šel tentokrát na jistotu: Úterý 17 až 22. Další zklamání! Opět zavřeno! Chvilku jsem zápasil s dveřmi, když vyšel od studánky člověk se džbánem, evidentně na pivo. Nějakou dobu mně pobaveně pozoroval jak cloumám s klikou, potom lakonicky, jen tak mimochodem poznamenal: „Copak pane, co kdybychom to zkusili tady přes dvůr?“
Děkuji Wernere, že jsi mi ukázal tu správnou cestu!!!
Eman
Když už jsem cestu do hospody našel, seděl jsem nesměle u prázdného stolu u dveří a pozoroval hlučnou společnost u dvojitého stolu pod oknem, jak se hádá o politice. Tenkrát, těsně po naší sametové revoluci ještě nepanoval tak vzácně jednotný názor na naše politické představitele jako dnes, lidi se ještě dokázali o politice hádat. Asi po třech dnech ke mně přišel prošedivělý člověk středních let a se slovy : „Přece tu nebudeš sedět sám!“ mě pozval k elitnímu stolu. Už jsem tam zůstal a sedím tam už víc než 21let.
Děkuji Emane, nikdy ti to nezapomenu!!!
Kupec
Z těch 21let mi zůstává ve vzpomínkách stále jedna postava. Vysoký, nahrbený,sedící na „svém“ místě zády k oknu a pozoruje vchodové dveře, jestli někdo nezapomněl zavřít. “Máš v zadku oj?“ bylo jeho oblíbené rčení, když někdo zapomněl. „V hospodě musí být teplo, když vyhodíš chleba, musí spadnout topinka!“ S tímhle originálním člověkem jsem strávil několik hodin denně po celých 15let. To že ho každý večer najdu na jeho místě byla snad jediná jistota co jsem tenkrát v životě měl. Když pro něho naposled přijela „rychlá“, ukázal na rozpité pivo u něho v kuchyni: „Moment,hned půjdu, jen to dopiju“. A dopil. Navždycky!
Ještě dnes po šesti letech mám někdy pocit že se snad vrátí, stále mi chybí. Ale mrtví k nám nepřicházejí, my přicházíme k nim. Proto:
„Nezoufej brachu v hrobě
hospoda přijde k tobě!“
Děkuji Pepíku za ty krásné roky strávené u jednoho stolu s tebou!!!
Malující kovář
Nebýt pana Šteffla, asi bych nebyl v Poděvousích. Nebýt pana Šteffla, asi bych nezvládal počáteční boj s chalupou. Pan Šteffl byl kovář, byl asi o 30 let starší než já, ale byl to, (neváhám to říct) skutečný kamarád. Vždycky byl ochoten poradit a hlavně přiložit ruku k dílu a to někdy velice svérázným způsobem. Některá jeho provizoria máme doma dodnes. Pan Šteffl celý život maloval, měl chalupu po rodičích v Hlohovčicích, kterou používal jako ateliér. Tvrdil, že je jen amatér, ale některé jeho obrazy byly skutečně dobré. Myslím, že se do ateliéru také chodil občas jen tak zašít.
Několikrát jsem byl u nich doma v Poděvousích a líbila se mi ta přátelská atmosféra která vládla u nich v domě. Na prahu ležel vlčák Jiskra, k němu přitulený kocour (jméno jsem už zapomněl) a kolem nich poletoval a poskakoval papoušek. Tak asi nějak vypadal život v ráji, předtím, než Eva utrhla ono zakázané jablko. Pán a paní domu spolu moc nemluvili, aby nerušili tu rajskou pohodu,vždyť Adamovi a Evě rozvázalo jazyk až to osudné ovoce ze stromu poznání.
Když na pohřbu pana Šteffla českobratrský pastor po splnění svých obřadních povinností předčítal z lístku všechny zásluhy a záliby zesnulého, kupodivu se ani slůvkem nezmínil o malování. Asi to na tom lístku neměl napsané. Snad právě proto jsme s Doris panu Štefflovi uspořádali výstavu obrazů v hospodě o pouti 2009. Myslím, že si mnozí z účastněných diváků uvědomili, že to, co koupili za pár korun, nebo dostali zadarmo by mohlo mít i nějakou cenu, kromě ceny estetické.
Pane Šteffle, nejen kvůli vám doufám, že v nebi se dá malovat. Ono bouchání kladivem do kovadliny by přece jen mohlo rušit spanilé zpěvy cherubínů.
Krátký výlet do současnosti
Nyní uděláme pro osvěžení skok o 20 let a asi čtyři generace dopředu, ale nemusíme daleko, náš nový hrdina je přímo soused pana Šteffla, i když si ho asi moc nepamatuje.
Lukava
Prokletý básník J. A. Rimbaud psal jen 4 roky. V devatenácti to zabalil a o poezii už nechtěl ani slyšet. Zemřel někde na cestách v 37 letech. Dvacet let po smrti se dočkal světové slávy.
Také máme básníka! Lukava nepsal ani ty 4 roky. Lukava vlastně nenapsal nikdy ani řádku a zabalil to dříve než vůbec začal. Přesto je velkým básníkem. Možná se ptáte kde najdeme jeho dílo? Jeho dílo lze zahlédnout, jak se potlouká ulicemi Poděvous, večer je ho možné potkat v hospodě, o víkendu v Merklíně na diskárně, v létě na nedalekém koupališti na Hrázi. Lukavovo dílo můžeme potkat prostě všude, kromě míst, kde můzou nepolíbení občané tráví podstatnou část svých všedních dnů.
Že by přece? Poslední dobou je možné Lukavovo dílo vidět v pozdních ranních hodinách tancovat na travnatých plochách se sekačkou. Jenže není poznat, kdo koho vede. (Trošku mi to připomíná dobu, když jsem jako mladý otec jezdil s kočárkem po Olomouci a tlačil ho levou rukou, jakože s tím nemám nic společného. Takový jsem byl blbec!) Ale zpět k Lukavovi. Uhodli jste? Ano, jistě! Lukava sám je to umělecké dílo. Světové slávy se sice nikdy nedočká, ale zato není prokletý jako jeho francouzský kolega. Naopak! Lukava je milován, a to nejen můzou.
A k tomu psaní? Nedávno v hospodě když obracel kapsy tak mu z nich vypadla popsaná účtenka(nemyslím čárkami), než ji stihnul popadnout a schovat, stačil jsem text přečíst a pokusím se ho teď co nejvěrněji interpretovat:
Piju já, piju rád
Zaplatit musím já
Kapsa má prázdná prázdničká
Peníze mně dá ….. ička
Chudák, asi ani sám nevěděl když to psal, kdo naplní jeho kapsičku, no my už se to asi také nikdy nedozvíme. Každopádně dílo zůstalo torzem. Ale kdo z velkých umělců neměl nedokončená díla, vzpomeňme třeba Michelangelovo otroky. A co na to známý pražský literární kritik F. X. Chalda, který se chystá vydat Lukavovo sebrané spisy formou SMS? Doslova: „Co je vám potom vy pitomci za co chlastá, hlavně že chlastá, kdyby nechlastal, tak máte v té vaší díře úplný hovno, takhle máte aspoň básníka!A tenhleten paskvil si strčte někam, ještě aby tak ten blbec začal opravdu psát, já nepotřebuji žádného pisálka, takových denně vyhodím z redakce dvacet! A s tou prací to také nebylo domluvené, ještě jednou vezme sekačku do ruky,tak mu ty pracky urazím! Takovej to byl talent!! A jak se ten vůl uměl krásně flákat!“
Lukavo, nemáš to lehké, sláva vybírá svou daň, ale fandíme ti, hlavně se nenech spoutat konvencemi! Ale ty v té tvé nevinnosti stejně nevíš co to je.
Zázračné obrácení J. Poplety
Nyní přejděme k události, která otřásla naší vesnicí.
Stal se zázrak?
V průběhu roku 2010 došlo k obrácení J. Poplety. Vlastně k obrácení cedule s nápisem ULICE J. POPLETY.
Kdo to byl ten J. Popleta?
Nejdříve legenda.
Legenda praví že J. (Jan, Jiří, Josef ?) Popleta byl český buditel 19. století, který žil již dlouho na odpočinku v Černošicích, když dostal v 91 letech nabídku od bavorského pána von Ratzinger, aby vychovával jeho dva syny. A právě na cestě do Řezna, hoden svého jména, zabloudil do Poděvous, kde se pod ním v naší osudné ulici při spatření Chvalovo, dříve Cvachoučkovo, hovězího dobytka splašil kůň. První pomoc mu byla poskytnuta v chalupě u Grůbrů. Jak se nakonec do Řezna dostal, legenda nepraví. Praví jen, že Popletovo pedagogické působení bylo přerušeno Hitlerovo nástupem k moci. Jelikož J. Popleta nebyl arijského původu, musel se, ke škodě obou mladých bavorských pánů, uchýlit do jednoho z německých starobinců, kde záhy skonal. Rodina von Ratzingera musela odejít do exilu, kde se oba chlapci pod falešným jménem skrývají dodnes. Jeden přijal krycí jméno Benedikt a druhý Bohouš. Škoda, kam až to mohli chlapci pod Popletovým vedením dotáhnout?!
Známá umělkyně Nadija Pissaro vytvořila na památku obou bavorských pánů pomník „Bavorák v křoví“, který symbolizuje osud obou bratří skrývajících se v exilu. Pomník červené barvy stojí právě v ulici J. Poplety. Tolik legenda o J. Popletovi. A skutečnost?
Ve skutečnosti všichni moc dobře víme o koho jde a přejeme mu pevné zdraví. A k obrácení došlo skutečně jen u té cedule. Naštěstí!!!
A „Bavorák v křoví“ ? Toho tam naše umělkyně zapomněla při útěku před exekutorem, nebyla v něm ani kapka benzinu a mezitím zarost trávou.
Ale proč se vlastně cedule obrátila? Nevím, asi špatně přibitá, já jsem ji jen maloval, přibíjel ji truhlář Láďa Šlais o májce.
P.S.
Cenzurní komisí, kterou tvoří starosta obce, neprošla poslední věta. Ceduli údajně nepřibíjel Láďa Šlais, ale Láďa Bouc, starosta to prý musí vědět, držel mu při tom žebřík.
P.P.S.
Promiň truhláři!
Pan Marcipán, aneb velké třesky plesky
Dnes se budeme pohybovat na trošku tenkém ledě, náš dnešní hrdina je totiž osoba úřední, sedící v místním zastupitelstvu. No, zkusíme jednou prověřit naši mladou demokracii, jak je to s tou svobodou slova a tisku, pro jistotu ho však nenazveme pravým jménem. Jelikož všechny jeho přezdívky jsou už všeobecně známé, nazveme ho krycím jménem, které nikdo nepochopí, třeba…. pan Marcipán. Proč jsme zvolili právě tohoto krále mezi sladkostmi za přezdívku, bude možné pochopit v průběhu dalšího vyprávění.
Pan Marcipán je pán v těch nejlepších letech, který přímo překypuje zdravím a silou. Po nedávné hasičské soutěži, když následovala volná zábava, zvedl po kolena činku vážící 212,5 kilogramů, což představovalo dvojnásobek jeho osobní hmotnosti.
Ale jak vlastně začala naše příhoda?
Začalo to v únoru 2010, když pan Marcipán slavil 35 narozeniny, a to dost originálním způsobem. Pozval vybranou společnost na 12 km dlouhou pěší trasu přes les do Holýšova. Jelikož náš pán je kulturní člověk, nechtěl aby se oslavy od samého začátku zvrhly ve sprostou žranici, proto byly na programu tři kulturní vložky:
1. Exkurze u Jany a Ládi Šlaisových, s prohlídkou jejich čerstvě narozeného miminka a následným malým občerstvením.
Hodnoceno: výborně, bez ostudy.
2. Exkurze do místního muzea skončila diskvalifikací, jelikož správce muzea, když slyšel blížící se hlučnou společnost, zamknul a prchnul zadním východem.
Nehodnoceno.
3. Exkurze do místní restaurace NA RŮŽKU už dopadla lépe. Společnost, už unavená z dlouhého pochodu a z kulturních vložek, se konečně mohla plně věnovat tomu, kvůli čemu vlastně přišla. Jelikož štědrost je jedna z mála dobrých vlastností našeho pána, vše probíhalo podle očekávání k všeobecné spokojenosti, dokud nám náš hrdina poprvé nezazpíval (zatím jen polohlasně) známou píseň „Pětatřicátníci“. Kromě toho, že se sám nedávno zesnulý Velký Waldemar několikrát obrátil v hrobě, se zatím nic vážného nestalo.
Hodnoceno: dobře, s menší ostudou.
Po odvozu do naší poděvouské hospody už padly všechny zábrany. A když už se konečně zapomnělo na veškerou kulturu, náš kulturní člověk povstal a zazpíval „Pětatřicátníky“ z plna hrdla. K ohluchnutí všech zúčastněných naštěstí nedošlo, protože všichni už měli totálně otupené smysly. Odneslo to jen pár okenních tabulek.
Horší už bylo, že se hlahol donesl až do daleké Úboče, kde místní myslivci, známí koumáci, se rozhodli tohoto nadání našeho umělce využít k svým nekalým úmyslům. Začali ho zvát pravidelně na myslivecké hony. A ejhle! Výtěžnost z honů stoupla okamžitě na trojnásobek. Hned napoprvé 15 prasat!
Dlouho jsme nevěděli, čím to je, až když významný činitel úbočského mysliveckého spolku Pavel. R. , který se při návštěvě Poděvous chtěl blýsknout svými zoologickými znalostmi, se nechtíc prozradil: „Víte, prase má na rozdíl od člověka mnohonásobně citlivější sluch, tam kde u člověka dojde maximálně k ohluchnutí, může u prasete po silných několikrát po sobě opakovaných neartikulovaných zvucích dojít k rozskočení mozku. Většinou u slov „ radost pohledět“ začaly padat, a při sloce „ všechny panny plakaly “ už všechny ležely! Neskutečné! To je fenomén!“
Kolega řidič, který Pavla R. přivezl, zůstal střízlivý: „No, kdyby nám tak toho ten tvůj fenomén dobrou polovinu nesežral!“
„Ale i tak se to rentuje! Víte, divočák, to je MARCIPÁN mezi zvěřinou!“
A byli jsme doma. Tam kde netrefila kulka, tam úbočtí myslivci bezostyšně využili talent našeho zpěváka.
Nikdo není doma prorokem. Naši myslivci si ze zoufalství trhají vlasy, pokud ještě nějaké mají.
A k dovršení všeho:
Nedávno vyšel v časopise „Malý Einstein“ článek od zástupce vedoucího kroužku mladých fyziků v Bělé pod Radbůzou, dvanáctiletého Jaroslava Š. (není známo, jestli to byla reakce na naše události): „Za příznivých atmosférických okolností, by mohlo, při krátce za sebou opakovaném nesnesitelném hluku, dojít k samovolnému rozbití atomu a k následnému velkému třesku. “
To jsi snad přehnal, Jarouši!
Ale nepodceňujme mladé talenty. Ona představa že by Poděvousy byly centrem nejen světa, ale celého nového vesmíru, je lichotivá. Horší už je, že by všechno, počínaje okolními vesnicemi, se začalo rozpínat na všechny vesmírné strany a to rychlostí blížící se rychlosti světla. Kam bychom chodili v zavírací dny na pivo?
A nedej bože, že by k tomu třesku došlo v Úboči!
Výhružný hlas z pozadí: „Už nepleskej, kronikáři!“
Pro dnešek toho tedy necháme, aby nás ještě někdo nepropleskl. Snad to všechno dobře dopadne. S naším hrdinou se loučit nemusíme, jistě se v naší kronice ještě objeví.
Modrá krev v naší obci
Se šlechtou to v naší obci není valné. Šlechtice máme sice dva, ale zdá se, že oba zůstanou bez následníků.
Jedná se o hraběte Václava Pálfyho, který je poděvouským starousedlíkem a v současné době též místním politickým činitelem.
Druhý, kocour von Houszcka je náplava, ale od svých čtyř týdnů žije v Poděvousích.
Začněme tím starším:
Hrabě Václav, který v době útlaku používal příjmení Levý, slavil nedávno padesátku. Svého šlechtického titulu hrabě začal používat, až když jeho šlechtičtí kolegové se začali ucházet o nejvyšší státní funkce. Vždyť kníže není o nic víc než hrabě! Do politiky vstoupil, když po vítězném volebním boji obdržel funkci radního v místním zastupitelstvu. Funkci přebíral se slovy: „Já mám čas. “ Na otázku co tím myslí, odvětil: „Já si můžu myslet co chci. “
No, asi bude mít něco v úmyslu.
Ale nechme teď jeho politické kariéry, v této kapitole nám jde především o to, přiblížit náhodnému čtenáři, například ze začátku 22. století, skutečnost, že jsme tu šlechtu měli, protože on chudák už ani nebude vědět co to je. Naše šlechta totiž zůstane, jak už jsme uvedli na začátku, bez následníků.
Proč bez následníků?
Hrabě Václav má, jak se na šlechtice sluší, dva syny. Potud všechno v pořádku. Pokud je nám známo, šlechtické tituly se obyčejně přenášejí na nejstaršího syna, nebo na dalšího potomka mužského nebo i ženského pohlaví. Ale vždycky může být jen jeden následník, kterého nakonec určí sám pan šlechtic.
Jenže, náš pan hrabě se dědičného titulu zbavil, když v milostném poblouznění určil za následníka svou mladou jestřábici. A kdyby jen to! Sotva to učinil, tak se hraběnky jestřábice zbavil pro raroha Ferdu. A dědický titul je fuč! Starší syn ostrouhal úplně, a mladší dostal pro útěchu titul Lojza po zesnulém papouškovi pochybného původu.
Takže z téhle strany se šlechtického potomka asi nedočkáme. A vůbec, dle Václavova lehkovážného zacházení s šlechtickým titulem se našli pochybovači, jak to s tím šlechtictvím vlastně je. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že je potomkem rabiho Léwiho, známého to stvořitele Golema. I když to asi také nehraje. Jak známo, rabi Léwi stvořil Golema, kterého uplácal z hlíny, o jiných potomcích není kronikáři nic známo.
A Golem? Ten se, jak víme, skokem do vody rozmočil z nešťastné lásky k rabiho tetě, když se před tím do něčeho namočil. Golem zůstal bez potomků.
Konečně je to jedno, Václav ( jak ho budeme nadále nazývat), ať hrabě, nebo rabi, je každopádně člověk zajímavý, o kterém stojí za to psát i nadále. Kronikář přiznává, že je to jeho první a dodnes jeden z nejlepších kamarádů v Poděvousích.
Teď přejděme k druhému šlechtici:
Na rozdíl od pana hraběte je šlechtický původ Honzíka von Houszcka nenapadnutelný. Jeho papíry, prozrazující jeho původ, jsou k nahlédnutí na čísle 44, kdykoliv, i v noci.
Honzík je krásně rostlý, je na něm vidět šlechtický původ. Bohužel má jednu chybu. Jeho chůva, komorník a podkoní v jedné osobě, Pepík, který se o Honzíka odmalička staral, mu až z přehnaného smyslu pro čistotu uřezal jeho šlechtické kuličky, protože je považoval za něco nečistého. Honzík i tak dorostl v pěkného kocoura šlechtice a zatím, zdá se, mu to nevadí. Pepík, sám nízkého původu, který se ve svém pánovi vzhlíží, by chybu rád napravil. Uvažuje o transplantaci kuliček. To už by ale byla úprava pouze kosmetická.
Ať už je to jak chce, šlechtická posloupnost je pryč.
Poděvousy, zdá se, zůstanou bez šlechticů, ale vznikne šlechta nová. Třeba jsi to zrovna ty, čtenáři ze začátku 22. století!
P.S. Co kdybychom současnou Václavovu sokolici, která je vynikajícího původu, zkusili zkřížit s místním Sokolem T.J. (poznámka kronikáře)
Aktuální vstup do naší kroniky (22.11.2011)
Nyní přejděme k aktuální události, která bohužel není zrovna veselá.
V úterý mají na úřadě pracovní den a v hospodě je zavřeno. Když jsem šel k Mandíkům do Hlohovčic, ještě se na úřadě svítilo. Když jsem šel domů, už tam byla tma, ale visela tam černá vlajka. Nedalo mi to, napsal jsem starostovi SMS s otázkou „ Kdo umřel?“ Jelikož už spal, odpověděl až ráno. Nebyl to žádný vysoký státní činitel, jak jsem se domníval, bylo to horší. Zemřela nejstarší občanka Poděvous Helena Klukanová ve věku nedožitých 100 let.
Nebojte se, nebudu psát nekrolog, to nechám kompetentnějším. Nevím ani, jestli jsem tu paní někdy viděl, nedovedu si ji vůbec vybavit, i když jsme žili víc než 20 let asi 150m vzdálení od sebe. Věděl jsem o ní, že přišla z Podkarpatské Rusi, dále jsem věděl, že měla plno dětí. Já osobně jsem znal jen syna Pavla, který byl naším prvním porevolučním starostou. Později vedl dlouhou dobu místní konzum. Krátkou dobu se také pokoušel vést hospodu jako první samostatný nájemce. Už je také pár let po smrti, nedožil se ani 70 let.
Ale proč to všechno píšeme?
Už král Šalamoun ve svém Kazateli pravil: „Je čas rození i čas umírání.“ Ve 100 letech by se mohlo zdát, že čas se už opravdu naplnil.Ne každému je určené převzít štafetu nejstaršího občana a myslím, že to ani není cílem našeho pachtění na tomto světě. Také ne vždycky si sestřička Smrt vybere toho nejstaršího. Tentokrát to udělala a ani nepočkala ty dva, tři měsíce do naplnění celého století. Slíbil jsem, že nebudu psát nekrolog, ale rád bych něco napsal o prostředí z kterého vyšla, o Rusínech všeobecně.
Rusíni jsou samostatný národ s vlastní kulturou a jazykem, kteří ale nemají, a nikdy neměli vlastní stát. Původně byli obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny, která byla mezi dvěma válkami součást Československa. Jsou řeckokatolického vyznání.
Nyní žijí na území dnešní Ukrajiny, kde neuznávají jejich jazyk a snaží se je připojit k pravoslavné církvi. Dále žijí v Polsku a také na Slovensku, kde tvoří národnostní menšinu. Na rozdíl od jiných menšin jsou menšinou „uznávanou“. Jednou na Vánoce jsme koukali v Olomouci na slovenskou televizi, kde dávali pořad o národních lidových zvycích Rusínů v době Vánoc:
Parta mládenců v krásných krojích obcházela chalupy s děvčaty, před kterými tancovali, zpívali, a nakonec si klekli na kolena a požadovali POLENO. Jelikož se děvčata zdráhala vydat požadované, měli jsme dost času přemýšlet o tom, co je tím POLENEM vlastně myšleno. Zatím co moje fantazie pracovala ve směru: polibek, nebo polenem přes hlavu, Doris, jako znalec všech slovanských jazyků, trefila hřebík na hlavičku: chtějí pálenku, PÁLENÉ. Její předpoklad se brzy naplnil, protože děvčatům se mládenců zželelo a nalila jim po poháriku. No a mládenci pokračovali dále.
Krásné zvyky, krásný národ, krásný jazyk!!!
Zakončíme zase „šalamounsky“. Kazatel také praví: „Je doba truchlení, i doba poskakování“. Truchlit už nebudeme, dnes už je otevřená hospoda. Nalijeme si POLENO, zatancujeme KOLOMYJKU (aspoň v duchu) a připijeme na památku nejstarší občanky Poděvous.
Podnikatel Milan
My, starší ročníky, co jsme vyrostli v komunismu a zase nejsme tak staří, abychom pamatovali dobu před rokem 1948, jsme slovo podnikatel neznali. Já jsem se s tím slovem poprvé setkal v osmdesátých letech ve Švýcarsku, kde mně jedna paní řekla, že její manžel je „Unternehmer“. Podíval jsem se do slovníku a našel slovo „podnikatel“. Bližší vysvětlení tam bohužel nebylo. Dodnes nevím , co ten člověk vlastně dělá. Asi podniká!
Po naší sametové revoluci se to podnikateli jen hemžilo. Podnikal učitel základní školy, podnikal instalatér, podnikali herci, podnikali vyhození lampasáci, policajti a bohužel i malíři. Já jsem po revoluci utekl z Prahy do Poděvous asi také podnikat, alespoň tak jsem vedený na Finančním úřadě.
Všichni naší noví podnikatelé chtěli samozřejmě rychle zbohatnout, což se povedlo hodně malému procentu. Většina zkrachovala, zadlužila se a šla zase hezky zpátky do pracovního procesu. Ne náš dnešní hrdina, ten tvoří vzácnou výjimku. Ten nezbohatnul, ale ani nezkrachoval a podniká vesele dál ve stavitelství.
Pokusíme se nyní přiblížit našemu čtenáři osobnost našeho pana stavitele, což nebude tak jednoduché, protože Milan má osobnosti dvě, díky čemuž také zatím nezkrachoval a také se zatím úplně nezbláznil. Jedna osobnost je podnikající, druhá odpočívající, normální. Když říkáme o druhé osobnosti normální, tak tím chceme jemně naznačit, jaká asi je ta osobnost první. Malý příklad:
Šel jsem jednou v poledne do Hlohovčic na pivo, když tu hned za bytovkami zastavilo auto a otevřely se pravé dveře. Bral jsem to jako pozvání a uvelebil jsem se vedle našeho podnikatele a celou cestu (asi minutu) jsem se snažil udržovat s ním konverzaci. A když už jsem mu v Hlohovčicích děkoval za svezení, tak strhnul volant doleva a ujížděl na Srbice. Zakřičel jsem: „Zastav, vypusť mě!“ Otočil se na mně a s upřímným překvapením se zeptal: „Kde se tady bereš?“
Tak to byla ta osobnost první, podnikající. Pro bližší informace o téhle osobnosti bude lepší se obrátit na jeho zaměstnance, kterých, ať už současných, nebo bývalých, máme v Poděvousích několik.
Pro informace o té druhé „normální“ osobnosti bude nejjednodušší zajít večer do hospody, kde se s naším hrdinou můžeme setkat osobně.
Ale pozor, někdy se můžou obě jeho osobnosti navzájem prolínat:
Jednou, před léty, seděla Doris v družné zábavě s naším panem stavitelem v hospodě, kde se ho, mimo jiné, jen tak nezávazně zeptala, zda by bylo možné udělat z naší půdy ateliér a kolik by to tak asi mohlo stát. Milan slíbil, že se někdy přijde podívat a jen tak od boku střelil nějakou částku. Dál už byla řeč o jiných věcech. Druhý den ráno mne probudil hluk v zahradě. Než jsem stačil natáhnout kalhoty, avie už odjížděla a za vraty byla hromada písku.Nechápal jsem o co jde. Záhada se vysvětlila asi za dvě hodiny. Přijel pan stavitel.
Milan: „Doris, jedem na poštu!“
Doris: „Proč na poštu?“
Milan: „Pro peníze!“
Doris: „Peníze? Na co?“
Milan: „Na ateliér.“
No a za měsíc byl ateliér hotový, zatím ten menší. Ten velký už jsme si raději objednali sami. Samozřejmě u Milana.
Na závěr se pokusíme vylíčit historku, která se udála o tomto víkendu:
Léta přibývají všem, i naším pánům podnikatelům. Nevím proč, ale vždycky jsme si mysleli, že Milan zůstane starým mládencem. O to víc nás překvapilo, když si, už hodně po čtyřicítce, přivedl ženskou. A ještě k tomu takovou fešandu! Zatím tady nebydlí nastálo, dojíždí spíše na víkendy. Milan se předtím doma nikdy nezamykal, vždyť co by také mohli ukradnout starému mládenci? A stavební materiál byl stejně volně přístupný venku na dvoře. Až jednou nachytal u sebe v posteli svého chráněnce, hlohovčického obecního blázna Jirku Sosáka, kterému se už nechtělo domů do Hlohovčic, do studeného baráku. To už bylo na fešandu Kamilu trošku moc. Přikázala Milanovi aby se zamykal, s tím, že si vezme náhradní klíče. To se jí vymstilo!
Právě tento poslední předvánoční víkend šel náš stavitel, unavený z celodenního podnikání i z náročného aktivního odpočinku, dříve z hospody. Chvilku potom, co odešel, nakoukla do hospody Kamila, Milana neviděla, tak hned zase odešla. Přišla asi za půldruhé hodiny celá zmrzlá. Milan, poslušen příkazu, se poctivě zamknul, jenže Kamila zapomněla doma náhradní klíče. Ani dlouhé bouchání na všechna okna (s pomocí žebříku i v patře), nedokázalo našeho přepracovaného pana podnikatele probudit z tvrdého spánku. Ve psí boudě už bylo tepleji, ale pro městský nosánek tam neúnosně páchlo. Hospoda byla jediná záchrana před zmrznutím.
Nikdy předtím neměl Milan tolik kamarádů! A všichni byli velice ochotni jeho přítelkyni pomoci. Našlo se dokonce několik volných pokojů, klubovna a 2 ateliéry, akorát se přitom zapomínalo na některé detaily, jako například manželky. Situaci vyřešil nakonec sám Milan, který se asi po čtyřech hodinách probudil a zašel do hospody za Kamilou. No a naši pánové se vrátili na zem a k manželkám. A Milan zase ztratil své nové kamarády.
Milane, příští víkend je Štědrý den a hospoda bude zavřená. Raději se nezamykej, i kdybys měl mít Jirku v posteli!
Krásné Vánoce Tobě a Kamile přeje Kronikář.
Rok 2012
Tento rok začneme úplně prozaicky, budeme mluvit o počasí, na které jsme minulý rok nějak zapomínali.
Nejdříve se však vrátíme do dob dávno minulých.
Porucha
Čtenáři, neznám tě, nevím kolik si toho pamatuješ.
V dnešní elektronické době se už gramofony nepoužívají, ale občas se u někoho doma ještě najdou a k nim i staré gramofonové desky. Ty, když byly poškrábané, se rády někdy zasekly. Potom jsme slyšeli například Karla Gotta zpívat: „Když muž se ženou sní..chrr. Když muž se ženou sní..chrr. Když muž se ženou sní..chrr.“ A tak pořád dokola, dokud někdo zaseknutou jehlu lehce nepostrčil. Teprve potom jsme se dověděli, co muž se ženou vlastně dělá.
Podobně se to stává v hospodě, když se někomu zasekne jehla: „mám sociální dávky… sociální dávky… sociální dávky“, nebo: „to je jenom kamarádka… jenom kamarádka… jenom kamarádka“. I tady pomůže někdy postrčit, nebo překřičet, nejlépe takticky převést na jiné téma. Prostě se s tím pořád dá něco dělat, v nejhorším případě může jít člověk domů.
Horší věc se stala u nás v Poděvousích loni na podzim: Začátkem listopadu se nám, z ničeho nic, zaseklo počasí. To je pořád: „vítr, pár kapek, mírně nad nulou…vítr, pár kapek, mírně nad nulou…vítr, pár kapek, mírně nad nulou“ Tady nic nepostrčíš! Doby, kdy jsme poroučeli větru dešti jsou, doufejme, nenávratně pryč. Čekali jsme sv. Martina na bílém koni už 11. listopadu. Nepřijel! Nepřijel ani na Mikuláše ani na Vánoce. Máme pryč Silvestra, Nový rok, Tříkrálová sbírka už dávno proběhla a pořád: vítr, pár kapek a mírně nad nulou.
Huráá, říkám si, třeba se zastavil čas.….. pozdě, ale přece! Už žádné stáří, žádné nemoci, žádná smrt. Začínám plánovat budoucnost. Ale jakápak budoucnost na věčnosti?
Na druhý den přichází vyúčtování za plyn a nový předpis záloh. Zase o 4 stovky víc! A to teprve přijde elektrika!
To nám ta věčnost pěkně začíná, myslím si, nemohl se ten čas zastavit v létě. Takhle budeme muset topit celý rok! Jdu se uklidnit do zahrady. Koukám na dům, vidím, že se zase uvolnila taška na střeše. To budu muset pro tu věčnost udělat novou střechu. Kde na to vzít? To mám vykrást banku?
Večer nemůžu rozčílením usnout. Beru prášek na spaní, pořád nic. Zaberu až ráno. Probudím se těsně před polednem, rozhrnu závěs. Všude bílo!
Běžím do koupelny, kouknu do zrcadla a ejhle: tu přibyly šediny, tady se prohloubila vráska. Brýle už také nepostačují, ruce jsou čím dál kratší.
Ne, čas se nezastavil. Bohudíky!
Bylo to asi jen globální oteplování, nebo co. Nějaká porucha! Ona se každá jehla jednou zasekne. Naštěstí ji ten Věčný tam nahoře vždycky popostrčí!
Ale co s tou střechou?
Nic, podložím to kouskem linolea, ono už to se mnou tu chvilku vydrží!
A potom?
Potom ať se třeba zastaví čas!!!
Lepší polovina
I v tomto našem článečku se pokusíme doplnit skutečnosti, na které jsme ve víru jiných dramatických událostí zapomněli a v loňském roce nestačili zaznamenat. Na naši omluvu bych rád uvedl, že jsme s našimi zápisky teprve začínali a ve snaze přiblížit našemu čtenáři některé významné osobnosti naší obce, což jsme považovali za prioritu, nám už na věci všedního charakteru, jako například počasí, očkování králíků, zaměstnanost a migrace obyvatelstva apod., už nezbýval čas ani síly.
Neomluvitelné je ovšem to, že jsme zapomněli na věc mnohem důležitější: Totiž na celou polovinu obyvatel obce, a ještě k tomu tu polovinu lepší. Zapomněli jsme na naše něžné pohlaví. Jak se to mohlo stát?
Asi je to dáno vrozeným ostychem pisatele těchto řádků a skutečností, že dává přednost hospodě, kde jsou naše ženy zastoupeny v zanedbatelném počtu, před místním konzumem. To se v naší konzumní společnosti neodpouští! Proto poženeme kronikáře k zodpovědnosti a přinutíme ho chybu napravit, i když se mu do toho očividně nechce.
Dejme mu za trest slovo: Ach, ty ženy! Pisatel přiznává, že se ženami nemá nejlepší zkušenosti. První špatnou zkušenost má, když při maturitě z jazyka českého si vytáhl otázku „Ženy v české literatuře“. Tím, že jeho vědomosti začaly a bohužel i skončily u Boženy Němcové a její Babičky, se tu nechce moc chlubit. Chtěl by se jen pokusit, po čtyřiceti letech, navázat na postavu, u které se tenkrát zadrhnul, totiž na pravou, českou, venkovskou důchodkyni.
Každé ráno, přesně 7:55, se nám při pohledu z okna naskýtá stejný obraz: Najednou se ze všech stran vyrojí, jako po mávnutí kouzelným proutkem, naše babičky. Chodí jednotlivě, nebo po dvojicích, všechny jedním směrem, totiž do kulturního centra číslo dvě (po hospodě), do místního konzumu. Při procházení kolem našeho domu si často neodpustí poznámku při pohledu na zatažené závěsy: „U malířů mají ještě půlnoc!“ Že je to poznámka neopodstatněná, není snad nutno připomínat.
Ale vraťme se k našim dámám: Přesně 8:00, když prodavačka Pavla otvírá, je před obchodem už pěkná fronta. A o to právě jde! Ve frontě je čas, který se doma nedostává. Ve frontě není vidět špinavá podlaha, neumyté nádobí, ani pavučiny v koutě. Ve frontě je svoboda, ve frontě je rovnost, ve frontě je bratrství (v našem případě spíš sesterství). Ve frontě je možnost se kulturně vyžít, i se něco zajímavého dovědět, a hlavně, na rozdíl od kulturního centra číslo jedna, to nic nestojí!
Posuňme čas asi o hodinu a uvidíme nový obraz: Naše důchodkyně se vrací, obtěžkané nákupními taškami, ale už ne jednotlivě, ale v hloučcích a rozhodně nemají naspěch. Před naším domem na křižovatce se obyčejně zastaví, aby dokončily započatý rozhovor, než se některá z babiček od hloučku odpoutá a vydá se dolů, ulicí J. Poplety.
Právě toto by byl vhodný okamžik pro zvědavého kronikáře, aby se dověděl, co v které chalupě budou mít dnes k obědu a jiné pikantní podrobnosti. Jenže náš kronikář nemá ve zvyku poslouchat za oknem, proto mu nezbývá, než nechat pracovat fantazii, nechat si zdát o svíčkové a přitom postavit na sporák hrnec s vodou na špagety. Hádejte, co bude dnes k obědu? S kečupem? Ne, ten došel, zato se švýcarským sýrem.
BĚŽENCI
Konečně přišla zima, jakou jsme už ani neočekávali. Únor už pravidelně bývá měsícem bálů, plesů a nečinnosti. Doma není do čeho píchnout, zahrádka je zamrzlá a lézt teď na střechu měnit popraskané tašky by byla v našem věku sebevražda. A protože v Poděvousích už několik let nemáme ani žádné bály (kromě bálu dětského, který už tradičně úspěšně pořádají naše hasičky), nemá náš kronikář také žádnou můzu ohledně současného dění v obci, také on nemá do čeho píchnout. Rád by proto využil tuto okurkovou sezónu a připomenul našim čtenářům některé osobnosti, pro které Poděvousy byly jen jakousi přechodnou stanicí, kde nějakou dobu žily, působily a zase zmizely a, aspoň u některých z nás, zanechaly někde v koutku duše maličký kousek prázdného místečka z nostalgického pocitu ztráty a smutku.
DUCHAN
Motto: Asi začnu přestat pít! (D.K.)
Začneme osobností, která do Poděvous téměř patřila. Dušan se narodil v roce 1970 jako vánoční dáreček a vyrůstal v Holýšově, ale do Poděvous jezdil už jako dítě pravidelně k babičce a dědečkovi. Po smrti dědečka se, téměř již v dospělém věku, do Poděvous odstěhoval natrvalo a chystal se udělat kariéru jako fotbalista. Místní fotbalový klub Sokol T.J. za něj tenkrát zaplatil 1500 Kč, což se v té době rovnalo zhruba třem sudům piva. Asi by udělali sokolové lépe, kdyby koupili rovnou ty sudy, protože Dušan si hned v prvním zápase zranil koleno a na trávník už nikdy nenastoupil. Ale fotbalu zůstal věren, jako fanda pražské Sparty.
Už asi nepřekonatelné zůstanou Dušanovo legendární zájezdy se „Sparta klubem“ do Prahy, kdy výsledky zápasů se pravidelně dozvídal až druhý den z novin, protože si buď ze zápasu nic nepamatoval, nebo se na stadion vůbec nedostal. Ale hlavně, že byl vždy u toho, a že se zase v pořádku vrátil autobusem domů!
To už se ale nedá říct o zájezdu do Českých Budějovic na Země živitelku, kde náš hrdina projevil přímo nadpřirozené schopnosti. Po shlédnutí výstavy bylo volno a sraz u autobusu v 17. hodin. Dušan se ve stanovenou hodinu nedostavil a řidič asi po hodinovém čekání ztratil trpělivost a odjel.
Když autobus přijel do Poděvous, zašli někteří účastníci zájezdu do hospody, kde je čekalo velké překvapení: Dušan už seděl asi u třetího piva a vyprávěl u stolu jak mu ti hajzlíci ujeli. Jak se do Poděvous dostal, už pořádně vysvětlit nedokázal. Asi ho prý vzalo nějaké auto.
A potom, že se nedějí zázraky!!
Ale Dušanovo činnost se neomezovala jen na zájezdy, jak by se z našeho vyprávění mohlo zdát. Dušan byl vyučený zedník. I když své povolání po dobu své poděvouské éry v podstatě neprovozoval, přece občas udělal nějaký ten melouch. Například postavil svému sousedovi, největšímu perfekcionistovi z Poděvous Pepíkovi B. komín, kde zakřivení komína odpovídalo přímo úměrně počtu vypitých beden piv.
Dušan má za sebou také úspěšnou trenérskou činnost, když spolu se starším trenérem Vencou Písařem trénovali téměř neporazitelný tým žáků, kde výsledky 30:0 nebyly žádnou zvláštností. Ale to byl asi tak vrchol Dušanovo kariéry v Poděvousích. Všechno má bohužel svůj konec, také trenérská činnost.
A úplný konec všemu udělala ženská, které se povedlo udělat z Dušana spořádaného občana a odstěhovala nám ho nejdříve do Domažlic a podle posledních zpráv dokonce do Prahy. Pro nás však Dušan navždycky zůstane ve vzpomínkách takový, jaký byl: Duchan, Cucna, Džama, Malý červený muž. A to je jen výběr z jeho mnoha přezdívek.
Dušane, teď to máš blízko na Letnou, snad se ti už konečně podaří občas zhlédnout nějaké to utkání tvé milované Sparty, aniž by ses musel dozvídat výsledek na druhý den z novin!
FANY
Asi se k tomu přiznáme hned na začátku, než to vážený čtenář pozná sám!
Jak jsme uváděli v úvodu naší kapitoly v závěrečné větě něco o nostalgickém pocitu ztráty a smutku, nebylo to ani tak myšleno na našeho fotbalového fandu z minulého článečku, jako spíše na osobnost následující. Doufám, že nám to čtenář nebude mít za zlé, obzvláště v případě, že jsou mu obě postavy osobně známé. Postavy typu Dušana se nám objevují stále, i v mladších generacích, viz například již v dřívější kapitole zmíněný portrét našeho básníka. Dušan je nahraditelný, jako ostatně my všichni. Ovšem za postavu, o které se právě chystáme psát, zatím náhradu nemáme.
Kronikář považuje za nutné upozornit, že v té nostalgii nelítá sám:
Hrabě Václav minulý víkend v brzkých ranních hodinách prohlásil k již notně prořídlé společnosti u dlouhého stolu:
„Bez Fany to nestojí za nic!“
A jako by nám promluvil z duše. Ano, bez Fany to už skutečně není ono! Čím to asi je? Kdo byla Fany? Čím získala naše pivem otupená a věkem okoralá srdce?
Fany přišla do Poděvous jako členka místního hasičského sboru žen. O úspěších tohoto sboru a jiných pikantnostech ze života členek a členů Sboru dobrovolných hasičů, se můžete dozvědět na samostatných stránkách SDH Poděvousy, kde Fany sama aktivně přispívala, především svými básničkami. Tolik Fany hasička!
My bychom zde ale chtěli vylíčit naši hrdinku spíše z té lidské stránky. Každý člověk má od přírody dané dobré i špatné vlastnosti, my zde ale z galantních důvodů ty horší vynecháme, vlastně také proto, že jsme na ně už úplně zapomněli.
Když přišla Fany do Poděvous, nebylo jí snad ani dvacet let, byla to téměř dohola ostříhaná hezká holka. Od samého začátku byla velice bezprostřední a, což se nám starším líbilo, nedělala žádné cavyky s generačním věkovým rozdílem. Už předtím jsme měli jakýsi mužský pěvecký sbor, ale o jeho kvalitách se zde raději nebudeme vyjadřovat. S Fany se všechno změnilo, a když poprvé zazpívala své „Husličky“, byli jsme všichni „naměko“. Myslím že to mělo vliv i na naše hlasy. A tak se jednu dobu skoro každý víkend zpívalo a všem nám spolu bylo u dlouhého stolu dobře!
Myslím, že už našemu čtenáři bude jasnější, co měl na mysli Václav, když s povzdechem prohlásil výše uvedenou větu: „Bez Fany to nestojí za nic!“
Loni v létě Fany v Poděvousích po pěti letech skončila. Důvody, které ji k tomu vedly, nejsou pro naše vyprávění důležité. Nám nezbývá, než jí popřát, ať už je momentálně kde chce, aby ji tam měli rádi tak, jako jsme ji měli rádi my.
Na závěr bychom chtěli poznamenat, že Fany nejenže měla krásný hlas, ale dokázala být i vtipná. Jedním vtipem, který je vlastně interpretací výroku její sestry Veruny, se tady už rozloučíme:
„Co myslíš, že je lepší? Adidas, nebo Puma?“
„Já mám raději Pumu. Mně se tam líbí ten tygr!“
BEN
Třetí, a poslední osobnost našeho vyprávění, by se mnohým čtenářům mohla zdát problematickou, možná dokonce urážlivou. Co má Fany, nebo Dušan společného s čoklem? Proč je házíme do jednoho pytle? Tady by se pisatel těchto řádků chtěl ohradit, a našemu kritickému čtenáři by si dovolil oponovat: Ben splňuje přesně kritéria daná naším tématem „Běženci“, a nikdo je nechce házet do jednoho pytle. Naopak, kronikář by si nedovolil házet do jednoho pytle ani první dvě osoby, i když by to jedné z nich určitě bylo příjemné. Hned od začátku se snažil poukázat na rozdílnost našich aktérů a co může být rozdílnějšího, než když k prvním dvěma naprosto rozdílným postavám přidáme navíc postavu malamuta. Tady by se už mohla najít podobnost snad jen v přibližně stejném vzrůstu a tělesné hmotnosti všech tří účinkujících.
Jak už mohl čtenář zjistit, Ben je pes. Nejdříve však jen velice krátce představíme jeho pána, protože podrobnějšímu popisu tohoto originálního člověka věnujeme některou z příštích kapitol. On si to určitě zaslouží!
Rosťa, neboli Čabas, byl náš poslední hospodský ještě na „staré hospodě“, to znamená před rekonstrukcí. Byl tu asi dva roky a bydlel přímo v hospodě. A aby nebyl tak sám, pořídil si psa. Ben byl nalezenec, a už měl nejlepší léta za sebou. Když ho Čabas přivedl, byla to troska, a bylo až s podivem, jak krásné zvíře z něj za pár týdnů dokázal udělat. Myslím, že péče, jakou Benovi věnoval, byla také na úkor nás hostů. Ale budiž mu přáno!
Jak už bylo řečeno, Ben byl malamut, něco jako aljašský hasky, ale mnohem mohutnější, byl velice milý a měl rád děti. Z neznámého důvodu byl trnem v oku tehdejšímu majiteli hospody, místnímu Sokolu. Při úterních sokolských schůzích musel Ben zmizet. Přiznám se, že jsem ho několikrát vzal k nám domů, kde dělal společnost naší Britě. Ale uhlídat takové zvíře, když si zamanulo odejít, bylo prakticky nemožné, Ben dokázal snad i projít zavřenými dveřmi. Jednou také takhle „odešel“ a objevil se v hospodě uprostřed schůze, a hned byl oheň na střeše.
Ben měl jednu velkou lásku a tou byly slepice. Čabas ho brával přes den na procházku a Ben šel poslušně u nohy a vypadal naprosto nevinně, zatím co pozorně sledoval terén a ukládal do paměti všechny kurníky. V noci už šel na jistotu!! První slepici přinesl do hospody, pochlubit se pánečkovi, a před našima očima ji během minuty zlikvidoval. Zůstalo jen trochu peří, pařáty a všude spousta krve. Museli jsme s Doris držet Čabase, aby Bena nezabil kuchyňským nožem. Po umytí krvavých stop se čekal druhý den malér. Nepřišel!
Ben pochopil. Příště už nosil jen pařáty. Jednou v neděli odpoledne vzhlédl Pepík Konopík od karet a povídá:
„Koukejte, ten pes nese nějakou žábu!“
Zvláštní věc, slepice dlouho nikdo nepostrádal. Asi je Ludvík neměl spočítané!
Tehdejší starosta je ale spočítané měl! A to se stalo našemu milému Benovi osudným! Když jednou ráno našla paní starostová v jejich odlehlé zahradě roztrhaných jedenáct kuřat, podezření padlo samozřejmě na Bena, i když chyběly důkazy. Jak to doopravdy bylo, se už nikdy nedozvíme, Ben samozřejmě nevinný nebyl, ale dle mého názoru byl gurmán, nebyl masový vrah. Vypadalo by to spíš na kunu. Na druhou stranu, proč by se kuna podhrabávala pod plotem?
Ben musel každopádně z Poděvous odejít. Podle Čabase si ho vzal někdo v Merklíně a jaký byl jeho další osud už nevíme.
Bene, jestli ještě žiješ, vzpomeň si někdy na nás! Tvoje vrstevnice, naše třináctiletá Brita, na tebe také ráda vzpomíná:
„Jo Ben? Ten se choval vždycky jako džentlmen!“
Kronikáři nezbývá, než s ní souhlasit. Ben byl Pan Pes!!!
S naší trojicí běženců se rozloučíme parafrází závěru Máje, klenotu české poezie, od Karla Hynka Máchy:
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj.
„Bene! - Dušane!! - Fanynko!!!“